28 Cdo 3517/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce M.
H., bytem T. – M., zastoupen JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Michelská 81, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se
sídlem Praha 6, Tychonova 221/1, zastoupené pověřenou zaměstnankyní s
právnickým vzděláním, o zaplacení částky 1.345.719,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 332/2009, o dovolání
žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012,
č. j. 15 Co 25/2012 – 44, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012-44, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2011, č. j. 7 C 332/2009-22,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se svým návrhem domáhal zaplacení částky 1.345.719,- Kč s
příslušenstvím. Uvedl, že v období od 30. 8. 1972 do 31. 1. 1993 odsloužil
celkem 20 let, 5 měsíců a 1 den jako voják z povolání. Po ukončení služebního
poměru na vlastní žádost mu byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení (dále
též jen „VÚSZ“) rozhodnutím o přiznání příspěvku ze dne 3. 3. 1993 přiznán
výsluhový příspěvek ve výši 3.339,- Kč, který měl být vyplácen od 1. 2. 1993 do
11. 1. 2013 a pravidelně valorizován. Příspěvek byl vyměřen na základě doby
činné služby. Rozhodnutím VÚSZ ze dne 25. 7. 1995, které bylo potvrzeno
rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 11. 9. 1995, byla s účinností od 1. 4. 1995 zastavená výplata výsluhového příspěvku žalobci s odůvodněním, že podle
nové zákonné úpravy se za účelem výpočtu výsluhového příspěvku do doby činné
služby nezapočítává doba zařazení vojáka z povolání v určitých funkcích. V
případě žalobce tak doba činné služby za účelem vyměření příspěvku činila nově
přibližně 17 let, následkem čehož byl žalobce oprávněn k výsluhovému příspěvku
jen v období od 1. 2. 1993 do 31. 3. 1995. Žalobce však trvá na nároku z titulu
rozhodnutí VÚSZ ze dne 3. 3. 1993 a požaduje doplacení všech výsluhových
příspěvků od 1. 4. 1995, které mu byly VÚSZ přiznány po odchodu ze služebního
poměru. Právně kvalifikuje výsluhový příspěvek jako částečný invalidní důchod
podle zákona 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a poukazuje na to, že
částečný invalidní důchod je nepromlčitelným nárokem, který nezaniká uplynutím
času, přičemž zdůrazňuje i ústavní zakotvení uvedeného nároku v čl. 30
ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod. Dále
poukazuje na skutečnost, že dne 16. 4. 2009 byl VÚSZ doručen jeho dopis, jímž
se domáhal „zahájení řízení o změně poskytování dávky důchodového pojištění
podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.“. V dopise ředitele Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení ze dne 11. 5. 2009 (ve spisu mezi přílohami žalobce),
kterým reaguje na výše uvedené podání žalobce, se uvádí, že o výsluhovém
příspěvku žalobce již „bylo pravomocně rozhodnuto a není žádný právní důvod
zahajovat nebo obnovovat v této věci jakékoli řízení.“. Žalovaná uvedla, že pro rozhodnutí o nároku žalobce na doplacení a vyplácení
výsluhového příspěvku není dána pravomoc soudů a navrhla, aby soud řízení
zastavil. K věci samé uvedla, že výsluhový příspěvek nelze považovat za dávku
důchodového pojištění a navrhla zamítnutí žaloby. Podáním ze dne 16. 8. 2010 žalobce doplnil svůj návrh. Uvedl, že za bod VIII. žaloby doplňuje bod IX., v němž již tvrdí vznik škody v důsledku nesprávného
postupu VÚSZ a která spočívá v nevyplacených částkách výsluhového příspěvku. Současně uvedl, že „ruší svůj původní žalobní petit a žádá“ vydání rozhodnutí,
kterým se žalované uloží povinnost zaplatit mu částku 1.345.719,- Kč s
příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 11. 2011,
č. j. 7 C 332/2009-22, řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl o
postoupení věci Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany.
Uvedl, že příslušným orgánem k rozhodování v otázkách výsluhového příspěvku je
Vojenský úřad sociálního zabezpečení Ministerstva obrany. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15
Co 25/2012-44, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení
řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a změnil ve výroku o postoupení věci tak,
že rozhodl o postoupení věci ministru obrany. Uvedl, že pravomoc Vojenského
úřadu sociálního zabezpečení byla v souzené věci dána § 33c zákona č. 76/1959
Sb., o některých služebních poměrech vojáků, který však byl zákonem č. 221/1999
Sb., o vojácích z povolání zrušen. Příslušný k určení, který ze služebních
orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v
dalším řízení projedná a rozhodne je tak ministr obrany. B. Dovolání
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
Žalobce přípustnost svého dovolání spatřuje v § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Důvodnost dovolání je podle něj založena vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a nesprávným
právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítl:
a) pokud by ve věci rozhodoval ministr obrany, došlo by k porušení
zákona o ochraně osobních údajů, protože s údaji z dávkového spisu důchodového
pojištění se smí seznámit pouze VÚSZ a jeho pověření zaměstnanci.
b) důchod nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo zkonfiskovat.
Protože žalovaná nevyplácí nárok žalobce na dávku, neplní právní povinnost
vyplývající z rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku.
c) předmětem řízení je vzniklá škoda, což vyplývá ze žalobního návrhu,
kterým žalobce nežádá zrušení žádného správního rozhodnutí, protože ve správním
řízení orgánu sociálního zabezpečení MO – VÚSZ bylo s konečnou platností
rozhodnuto o přiznání výsluhového příspěvku.
d) soudy nenařídily jednání k podané žalobě. Navíc přehlížely
skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu. Soudy tak zasáhly
do žalobcova práva na spravedlivý proces.
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když
za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda měl soud rozhodnout o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení,
který nelze odstranit anebo podle § 104b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že věc
náleží do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Namítá, že pokud odvolací
soud zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., dopustil se nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a je tak dána i
důvodnost dovolání.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno přede dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1.
1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že obě dovolání jsou včasné, podané oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou a splňují formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o. s. ř.
Dovolání jsou přípustná podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože
usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
D. Důvodnost
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.
provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů obou stupňů je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce se původně domáhal, aby soud uložil žalované povinnost doplatit mu a
nadále vyplácet výsluhový příspěvek, který mu byl přiznán rozhodnutím VÚSZ ze
dne 3. 3. 1993 po ukončení jeho služebního poměru jako vojáka z povolání. V
žalobě pod body I. až VIII. vylíčil skutkové okolnosti případu, přičemž z
obsahu jeho podání vyplývalo, že se domáhá přezkumu rozhodnutí Ministerstva
obrany ze dne 11. 9. 1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí VÚSZ ze dne 25. 7.
1995 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku žalobci.
Zároveň se však z obsahu žaloby (bod VII. žaloby na č. l. 4) podává, že se
žalobce dovolává i ochrany proti nečinnosti orgánu, který rozhoduje o právech a
povinnostech osob v oblasti veřejné správy. Žalobce totiž argumentuje, že
výsluhový příspěvek je důchodem podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění. Tvrdí, že svým podáním doručeným VÚSZ dne 16. 4. 2009 zahájil řízení
o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového pojištění podle §
81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Protože na žalobcovo podání VÚSZ reagoval konstatováním
neexistence důvodu k zahájení nebo obnovení řízení ve věci výsluhového
příspěvku žalobce, domnívá se žalobce, že „žalovaná odmítá vydat rozhodnutí ve
věci“ (č. l. 4).
Jak již bylo uvedeno výše, podáním ze dne 16. 8. 2010 (č. l. 16 – 21) žalobce
doplnil svůj návrh a uvedl, že se domáhá vydání rozhodnutí, kterým se žalované
uloží povinnost zaplatit mu částku 1.345.719,- Kč s příslušenstvím jako náhrady
škody způsobené mu nesprávným úředním postupem.
Jinými slovy, původně se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované doplatit
mu výsluhový příspěvek od 1. 4. 1995 a uložení povinnosti žalované vyplácet mu
příspěvek i do budoucna, zatímco ve svém podání ze dne 16. 8. 2010 se domáhá
náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Podání ze dne 16. 8.
2010 je proto nutno posoudit jako změnu žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř.
Protože ve věci nebylo nařízeno jednání, měl soud prvního stupně změněný návrh
doručit žalované do vlastních rukou (srov. § 95 odst. 1 o. s. ř.). Následně měl
o připuštění změny žaloby rozhodnout. Jelikož tak neučinil a pokračoval v
řízení, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dokud totiž soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu,
nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. Nápravu neprovedl ani odvolací
soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo
1186/2005). Na uvedenou vadu nepřímo poukazuje žalobce, když nesouhlasí s
předmětem řízení vytyčeným soudy obou stupňů (námitka žalobce sub c/).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i v případě, že by žaloba nebyla doplněna
podáním žalobce ze dne 16. 8. 2010, by usnesení obou stupňů nemohla obstát z
důvodu nesprávného právního posouzení věci. V soudní praxi nejsou pochybnosti o
tom, že služební poměr vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem
veřejnoprávním a že spory vyplývající z tohoto poměru nespadají do pravomoci
soudů v občanském soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 569/2009). Protože se žalobce domáhal přezkumu
rozhodnutí správních orgánů (Ministerstva obrany, resp. VÚSZ), náleží souzená
věc věc do pravomoci soudů ve správním soudnictví podle § 7 odst. 4 o. s. ř. a
§ 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. V ustanovení § 104b odst. 1 o.
s. ř. se stanoví, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje
věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení
musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu ve správním soudnictví. V případě, že se navrhovatel domáhá
mimo jiné ochrany proti nečinnosti orgánu, který rozhoduje o právech a
povinnostech osob v oblasti veřejné správy, soud vysloví svou věcnou
nepříslušnost a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který
rozhoduje věci správního soudnictví, přičemž zůstávají zachovány účinky spojené
s podáním návrhu na zahájení řízení (srov. § 104b odst. 2 o. s. ř.). Protože se
žalobce domáhal i ochrany před nečinností orgánu veřejné moci (bod VII. žaloby
na č. l. 4), měly soudy podle § 104b odst. 2 vyslovit svou věcnou nepříslušnost
a rozhodnout o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci
správního soudnictví.
Protože bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nezabýval se dovolací soud ostatními dovolacími námitkami
pro nadbytečnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
ČR jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém
rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu