28 Cdo 4265/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. I. N.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o nahrazení projevu vůle,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
14 C 329/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 4. 2007, č. j. 62 Co 13/2007-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č.j. 62 Co 13/2007-68,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. září 2006 č.j. 14 C
329/2006-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.9.2006,
č.j. 14 C 329/2006-44, zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen uzavřít s
žalobcem smlouvu o převodu pozemku číslo parcely 4501/43 (zahrada) o výměře
3.830 m2 v katastrálním území S. Vyšel ze zjištění, že restituční nároky
žalobce založilo rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. P. ze dne 9.7.1998 a tento
nárok byl finančně vyjádřen částkou v celkové výši 5.323.992,30 Kč. Dále vzal
za prokázané, že žalobce se bezúspěšně zúčastnil značného počtu výběrových
řízení, přičemž nejméně ve 39 případech nabídla třetí osoba v rámci veřejné
nabídky za nabízený pozemek cenu pouze o 1,- Kč vyšší. Soud prvního stupně
posuzoval uplatněný nárok podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Vyslovil, že v § 11a v zákoně o půdě je
blíže upraven postup při převodu náhradních pozemků, a to tak, že pozemky
převádí pozemkový fond na základě veřejných nabídek. Konstatoval, že aplikace
zákona o půdě v mnoha případech nevedla k odstranění křivd, jež jsou účelem
zákona o půdě, nýbrž založila křivdy nové. Zaujal názor, že soud není oprávněn
obcházet zákonem stanovený způsob převodu pozemku. Věc posoudil podle § 154
odst. 1 o.s.ř. s tím, že pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku
a zákon č. 131/2006 Sb. neobsahuje úpravu přechodných ustanovení, týkajících se
dané věci. Soud prvního stupně proto považoval za nerozhodné, zda byla žaloba
podána před účinností uvedeného zákona či po ní.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne ze
dne 25.4.2007, č.j. 62 Co 13/2007-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo
1478/2000 s tím, že oprávněné osobě vzniká při aplikaci ustanovení § 11 odst.
2 zákona o půdě pouze právo na poskytnutí obecným způsobem specifikovaného
náhradního pozemku, avšak nemá vůči Pozemkovému fondu nárok na jeho výběr.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že oprávněná osoba nemá obecně právo
na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vybraných pozemků se žalovaným bez
toho, aby byl respektován zákonem předepsaný postup při tomto převodu, a to ani
s ohledem na skutečnost, že žalovaný nepostupuje důsledně podle zákona o půdě a
dlouhodobě neplní svou povinnost bezúplatně převádět náhradní pozemky
oprávněným osobám formou veřejné nabídky.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce včas
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní
význam. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo
1847/2001, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 495/02 a
sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Tvrdil, že je původní oprávněnou osobou, na kterou s
ohledem na nález Ústavního soudu ÚS 6/05 nedopadá mezní lhůta pro naturální
restituci. Podle dovolatele v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 dovolací soud
neřešil ani to, zda je možné žalobou na nahrazení projevu vůle požadovat převod
pozemku, který byl marně nabídnut ve veřejné nabídce. Namítal, že zásadní
otázkou pro posouzení žalobního návrhu je vymezení právního režimu převodu
jinému pozemku ve vlastnictví státu k uspokojení nároku, který vznikl nevydáním
pozemků. Konstatoval, že z hlediska posouzení platnosti právního úkonu má
jediný a zásadní význam aplikace ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Dále
tvrdil, že zákon umožňuje i převod náhradního pozemku v obci jiné, pokud s
převodem takového pozemku osoba disponující s nárokem na převod souhlasí.
Konstatoval, že novela provedená částí třetí zákona č. 131/2006 Sb. je v
rozporu se zásadnou rovnosti vyjádřenou v článku 1 Listiny práv a svobod.
Namítal, že převodem pozemků na žalobce nedošlo k porušení předpisu, který
zakládá právo třetí osoby na nárokový převod, vylučuje pozemky z převodu nebo
stanovuje cenový režim převodu. Podle dovolatele žalovaný svým interním
rozhodnutím činí selekci pozemků určených pro uspokojení nároku místo toho, aby
tento výběr byl na osobách, které disponují s restitučním nárokem. Vytýkal
soudu prvního stupně, že nepřipustil změnu petitu žalobního návrhu a ani se jí
nezabýval.. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s.
ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) se odvíjí od
zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O posledně uvedenou alternativu jde v této věci, takže dovolání, které je
důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že problematika převodů náhradních
pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je mimořádně složitá a ze strany
zákonodárce upravena velmi nejasně a nesystematicky. Na druhé straně soudy
nemohou při plnění svého poslání chránit zákonem založená práva občanů zaujmout
stanovisko, že jim právní předpisy neumožňují tato práva chránit. Jejich
povinností je proto vykládat stávající předpisy tak, aby své poslání plnily a
případné mezery či nejasnosti v právních předpisech zaplnily judikaturou, která
vychází z účelu zákona a ctí
i mezinárodní smluvní závazky státu. Dále dovolací soud považuje po uplynutí
řady let od účinnosti zákona o půdě za zřejmé, že žalovaný nezvládl svou
povinnost poskytnout náhradní pozemky oprávněným osobám ve velkém množství
případů, a nedával přednost plnění tohoto závazku před prodejem státní půdy. Je
proto třeba vycházet z judikatury soudů, včetně Ústavního soudu, které se touto
problematikou již vícekrát zabývaly, a najít spravedlivé řešení tohoto problému.
Z tohoto hlediska považuje dovolací soud za potřebné shrnout základní judikáty
Nejvyššího soudu ve spojení s nálezy Ústavního soudu.
V rozsudku ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, vyslovil, že nárok
oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem
chráněno, a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Tento závěr platí i po účinnosti novely zákona o půdě, kterou do něj byl
začleněn § 11a, jak Nejvyšší soud judikoval rozsudky ze dne 13.12.2007, sp.zn.
28 Cdo 4180/2007, nebo např. ze dne 21.2.2008, sp.zn. 28 Cdo 4949/2007.
Závěr o povinnosti žalovaného převádět náhradní pozemky jen na základě veřejné
nabídky a o neplatnosti smluv o převodu vlastnictví k pozemkům, učiněném bez
veřejné nabídky, byla vyslovena v rozsudku ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo
3042/2006.
Závěr, že právo oprávněné osoby na náhradní pozemek nezahrnuje i právo na výběr
pozemku, je obsažen v rozsudku ze dne 29.1.1997, sp.zn. 26 Cdo 1478/2000.
Tento závěr byl zčásti modifikován nálezem Ústavního soudu ze dne 4.3.2004,
sp.zn. III.ÚS 495/02, který v případě prokázané liknavosti, či přímo svévole se
strany Pozemkového fondu přiznal oprávněné osobě možnost požadovat převod
konkrétního pozemku.
Další rozsudky Nejvyššího soudu se vztahují k právu osob, které získaly
nárok na náhradní pozemek převodem od jiných osob, např. rozsudek z 11.6.2007,
sp.zn. 28 Cdo 3042/2007, ale i ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007.
Dovolací soud neshledává důvod pro odklon od shora uvedené své judikatury, a
shledává, že rozsudek odvolacího soudu s ní není zcela v souladu.
Dovolací soud v dané věci považuje za nutné zdůraznit, že v řízení o převod
náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě není soud plně vázán
žalobním petitem.
Pokud totiž oprávněná osoba požaduje uspokojení svého práva na náhradní
pozemek, které žalovaný může plnit vícero způsoby, jde o řízení o určitém
způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. Podstatou uplatněného návrhu
je nárok na převod náhradního pozemku, soud však není vázán žalobním petitem,
podle něhož má být převeden konkrétní pozemek. Soud může podle uvedeného
ustanovení překročit návrh účastníků, protože z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Takto již dovolací soud dříve
judikoval, s tím, že tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej
žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků.
Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup
soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o
povinnosti převést konkrétní pozemky.
Soudy tedy nepostupovaly správně podle § 153 odst. 2 o.s.ř., pokud nezjistily,
zda žalobkyně souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí
soudu. Nárok uplatněný žalobou tedy neposoudily správně (§ 241 odst. 2 písm. b/
o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek
soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem a odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově
též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu