28 Cdo 5408/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Z. L., P., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024a/11, za vedlejší účasti
Povodí Vltavy, státní podnik, IČO: 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova
8, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních
pozemků, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C
201/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
srpna 2015, č. j. 14 Co 134/2015-995, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2015, č. j. 14 Co
134/2015-995, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. května 2014, č. j. 6 C 201/2011-891 (ve znění usnesení ze dne 5. září 2014,
č. j. 6 C 201/2011-938), uložil žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu náhradních pozemků parc. č. 3151/3, 3151/24, 3155/4, 3151/4
a 3155/2 v katastrálním území S. (výrok I). Ve vztahu k současně druhému
žalovanému státnímu podniku Povodí Vltavy žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o
nákladech řízení vzniklých účastníkům řízení, jako i nákladech státu (výroky
III až V).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou (§ 4
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“), jíž vzniklo právo na převod
jiných vhodných pozemků za pozemky (situované v katastrálním území K.), které
ji nelze vydat (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. července
2008, č. j. 24 C 97/2003-239, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Magistrátu hl. m.
Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 5. října 2001, č. j. PÚ 6573/92). Nárok
žalobce nebyl uspokojen zásadně předpokládaným způsobem – převodem pozemků z
veřejné nabídky žalované, navzdory tomu, že se žalobce účastnil nabídkových
řízení (vyhlašovaných jak podle zákona o půdě, tak i v režimu zákona č. 95/1999
Sb., ve znění pozdějších předpisů), v nichž byl však uspokojen toliko v
marginální části.
Přitom vzal soud prvního stupně za prokázané, že nabídka pozemků zveřejňovaná
Pozemkovým fondem (jehož nástupkyní je žalovaná), zejména jde-li o pozemky v
obvodu hlavního města Prahy či Středočeského kraje byla krajně nedostatečná a
neumožňovala včasné uspokojení nároku žalobce (i proto, že nabídka obsahovala
převážně pozemky menší výměry, jejichž hodnota zjevně nekorespondovala výši
restitučního nároku žalobce, spoluurčované výměrou pozemků jemu odňatých). K
žalobcem přímo nárokovaným pozemkům, do veřejné nabídky nezahrnutých, pak soud
prvního stupně uvedl, že tyto žalovaná bez legitimního důvodu převedla (dle
soudu v rozporu se zákonem č. 95/1999 Sb.) do správy tehdy druhého žalovaného,
státního podniku Povodí Vltavy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 11. srpna 2015, č. j. 14 Co 134/2015-995, rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba o nahrazení projevu
vůle o povinnosti žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu označených
pozemků zamítá (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých
účastníkům před soudy obou stupňů a nákladech vzniklých státu (výroky II až V).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal v postupu
žalované prvky liknavosti, uzavíraje, že žalobce (krom roku 2011) se do
veřejných nabídek přihlašoval „teprve až opět v roce 2014“, kdy měl odvolací
soud současně za prokázané, že žalovaná do veřejných nabídek zařazovala i
pozemky o výměrách přesahujících 10.000 m2 (nerozlišuje však, zda jde o pozemky
nabízené oprávněným osobám dle zákona o půdě či primárně o prodej státní půdy v
režimu zákona č. 95/1999 Sb.), jejichž převodem – dle závěru odvolacího soudu –
by bylo lze alespoň zčásti uspokojit nárok žalobce. Liknavost žalované nelze
dle závěru odvolacího soudu dovozovat ani z okolnosti, že prvá žalovaná (její
organizační složka) převedla žalobcem později nárokované pozemky do správy
státního podniku (druhý žalovaný). Přitom odvolací soud (obecně) konstatoval,
že „žalovaná nemůže být postihována za to, že oprávněné osoby se do veřejných
nabídek nepřihlašují“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), maje za
to, že se odvolací soud při posouzení relevantních hmotněprávních otázek
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod
dovolatel ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá závěr, že jeho nárok nelze uspokojit převodem
pozemků z vlastnictví státu mimo veřejnou nabídku Státního pozemkového úřadu
(dříve Pozemkového fondu ČR) a že postup tohoto orgánu (jeho předchůdce
Pozemkového fondu ČR) nelze kvalifikovat ani jako liknavý. Přitom dovolatel
poukázal na to, že je mu odvolacím soudem vytýkána neúčast v nabídkových
řízeních, jež se však týkaly převážně prodeje státní půdy v režimu zákona č. 95/1999 Sb., jehož prostřednictvím Pozemkový fond ČR (žalovaná) řádně neplnil
své povinnosti vůči oprávněným osobám podle zákona o půdě, a že i zmiňované
pozemky větší výměry (před 10.000 m2) byly vesměs předmětem nabídky o prodeji
státní půdy v režimu tohoto zákona. Dovolává se závěrů soudu prvního stupně,
dle nichž nabídka pozemků neměla potřebné parametry a neumožňovala poskytnutí
náhrady v době co možná nejkratší, připomínaje, že o obnovení vlastnického
práva k pozemkům či poskytnutí náhrady usiluje již od roku 1992. Navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl (tedy
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně), eventuelně aby jej zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Vedlejší účastník na straně žalované považuje závěry napadeného rozsudku za
správné a navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (uspokojení nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku
nezahrnutého do veřejné nabídky žalované), při jejímž řešení se dovolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání je opodstatněné. O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn.
28 Cdo 1847/2001
(veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)
přijal a odůvodnil závěr, že „nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního
pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat
uložením povinnosti uzavřít smlouvu.“ K problematice převodů náhradních pozemků
se pak vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009
(uveřejněném též pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v
němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti
Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a
povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních
pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího
zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí
reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným
osobám, k níž došlo s účinností od 14. dubna 2006, zákonem č. 131/2006 Sb.,
uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež
zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných
nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností
Pozemkového fondu ČR k převodu náhradních pozemků. I s odkazem na konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze
dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud také připomněl, že poskytování náhradích
pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu,
přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná
nejširšímu okruhu oprávněných osob. Pozemkový fond se své zákonné povinnosti,
tj. nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, nemůže zbavit; zejména nemůže
upřednostňovat úplatné převody, z nichž má prospěch, před převody bezúplatnými. Takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované)
uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu
vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve
veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za
diskriminující a takové rozhodnutí je i v souladu s principem ovládající
soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura
scripta sunt); k tomu dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28
Cdo 1324/2014, nebo usnesení ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a
ze dne 2. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov.
§ 11a zákona o půdě), je jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (či jejího předchůdce) lze
kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do
veřejné nabídky nezahrnutého je namístě i tehdy, kdy se oprávněná osoba přes
svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Jak ovšem Nejvyšší soud také připomněl např. v usnesení ze dne 27. ledna 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, lze postup žalované (jejího předchůdce Pozemkového
fondu ČR) vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek podle zákona o půdě
kvalifikovat jako liknavý například i tehdy, je-li v řízení prokázáno, že
vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba
zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb. namísto
zákona o půdě. Oproti tomu je třeba jinak posuzovat situaci, kdy se oprávněná osoba o převod
pozemků z veřejné nabídky bez legitimního důvodu ani nezajímala (v situaci, kdy
nabídka již měla potřebné parametry) a od počátku sledovala cíl domoci se
konkrétních vybraných pozemků (a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky
nezařaditelných); k tomu srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne
20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že nárok žalobce
(oprávněné osoby, narozené r. 1936, jež se domáhá svých práv od roku 1992)
nebyl dosud zákonem regulérním způsobem uspokojen, a to navzdory aktivnímu
přístupu žalobce, jenž se v minulosti účastnil několika nabídkových řízení
(nejméně v letech 2011 a 2014), kde se ucházel o převod pozemků z veřejné
nabídky žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR). Okolnost, že nárok
žalobce byl uspokojen toliko částečně, znamená, že ohledně zbylé, podstatné
části nároku zůstává žalovaná v prodlení a ani toliko částečné uspokojení
nároku oprávněné osoby bez dalšího neznamená, že postup Pozemkového fondu ČR
(žalované) nelze co do zbytku nároku kvalifikovat jako liknavý (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Ačkoliv odvolací soud – oproti závěrům soudu prvního stupně – dále zdůraznil i
tu okolnost, že veřejná nabídka Pozemkového fondu ČR (potažmo žalované) v
rozhodné době zahrnovala i pozemky v žádané lokalitě „o větších výměrách,
konkrétně přes 10.000 m2 (v obci V., v H. u U., apod.)“, tedy co do hodnoty
nikoliv nepoměrných s hodnotou restitučního nároku žalobce (jež se odvíjí od
výměry pozemků o rozloze 37.383 m2), rezignoval na zjištění (a rozlišení), zda
šlo o pozemky nabízené primárně právě oprávněným osobám k uspokojení jejich
restitučních nároků podle zákona o půdě či o převod zemědělských pozemků
postupem podle zákona č. 95/1999 Sb. (prodej státní půdy v konkurenci s
nabídkami jiných osob dle § 7 cit. zákona) a zda tak Pozemkový fond ČR, potažmo
žalovaná před uspokojením nároků oprávněných osob neupřednostňovali právě
úplatné převody pozemků jiným osobám.
Odvolacím soudem přijatý závěr, že postup žalované nelze kvalifikovat jako
liknavý (diskriminační či svévolný) a že nárok žalobce mohl být uspokojen v
přiměřené době zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. převodem pozemků z
veřejné nabídky (§ 11 odst. 2, § 11a zákona o půdě), je za dané situace proto
přinejmenším předčasný. V důsledku přijatých závěrů se pak odvolací soud již nezabýval tím, zda hodnota
žalobcem požadovaných pozemků odpovídá hodnotě restitučního nároku, a zda jde o
pozemky, jejichž převodu k uspokojení nároku oprávněné osoby nebrání žádná
překážka (zda jde i z tohoto pohledu o pozemky vhodné k převodu), a v tomto
směru již neprověřil závěry soudu prvního stupně, jenž žalobci nárokované
pozemky přiřkl (proti čemuž brojí i vedlejší účastník). Protože napadený rozsudek není správný a nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.