28 Cdo 3520/2024-306
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: VEMEX
Energie a.s., IČO 28903765, se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33e, zastoupená
Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 379/18, proti
žalované: ARGAS CNC s.r.o., IČO 04012151, se sídlem Předslav, Němčice 82,
zastoupená Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše
94, o zaplacení 72 808,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 5 C 47/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024, č. j. 64 Co 40/2024-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024, č. j. 64 Co
40/2024-262, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se
podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo
musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu
vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je
projev vůle určen.
2. Podle § 556 odst. 2 o. z. při Krajský soud v Plzni (dále jen
„odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2023, č. j. 5 C
47/2023-225, ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 72 808,21 Kč s
11,75 % úrokem z prodlení z částky 72 608,21 Kč jdoucím od 9. 4. 2022 do
zaplacení a z částky 200 Kč jdoucím od 3. 6. 2022 do zaplacení a úhradu nákladů
spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), změnil jej v nákladovém výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 72 808,21 Kč s příslušenstvím s
tvrzením, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky energie ze dne 5.
6. 2018, ve znění dodatku ze dne 1. 3. 2021, dodávala žalované elektrickou
energii, přičemž jí dne 30. 12. 2021 oznámila, že se s účinností od 10. 1. 2022
zvyšuje její cena (z 1 724 Kč/MWh ve vysokém tarifu a 1 523 Kč/MWh v nízkém
tarifu na 5 940 Kč/MWh ve vysokém tarifu a 5 290 Kč/MWh v nízkém tarifu), v
důsledku čeho žalovaná dne 28. 1. 2022 s účinky k 28. 2. 2022 od smlouvy
odstoupila; žalobkyně v přítomném sporu uplatňuje doplacení cenového navýšení
za dobu od 10. 1. 2022 do 28. 2. 2022, včetně pokuty 200 Kč za zaslání upomínky.
4. Soud prvního stupně žalobu zamítl (z důvodu chybného vyúčtování
provedeného fakturou č. 2211005619, v němž bylo „nesprávně kalkulováno s daní z
přidané hodnoty“), dovozuje přitom, že uplatněná pohledávka není dosud splatná
a žaloba byla podána předčasně. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že v
situaci, v níž žalobkyně v rozporu se smluvním ujednáním obsaženým v čl. II
bodu 8 obchodních podmínek tvořících na základě dodatku ze dne 1. 3. 2021
součást smluvního vztahu účastníků řízení (dle něhož, pokud je smlouva uzavřena
na dobu určitou, může kterákoliv smluvní strana zabránit prodloužení smlouvy na
další období tak, že doručí druhé straně nejpozději 90 dnů přede dnem ukončení
účinnosti smlouvy písemné oznámení, že si nepřeje její pokračování a trvá na
ukončení smlouvy k uvedenému datu, jinak se doba trvání smlouvy prodlužuje, a
to i opakovaně, na stejnou dobu, na kterou byla uzavřena, nejméně o 12 měsíců,
nejvíce o 24 měsíců, a to za ceny podle aktuálně platného produktu flexi, který
je uveřejněný na internetových stránkách dodavatele /dále jen automatická
prolongace/; jde-li o novou cenu po automatické prolongaci doby trvání smlouvy
po uplynutí základní doby trvání smlouvy či předchozí automatické prolongaci,
která byla zveřejněna před uplynutím lhůty pro oznámení o nepokračování smlouvy
a zákazník tak měl možnost se s ní seznámit a učinit rozhodnutí, zda chce ve
smlouvě pokračovat, nedochází ke zvýšení ceny ani změně jiných smluvních
podmínek ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický
zákon/, ve znění pozdějších předpisů) a zněním § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000
Sb., účinným do 31. 12. 2021 (dle něhož, zvýší-li dodavatel cenu za dodávku
elektrické energie nebo změní-li jiné smluvní podmínky, je zákazník oprávněn
bez uvedení důvodu odstoupit od smlouvy do tří měsíců od data zvýšení ceny nebo
změny jiných smluvních podmínek; to neplatí, pokud dodavatel oznámí zvýšení
ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek nejpozději třicátý den přede dnem
jejich účinnosti a současně zákazníka poučí o jeho právu na odstoupení od
smlouvy – v takovém případě je zákazník oprávněn bez uvedení důvodu odstoupit
od smlouvy nejpozději desátý den přede dnem zvýšení ceny nebo změny jiných
smluvních podmínek), oznámila žalované jednostranné zvýšení ceny elektrické
energie až 30. 12. 2021, ačkoliv cena byla navyšována již s účinností od 10. 1.
2022, nemá na zaplacení zvýšené ceny elektrické energie (cenového rozdílu
oproti dosavadní úpravě) požadované za dobu od 10. 1. 2022 do 28. 2. 2022 (kdy
žalovaná od smlouvy odstoupila) nárok. Žalobu proto zamítl.
5. Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Kladla
otázku, zda smluvní ujednání účastníků řízení lze vyložit tak, že v případě
oznámení o zvýšení ceny elektrické energie učiněného ve lhůtě kratší než třicet
dnů od cenového navýšení nemá dodavatel elektrické energie (pro případ
odstoupení zákazníka od smlouvy) na úhradu zvýšené ceny nárok. Měla za to, že
jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně že se odvolací soud při
výkladu právního jednání účastníků řízení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn.
29 Cdo 61/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo
505/2018. Vyjadřovala názor, že smluvní ujednání účastníků řízení ani znění §
11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinné do 31. 12. 2021 (s účinností od 1.
1. 2022 uvedený zákon posuzovanou právní problematiku ve vztahu mezi
podnikajícími právnickými osobami již neřešil – zabýval se toliko vztahy mezi
dodavatelem energie a spotřebitelem či podnikající fyzickou osobou), pro
případ, kdy bylo zvýšení ceny elektrické energie oznámeno ve lhůtě kratší než
třicet dnů od cenového navýšení, nárok dodavatele na úhradu zvýšené ceny
elektrické energie (za dobu do odstoupení zákazníka od smlouvy) nevylučovaly.
Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky
výkladu právního jednání účastníků řízení, jež byla odvolacím soudem vyřešena
odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále
citovanou).
8. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.)
ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o
věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je
ani nenamítá.
9. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený
dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. Podle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se právní jednání posuzuje podle
svého obsahu.
12. výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v
právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany
následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
13. Podle § 558 odst. 1 o. z. v právním styku s podnikatelem se výrazu
připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku
pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho
dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám.
14. Podle § 558 odst. 2 o. z. v právním styku podnikatelů se přihlíží k
obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to
vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní
zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak
se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou
zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
15. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z.
poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uvedl, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z.
formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho
obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící
právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru)
označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou
zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014,
s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje pak ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit.
výše, s. 594-595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I.
Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989].
Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta
první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle
takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při
zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem,
které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit
skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v
§ 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. (ve věcech
týkajících se podnikatelů též ustanovení § 558 o. z.) uvádí pak demonstrativní
výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené
platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání
(shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2024, ze dne
15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo
2486/2020).
16. Výkladu podle § 555 a násl. o. z. přitom podléhá jakékoliv právní
jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či
nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s
sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř.
smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo
musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně
nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které
zůstává bez právního významu (srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014,
s. 479). Uvedeným závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu, který již za
platnosti občanského zákoníku z roku 1964 opakovaně vyslovil, že doslovný
výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran.
Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků
procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle
účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované
smlouvy (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil rovněž v poměrech nové soukromoprávní
úpravy např. v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21). Tyto závěry
přejal ve své judikatuře rovněž Nejvyšší soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011).
17. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních závěrů důsledně
nedržel. Nikterak se totiž (ve smyslu § 556 odst. 1 věty první o. z. a uvedené
judikatury) při výkladu posuzované smlouvy ve znění obchodních podmínek
tvořících její součást nezabýval úmyslem smluvních stran (skutečnou vůlí
jednajících). Při subsidiárním posouzení projevů vůle účastníků řízení z
hlediska objektivního významu užitých slov – textu sjednaných obchodních
podmínek (viz čl. II bod 8) odkazujících též na zákon č. 458/2000 Sb. (viz čl. VI bod 5) – pak odhlédl od toho, že hodnocené ujednání čl. II bodu 8 obchodních
podmínek (dle něhož, pokud je smlouva uzavřena na dobu určitou, může kterákoliv
smluvní strana zabránit prodloužení smlouvy na další období tak, že doručí
druhé straně nejpozději 90 dnů přede dnem ukončení účinnosti smlouvy písemné
oznámení, že si nepřeje její pokračování a trvá na ukončení smlouvy k uvedenému
datu, jinak se doba trvání smlouvy prodlužuje, a to i opakovaně, na stejnou
dobu, na kterou byla uzavřena, nejméně o 12 měsíců, nejvíce o 24 měsíců, a to
za ceny podle aktuálně platného produktu flexi, který je uveřejněný na
internetových stránkách dodavatele /dále jen automatická prolongace/; jde-li o
novou cenu po automatické prolongaci doby trvání smlouvy po uplynutí základní
doby trvání smlouvy či předchozí automatické prolongaci, která byla zveřejněna
před uplynutím lhůty pro oznámení o nepokračování smlouvy a zákazník tak měl
možnost se s ní seznámit a učinit rozhodnutí, zda chce ve smlouvě pokračovat,
nedochází ke zvýšení ceny ani změně jiných smluvních podmínek ve smyslu zákona
č. 458/2000 Sb.) a ustanovení § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinné do
31. 12. 2021 (s účinností od 1. 1. 2022 uvedený zákon posuzovanou právní
problematiku ve vztahu mezi podnikajícími právnickými osobami již neřešil –
zabýval se toliko vztahy mezi dodavatelem energie a spotřebitelem či
podnikající fyzickou osobou), dle něhož zvýší-li dodavatel cenu elektrické
energie nebo změní-li jiné smluvní podmínky, je zákazník oprávněn bez uvedení
důvodu odstoupit od smlouvy do tří měsíců od data zvýšení ceny nebo změny
jiných smluvních podmínek; to neplatí, pokud dodavatel energie oznámí
zákazníkovi zvýšení ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek nejpozději
třicátý den přede dnem jejich účinnosti a současně zákazníka poučí o jeho právu
na odstoupení od smlouvy ? v takovém případě je zákazník oprávněn bez uvedení
důvodu odstoupit od smlouvy nejpozději desátý den přede dnem zvýšení ceny nebo
změny jiných smluvních podmínek, zakládají (za užití jazykového a logického
výkladu) toliko ten následek, že zákazník, jemuž dodavatel energie nejpozději
třicátý den přede dnem účinnosti cenového navýšení neoznámil zvýšení ceny anebo
změnu jiných smluvních podmínek a nepoučil jej o jeho právu na odstoupení od
smlouvy, není limitován tím, že by od smlouvy mohl odstoupit nejpozději desátý
den před oznámeným zvýšením ceny nebo změnou jiných smluvních podmínek, a je
tak oprávněn učinit až do tří měsíců od data jednostranného zvýšení ceny nebo
změny jiných smluvních podmínek.
Článek II bod 5 obchodních podmínek přitom dle
svého výslovného znění řeší otázku zvýšení ceny elektrické energie toliko v
souvislosti s „automatickou prolongací“ smluvního vztahu (za zvýšení ceny
opravňující k odstoupení od smlouvy ve smyslu čl. VI bodu 5 obchodních podmínek
se dle uvedeného smluvního ustanovení nepovažuje zvýšení ceny nastalé po
prolongaci smlouvy, měl-li zákazník možnost se s cenovým navýšením včas
seznámit a nevyužil-li práva oznámit, že si nepřeje pokračování smluvního
vztahu), k níž však v posuzovaném případě nedošlo (žalovaná využila práva
odstoupit od smlouvy k 28. 2. 2022, když smluvní poměr byl sjednán na dobu do
28. 2. 2023). Otázku, zda zákazník, jenž od smlouvy odstoupil v průběhu trvání
smluvního vztahu, je za dobu od cenového navýšení povinen platit zvýšenou cenu,
tedy posuzovaný text smlouvy, resp. jeho část (se zřetelem k objektivnímu
významu užitých slov a slovních spojení) – ani jemu korespondující znění § 11a
odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinné do 31. 12. 2021 – nikterak neřeší. Vyložil-li jej tedy odvolací soud tak, že nedostatek oznámení dodavatele
energie o zvýšení ceny elektrické energie nejpozději třicátý den přede dnem
cenového navýšení vylučuje (pro případ odstoupení zákazníka od smlouvy) jeho
nárok na úhradu zvýšené ceny, aniž se při výkladu právního jednání účastníků
řízení zabýval jejich úmysly (skutečnou vůlí účastníků dojednat důsledky
odstoupení od smlouvy na povinnost platit nově zvyšovanou cenu elektrické
energie) a projevům jejich vůle přisuzoval význam za důsledného užití
výkladových pravidel dle § 555, § 556 a § 558 o. z., jsou jeho závěry zjevně
předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud totiž v souvislosti s řešením
otázky, zda zákazník, jenž od smlouvy odstoupil v průběhu trvání smluvního
vztahu, je za dobu od cenového navýšení povinen platit zvýšenou cenu energie,
neinterpretoval smluvní ujednání účastníků řízení v souladu s účinnou právní
úpravou a citovanými judikaturními východisky a nesprávně vycházel z § 11a
odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinného do 31. 12. 2021, ačkoliv uvedené
ustanovení nastolenou otázku nikterak neřešilo; s účinností od 1. 1. 2022 pak
uvedený zákon posuzovanou právní problematiku ve vztahu mezi podnikajícími
právnickými osobami již nereglementuje – zabývá se toliko vztahy mezi
dodavatelem energie a spotřebitelem či podnikající fyzickou osobou.
18. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e
odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu (včetně závislých nákladových výroků) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro
soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s.
ř.).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu