Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 254.550,- Kč s
příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Odvolací soud
dále rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedené částky se žalobce po žalované domáhal s tvrzením, že žalovaná jako
jeho matka uzavřela za něj a v jeho prospěch tři smlouvy o stavebním spoření,
přičemž po zrušení těchto smluv naspořené částky byly převedeny na její účet.
Žalobce po nabytí zletilosti několikrát ústně a písemně žádal žalovanou o
vydání těchto finančních prostředků, což žalovaná odmítla. Žalovaná namítala,
že finanční prostředky z první smlouvy o stavebním spoření byly spotřebovány za
doby trvání manželství rodičů žalobce na výstavbu domu, finanční obnos z druhé
smlouvy použila žalovaná v době své nezaměstnanosti, kdy se otec žalobce
nepodílel na splácení společných závazků rodičů žalobce, a třetí smlouvu o
stavebním spoření žalovaná založila ze svých výlučných prostředků a neměla
zájem na tom, aby žalobce po dosažení zletilosti měl možnost s nimi nakládat.
Nárok žalobce je i v rozporu s dobrými mravy, neboť se s ní jako syn odmítal
stýkat, odstěhoval se od ní a také se podílel na odvozu osobního automobilu z
nevypořádaného společného jmění rodičů žalobce. Žalobce nebyl v kontaktu se
žalovanou, nezajímal se o její zdravotní stav a před dopisem ze dne 25. 1. 2007
ji o vyplacení naspořených částek nepožádal.
Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za
dostatečné a úplné a hodnocení důkazů za odpovídající principům uvedeným v §
132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se nejprve vypořádal s otázkou,
kdo byl vedle stavební spořitelny smluvní stranou (účastníkem) smlouvy o
stavebním spoření, potažmo komu patřily finanční prostředky na účtu stavebního
spoření. Vyšel přitom z ustanovení zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a
státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 96/1993 Sb.“), přičemž uvedl, že ze všech tří návrhů předmětných
smluv je zřejmé, že jako účastník je označen právě žalobce a jako zákonná
zástupkyně (tedy osoba žalobce při uzavírání smlouvy zastupující) jeho matka
(žalovaná), a to ve smyslu § 36 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „z. o. r.“), a dále § 27 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Tím vznikla práva přímo zastoupenému podle § 22 odst. 1 obč. zák. Jako
účastník smlouvy je potom žalobce označen také na výpovědích všech tří smluv,
přičemž podle obsahu spisu až do výpovědi těchto smluv žalovanou, resp. v
prvním případě oběma rodiči, nebyl učiněn žádný takový úkon, který by žalobce
jako účastníka těchto smluv o stavebním spoření zpochybňoval. Jestliže byl
žalobce účastníkem těchto smluv, nepochybně mu pak patří příslušenství, tedy
státní příspěvek a úroky, neboť nikomu jinému než účastníku patřit nemohou (§ 5
odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.). Jestliže příslušenství je jedním z hlavních
důvodů uzavření smlouvy o stavebním spoření a jestliže současně toto
příslušenství nemůže připadnout nikomu jinému než účastníku smlouvy, pak lze
rozumně a logicky dovodit, že i jistina ukládaná v tomto případě rodičem či
rodiči nezletilého dítěte, má patřit jako dar tomuto dítěti. Jeví se
nelogickým, aby rodič ukládal pouze „na oko“ na stavební spoření, jehož
účastníkem je jeho nezletilé dítě, jistinu, která by se mu žádným způsobem
nezhodnocovala (neboť příslušenství patří účastníku smlouvy), když by mohl s
minimálním rizikem, že o tyto peníze přijde, a s větším než nulovým výnosem
tyto uložit na běžný nebo termínovaný účet u banky. Pokud tedy v řízení není
spolehlivě tvrzeno a prokazováno, že od počátku až do konce spoření rodiče
nechtěli vložené peníze darovat svému nezletilému dítěti, pak lze mít s ohledem
na všechny popsané skutečnosti za to, že došlo k darování těchto prostředků
rodičem či rodiči nezletilému dítěti. Lze tak vyslovit závěr, že platby placené
původně rodiči, posléze žalovanou ve prospěch stavebního spoření byly žalobci
darovány a patřily mu spolu s přirostlým příslušenstvím taktéž v době výpovědi
předmětných smluv o stavebním spoření, respektive v době, kdy byly žalované
fakticky poukázány na účet. Žalovaná pak s těmito prostředky nemohla naložit
jinak, než jak stanoví § 37a z. o.
r., neboť nemohou sloužit k uspokojování
potřeb rodičů či hrazení jejich dluhů, přičemž řešením tehdejších majetkových
problémů rodičů žalobce bylo vypořádání majetku náležejícího do společného
jmění manželů, a to včetně případných závazků a pohledávek bez toho, že by bylo
možno spotřebovat finanční prostředky žalobce. Žalované tím, že převzala a
posléze spotřebovala finanční prostředky ze stavebního spoření, jehož
účastníkem byl žalobce, vzniklo bezdůvodné obohacení, které musí vydat (§ 451
odst. 1 obč. zák.), neboť se jí dostalo plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Nebylo ani možno shledat naplnění § 3 odst. 1 obč. zák. v
neprospěch žalobce, přestože nelze zcela kategoricky dovodit nemravné chování
jen ze strany žalované vůči žalobci, kterak uzavřel soud prvního stupně. Podle
odvolacího soudu jde o vzájemně a dlouhodobě negativní postoj obou účastníků
řízení, kdy v současné době již nelze učinit spravedlivý a jednoznačný závěr o
jeho příčinách.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jej napadá v plném
rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, neboť předmětná právní otázka nebyla dosud
dovolacím soudem judikována a obecné soudy v těchto právních věcech rozhodují
odlišně. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, když zjištěný skutkový stav „nesprávně podřadil pod hypotézu právní
normy“. Právní otázka spočívá v posouzení, komu patří finanční prostředky
rodičů tvořící jejich společné jmění, popřípadě jmění výlučně jednoho z rodičů,
naspořené na smlouvu o stavebním spoření uzavřenou na jméno jejich nezletilého
dítěte, a pod který právní institut občanského práva lze nakládání s těmito
finančními prostředky podřadit. Je právně významné, zda nezletilé dítě, za něž
zákonný zástupce uzavřel smlouvu o stavebním spoření, je účastníkem této
smlouvy nebo jde o smlouvu ve prospěch třetí osoby podle § 50 obč. zák. Dále je
právně významné, zda takto naspořené prostředky je možné bez dalšího považovat
za dar nezletilci podle § 628 a násl. obč. zák. a zda v případě nakládání s
těmito prostředky zákonnými zástupci jde o jejich bezdůvodné obohacení podle §
451 a násl. obč. zák. Žalovaná nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu,
že účastníkem smlouvy o stavebním spoření je osoba, která smlouvu uzavře (tedy
žalobce), a jde tudíž i o osobu oprávněnou k přijetí státní podpory. Tento
závěr nelze učinit na základě formuláře smluv o stavebním spoření, kde byl
nezletilý žalobce označen jako účastník, když stavební spoření jako spoření
účelové spočívá rovněž v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, a je
přitom zřejmé, že nezletilci nejsou schopni této povinnosti dostát, neboť
nejsou výdělečně činní. Je nelogické považovat ukládané jistiny ze strany
zákonných zástupců za dar nezletilci. Všechny tři uvedené smlouvy o stavebním
spoření byly založeny za účelem vytvoření rodinných úspor, kdy byl tento
spořící produkt využit u první smlouvy oběma rodiči žalobce na stavbu rodinného
domu a u dvou dalších smluv na zajištění bytových potřeb. U druhé a třetí
smlouvy nedošlo k žádnému zhodnocení naspořených finančních částek. Ze strany
rodičů žalobce nebyla nikdy projevena vůle darovat žalobci naspořené finanční
prostředky a ze strany žalobce nedošlo k žádnému projevu vůle směřujícímu k
přijetí daru. Žalobce ani nikdy neměl informaci o tom, že by dostal dar ve
formě jakéhokoliv vkladu, a také nebyla uzavřena písemná darovací smlouva ve
smyslu § 628 odst. 2 obč. zák., kterou zákon předepisuje u movitých věcí,
jestliže nedojde k jejich odevzdání a převzetí při darování. Smlouvy o
stavebním spoření, které zákonní zástupci uzavírají za své nezletilé děti a na
jejich jméno, lze rovněž považovat za smlouvy ve prospěch třetí osoby ve smyslu
§ 50 obč. zák., kdy se zákonný zástupce zavazuje plnit věřiteli, stavební
spořitelně. Podání žaloby považuje žalovaná za nemravné chování žalobce vůči
její osobě ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák., jež se vymyká běžnému chování
potomků a je v rozporu se společenskými a mravními normami, které v historickém
vývoji osvědčily jistou neměnnost, jsou sdíleny rozhodující částí naší
společnosti a mají tedy povahu norem základních. Žaloba má šikanózní charakter,
neboť důvodem jejího podání není rozhodně výkon práva ze strany žalobce, jenž
byl v době jejího podání nadstandardně zajištěn výživným placeným žalovanou a
vysokou životní úrovní, kterou mu zabezpečuje otec. Žalovaná navrhla, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou s požadovaným
právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze se proto
zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka
předložená dovolatelkou, na jejímž posouzení závisí výsledek souzeného sporu,
nebyla dosud zcela jasně v dosavadní judikatuře dovolacího soudu vyřešena, byť
se jí některá rozhodnutí nepřímo dotýkají. Právní otázka související s určením
charakteru plateb na stavební spoření založeného na jméno nezletilého dítěte je
navíc zásadní povahy, neboť její zodpovězení jistě může mít dopad i do jiných
před soudy České republiky řešených sporů.
Dovolací soud předesílá, že vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. nebyl v daném řízení povolán přezkoumávat napadené
rozhodnutí z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.
výkladem a contrario).
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka však žádné vady řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež
se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Nejvyšší soud považoval v dané věci za klíčové posouzení právní otázky, zda
platby rodiče (či rodičů) na účet vedený na základě smlouvy o stavebním spoření
ve prospěch nezletilého dítěte lze považovat za darování ve smyslu § 628 obč.
zák., kterak dovodily soudy obou stupňů. Pro její zodpovězení je však nejdříve
nutné určit, kdo je účastníkem smlouvy o stavebním spoření.
Povaha stavebního spoření je obecně vymezena v § 1 zákona č. 96/1993 Sb., a to
jako „účelové spoření spočívající a) v přijímání vkladů od účastníků stavebního
spoření, b) v poskytování úvěrů účastníkům stavebního spoření a c) v
poskytování příspěvku fyzickým osobám (dále jen "státní podpora") účastníkům
stavebního spoření.“ Citovaný zákon pak v § 4 odst. 1 vymezuje účastníky
stavebního spoření tak, že jimi může být jak fyzická, tak i právnická osoba.
Podle § 5 citovaného zákona pak „osoba, která uzavře se stavební spořitelnou
písemnou smlouvu podle občanského zákoníku o stavebním spoření (dále jen
"smlouva"), se stává účastníkem.“
Podle § 9 obč. zák. „nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům,
které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající
jejich věku.“
Podle § 22 odst. 1 obč. zák. „zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za
jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo
zastoupenému.“
Podle § 23 obč. zák. „zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí
státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.“
Podle § 26 obč. zák. „pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé,
jednají za ně jejich zákonní zástupci.“
Podle § 27 odst. 1 obč. zák. „kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte,
upravuje zákon o rodině.“
Konečně podle § 36 z. o. r. „rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke
kterým není plně způsobilé.“
Ze skutkových zjištění učiněných na základě nerozporných tvrzení účastníků
řízení přitom vyplývá, že žalovaná jako zákonná zástupkyně žalobce uzavřela tři
smlouvy o stavebním spoření na jeho jméno a v jeho prospěch (přičemž první
smlouvu o stavebním spoření z roku 1995 uzavřela jako zákonná zástupkyně
společně s otcem žalobce). Z právě citovaných ustanovení lze pak nepochybně
dovodit závěr, že účastníkem takto uzavřené smlouvy (mimo stavební spořitelnu)
je ten, na jehož jméno byla uzavřena (v daném případě žalobce), a jemu z ní
také vznikají práva a povinnosti. Rodiče nezletilého dítěte jednají jako jeho
zákonní zástupci a právní úkony za něj činí jeho jménem a na jeho účet. Jedná
se o tzv. zastoupení přímé (viz Švestka J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2008, str. 265 a násl.).
Tento právní závěr vyplývá i z § 4 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb., byl vyjádřen
již v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 19
Co 452/2003 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 9, ročník 2004,
str. 342), a nepřímo byl potvrzen i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2.
2008, sp. zn. 33 Odo 55/2006 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, CD_7/2008, pod C 6001, veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jestliže je tedy nezletilé dítě účastníkem smlouvy o stavebním spoření, pak mu
z takto vzniklého právního vztahu vyplývají určitá práva a povinnosti. Za
plnění povinností nezletilého jsou pak opět odpovědni jeho zákonní zástupci,
přičemž s právy z daného závazkového právního vztahu plynoucími musí nakládat s
péčí řádného hospodáře ve smyslu § 37a z. o. r. Tyto povinnosti jsou součástí
rodičovské odpovědnosti podle § 31 z. o. r. Jestliže potom z obsahu závazkového
právního vztahu, jehož účastníkem je nezletilé dítě, vyplývá povinnost něco
plnit (v daném případě ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši -
§ 5 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.), jsou ke splnění této povinnosti povoláni
zákonní zástupci nezletilého.
Za těchto okolností je nicméně třeba posoudit charakter plnění poskytovaného
rodiči za nezletilé dítě, tedy v daném případě povahu pravidelných plateb na
účet nezletilého dítěte vedeného u stavební spořitelny a poskytovaného z
finančních zdrojů rodičů (či jednoho z nich). S ohledem na skutečnost, že
rodiče plní ve vztahu ke svým dětem vyživovací povinnost (§ 85 a násl. z. o.
r.), že s ohledem na majetkové poměry rodičů lze za odůvodněné potřeby dítěte
považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání
(§ 85a odst. 2 z. o. r.) a s ohledem na to, že mezi rodiči a jejich dětmi
dochází pravidelně ke vzniku právního vztahu vyplývajícího z darovací smlouvy
podle § 628 a násl. obč. zák., lze usuzovat na to, že obvykle se při
poskytování takových částek bude jednat o poskytnutí daru nezletilému dítěti, k
jehož přijetí je takové dítě obvykle způsobilé, nebude-li v řízení tvrzeno a
prokázáno něco jiného (§ 9 obč. zák.) – k tomu srovnej již odvolacím soudem
citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1979, sp. zn. 13 Co
678/79 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 2-3,
ročník 1981, pod R 13/1981 civ.). Nezletilé dítě je způsobilé k právnímu úkonu
přijetí daru, je-li schopno pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro
něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšších hodnot (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99). V případě, že
některá z těchto podmínek není splněna, pak je pro platné uzavření darovací
smlouvy nutné, aby byl nezletilý při právním úkonu přijetí daru zastoupen. Ve
vztahu k souzenému sporu lze tedy konstatovat, že je-li předmětem darování
nezletilému určitý finanční obnos, pak se bezpochyby jedná o právní jednání
sledující finanční prospěch nezletilého, přičemž není-li nezletilý vzhledem ke
své rozumové a volní vyspělosti schopen posoudit podstatu darovací smlouvy, je
třeba, aby přijetí takového daru za něj učinil jeho zástupce. Jsou-li dárci
rodiče dítěte, jimž náleží rodičovská zodpovědnost, pak v daném právním vztahu
vystupují nejen jako dárci, ale i jako zákonní zástupci nezletilého, oprávnění
za něj dar přijmout. To ovšem platí v případě, kdy při tomto zastoupení
nedochází ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž
rodičů (§ 37 odst. 1 zákona o rodině). Střet zájmů při darování určitého
finančního obnosu však v zásadě nelze očekávat. V daném případě tak soud
nepochybil, dospěl-li na základě jím provedených skutkových zjištění k závěru,
že ohledně plateb poskytovaných rodiči žalobce na jeho spořící účet byla mezi
nimi uzavřena darovací smlouva.
Při právním úkonu, kdy je nezletilému dítěti poukázána na jeho účet u stavební
spořitelny určitá finanční částka, jde o jednání v jeho prospěch a zpravidla
nedochází ke kolizi mezi jeho zájmy a zájmy jeho rodičů. Z hlediska právního
posouzení dochází v zásadě ke vzniku právního vztahu vyplývajícího z darovací
smlouvy mezi rodiči a nezletilým dítětem a vzniku pohledávky nezletilého vůči
stavební spořitelně. To vše v okamžiku připsání finanční částky ve prospěch
spořícího účtu nezletilého. Právě z tohoto důvodu nelze považovat za přiléhavou
námitku dovolatelky ohledně nedostatku písemné formy darovací smlouvy podle §
628 odst. 2 obč. zák., neboť darování a převzetí věci v tomto případě spadá v
jeden okamžik.
Namítá-li žalovaná, že stavební spoření na jméno žalobce založili rodiče z
důvodu obstarání rodinných úspor, pak to na výše uvedených právních závěrech
ničeho nemění. Připsáním finanční částky ve prospěch spořícího účtu nezletilého
se v podobě pohledávky za spořitelnou stává tato částka majetkem nezletilého,
jenž mají rodiče nezletilého spravovat s péčí řádného hospodáře (§ 37a odst. 1
zákona o rodině). Výnosu z majetku nezletilého (v daném případě úroky či státní
příspěvek) lze přitom použít nejprve pro výživu dítěte a teprve potom přiměřeně
i pro potřebu rodiny, avšak majetková podstata může být dotčena jen v případě,
že by vznikl nezaviněně ze strany osob výživou povinných hrubý nepoměr mezi
poměry nezletilého dítěte a osob výživou povinných (§ 37a odst. 2 zákona o
rodině).
Jestliže v daném případě příslušná stavební spořitelna vyplatila žalované
určitou částku ze spořícího účtu vedeného na jméno žalobce, přičemž tato částka
nebyla žalobci po nabytí jeho zletilosti žalovanou předána a ani nebyla použita
podle zásad stanovených v § 37a zákona o rodině, vzniklo na straně žalované
bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., neboť na úkor žalobce
získala plnění bez právního důvodu.
K námitce dovolatelky, že podání žaloby je ze strany žalobce výkonem práva v
rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud uvádí, že aplikace ustanovení o dobrých
mravech je vzhledem k zásadám přímosti a ústnosti řízení vyhrazena spíše soudům
nižších instancí, neboť jsou s „účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují
tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování. Dovolací soud by pak
měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné
nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení“ (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, veřejnosti
dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Při
hodnocení výkonu práva jako potenciálně rozporného s dobrými mravy musí soud
vycházet z objektivních kritérií, jimiž jsou určité společenské hodnoty a normy
v historickém kontextu osvědčené a relativně neměnné, sdílené rozhodující částí
společnosti, přičemž musí přihlédnout ke všem relevantním okolnostem daného
případu, včetně doby a místa jednání, jakož i postavení subjektů. Zejména druhá
část procesu hodnocení (úvah) prováděného soudem vyžaduje větší míru
bezprostředního kontaktu s účastníky řízení, avšak tato možnost není svěřena
dovolacímu soudu, jenž zásadně vychází pouze ze spisového materiálu (viz § 243a
o.s. ř.).
Soud prvního stupně i soud odvolací se přitom v posuzované věci náležitě touto
otázkou zabývaly a dospěly k závěru, že se ze strany žalobce o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy nejedná. Úvahy, kterými byly dotčené soudy vedeny, pak
nelze v tomto smyslu pokládat za zjevně nepřiměřené. Nadto dovolací soud
konstatuje, že samotné podání žaloby i mezi blízkými příbuznými není možné
považovat bez dalšího za projev jsoucí v rozporu s dobrými mravy, neboť jde o
realizaci základního práva na soudní ochranu. Pokud tedy nejde o zjevně
šikanózní jednání vedoucí pouze k negativnímu zásahu do postavení jiné osoby (o
což v daném případě zjevně nejde, neboť žalobce se domáhá soudní ochrany svého
majetku), pak v zásadě nelze korektiv dobrých mravů na takovou situaci
aplikovat. Výjimečně by tedy mohlo chování žalobce vůči žalované vést soud k
závěru, že své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy, což však nalézací soud
na základě relevantních a skutkově přiměřených úvah nedovodil. Dovolací soud
dále připomíná, že v řízení, v němž je přípustnost dovolání založena podle §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., není povolán k přezkumu rozhodnutí z
důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. výkladem
a contrario), což se vztahuje i na tvrzení dovolatelky, že skutkový závěr soudů
obou stupňů o absenci chování žalobce v rozporu s dobrými mravy nemá dostatečný
podklad v provedeném dokazování.
Jedná-li se navíc mezi účastníky řízení o právní vztah založený darovací
smlouvou, je dána možnost dárkyně (žalované) požadovat vrácení daru podle
zvláštního ustanovení § 630 obč. zák., jež přímo dopadá na případné chování
obdarovaného v rozporu s dobrými mravy vůči žalované. Podle judikatury
Nejvyššího soudu pak § 3 odst. 1 obč. zák. nelze použít tam, kde přímá aplikace
příslušného ustanovení zákona vede k témuž výsledku, k němuž má vést použití
citovaného ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 1659/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, ročník 2002, svazek č. 11, pod C 789, veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Dovolací soud považuje z výše uvedených důvodů rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a dovolání žalované za nedůvodné, a proto je podle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá v
celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné
proti té části výroku, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů soudního
řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 4/2003). Přípustnost
dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto za postupu podle § 243b
odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. v této části dovolání žalované
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu