USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem
Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem
Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu
vůle uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň
– město pod sp. zn. 13 C 204/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 257/2018-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního
soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2018, č. j. 13 C 204/2017-238, tak, že se
zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu ve výroku identifikovaných pozemků (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
vzniklých účastníkům před oběma soudy nižších stupňů (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále také jen jako
„dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnost dovolání v tom, že
se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva, na jejichž
vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Námitky dovolatele směřují především proti závěrům odvolacího
soudu týkajícím se zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro posouzení
otázky, zdali lze postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce
na převod jiného vhodnému pozemku [dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „zákon o půdě“] kvalifikovat jako svévolný. V tomto směru
pak dovolatel argumentuje i tím, že za svévolné je nutno považovat i takové
jednání, kdy stát bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku
restituenta kupříkladu i jeho nesprávným oceněním. Přitom dovolatel odvolacímu
soudu vytýká, že při zjišťování skutkového stavu měl mít na zřeteli nejenom
skutečnosti, jež tu byly dány v okamžiku zahájení řízení, ale měl přihlížet ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo k okamžiku vyhlášení rozhodnutí.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (dle ustanovení § 243a odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.),
přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního
soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena
v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu
(či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné
osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu
žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby
bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný
lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž
bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby
zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku
převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se
oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014).
S uvedenými tezemi ovšem napadený rozsudek odvolacího soudu nikterak v rozporu
není.
Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o
krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je
především otázkou skutkových zjištění, s níž je pak úzce svázáno i posouzení,
byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné
osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o
tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů
nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze
dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně
netrpí. Odvolací soud (jenž v souzené věci odmítl argumentaci žalobce o
neuspokojení žalobcova nároku v důsledku svévole či liknavosti žalované)
zdůraznil i ta zjištění, dle nichž právě i sám žalobce původně bezvýhradně
akceptoval ocenění restitučního nároku žalovanou, aniž by vůči jeho
kvantifikaci pod dobu 15 let jakkoliv brojil, přičemž až v dubnu r. 2017 (rok
poté, co došlo k uspokojení jeho restitučního nároku téměř v plné výši)
přichází s jedinou žádostí (nadto bez toho, že by k ní doložil relevantní
podklady, z nichž by bylo možno usoudit na její důvodnost), jíž usiluje o
přecenění svého nároku; k uspokojení takto tvrzeného a nově konstruovaného
nároku (jeho zbytku) pak následně podává žalobu na vydání konkrétních pozemků
mimo veřejnou nabídku. Odvolacím soudem přijatý závěr, že nejsou dány
skutečnosti dokládající svévolný postup žalované, není pak založen výlučně na
skutečnostech o jednání žalované před zahájením soudního řízení – k tomu srov.
i doplňující argumentaci odvolacího soudu uvedenou v bodě 15 odůvodnění, v němž
se rozvádějí důvody, pro něž nelze postup žalované označit za liknavý, v
situaci, kdy žalobce ani po patřičném poučení (dle § 118a o. s. ř.) neprokázal
relevantní skutečnosti o tom, že byl ve věci aktivní a že se uspokojení
tvrzeného nároku nemohl domoci v důsledku svévole či liknavosti žalované. V
poměrech projednávané věci pak nelze přisvědčit ani těm námitkám, že se
odvolací soud napadeným rozhodnutím při posuzování procesní problematiky
(jde-li o význam skutečností, jež vyšly najevo v průběhu řízení) odchýlil od
dovolatelem současně odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu (citován
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 652/2005).
K argumentaci dovolatele, jíž se pak zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž
odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatel správnost
a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách,
že si žalovaná vůči žalobci, jenž byl v otázce ocenění nároku sám po mnoho let
pasivní, nepočínala svévolně ani liknavě), sluší se připomenout, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit
nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit
přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Ani případné
vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nemohou založit.
Proti výroku rozhodnutí v části o nákladech řízení je přípustnost dovolání ex
lege vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež
proto Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl
(§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy žalobkyni, jež by na náhradu nákladů tohoto
řízení měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2.
článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu