U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce Ing. L. F., zastoupeného Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovaným 1. KLENOTY AURUM, s.r.o., IČ:
25148788, se sídlem v Praze 8, U libeňského pivovaru 10, a 2. Klenoty aurum
a.s., IČ: 60193816, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, zastoupeným JUDr.
Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, o zaplacení
částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 24 C 115/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j. 22 Co 247/2009-697, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Špoulové.
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11.
8. 2005, č. j. 24 C 115/2001-266, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 16. 8. 2006, č. j. 12 Co 236/2006-344, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k odstranění vad řízení, uložil Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze
dne 17. 12. 2008, č. j. 24 C 115/2001-606, žalovaným povinnost zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 4.072.284,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.),
zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky
5.447.761,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III., IV. a V.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce
tvrzením, že žalované užívaly bez právního důvodu nebytové prostory v jeho
nemovitosti, čímž mu vznikla škoda ve výši žalované částky. Soud vyšel ze
zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 38 na pozemku parc. č. 721 v k. ú. N., obec Praha, a že žalované vědomě užívaly nebytové prostory v této
nemovitosti bez právního důvodu minimálně od července 1997, kdy jim byla dána
výpověď z nájmu, až do 9. 2. 2001. Ačkoliv mezi účastníky probíhala jednání o
uzavření nájemní smlouvy, žalobce se zároveň aktivně domáhal vyklizení prostor
(mimo jiné i úspěšnou žalobou na vyklizení podanou již v roce 1996), a jednání
o nové nájemní smlouvě tak nikterak nemůže ovlivnit skutečnost, že žalované
užívaly předmětné prostory bez právního důvodu. Soud odmítl tvrzení žalovaných,
že prostory nebyly užívány v žalovaném rozsahu, s odkazem na zjištění učiněná v
předchozím řízení o vyklizení předmětných prostor vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 23/96, v němž bylo účastníky učiněno nesporným, že
druhá žalovaná užívala nemovitost v celém žalovaném rozsahu, a na předávací
protokol ze dne 9. 2. 2001 týkající se veškerých sporných nebytových prostor. Užíváním nemovitosti bez právního důvodu porušovaly žalované právní povinnost,
jíž lze dovodit přinejmenším z § 415 obč. zák., stanovícího obecnou povinnost
počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škody, čímž žalobci vznikla škoda ve
výši ušlého nájemného. V řízení přitom bylo prokázáno, že o předmětný nebytový
prostor byl velmi vysoký zájem ze strany jiných subjektů. Za období let 1997 a
1998 a ledna až května 1999 žalobce nedoložil žádnou nabídku, a soud tak dospěl
k závěru, že žalobci vznikla škoda ve výši obvyklého nájemného, jehož výši
určil na základě znaleckého posudku. Za období od června 1999 do února 2001
soud vycházel z konkrétních žalobcem doložených nabídek. Za nedůvodnou soud
považoval námitku promlčení vznesenou žalovanými, jelikož promlčecí doba počala
běžet až od okamžiku vyklizení nemovitosti žalovanými, neboť k tomuto momentu
lze konstruovat samotný vznik škody v její konečné výši. V tomto okamžiku
počala rovněž běžet subjektivní dvouletá lhůta pro uplatnění práva, jelikož až
v této chvíli měl žalobce k dispozici všechny informace pro vyčíslení škody. Došla-li žaloba soudu 12. 4. 2001, neuplynula ani objektivní ani subjektivní
promlčecí doba. V této souvislosti soud zdůraznil rovněž úmyslnost jednání
žalovaných. Soud se dále zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných,
ze zjištění, že prostory užívaly obě žalované společnosti a obě se tak podílely
na vzniku škody žalobci, dovodil jejich solidární odpovědnost za vzniklou
škodu. Soud ve svém rozsudku zohlednil platby, které žalované učinily ve
prospěch společnosti ALTRO s. r. o. (nájemce, jenž měl prostory v nájmu od
původních vlastníků nemovitosti a jenž je přenechal do podnájmu žalovaným) a o
nichž mezi účastníky nebylo sporu, že mají být ve věci zohledněny podle
předložených tabulek.
Stanovenou částku náhrady škody snížil dále o částky
zaplacené v průběhu žalovaného období žalovanými přímo žalobci a shledal žalobu
důvodnou do částky 4.072.284,30 Kč s přísl. Nárok na úrok z prodlení, jehož se
žalobce domáhal od data podání žaloby, shledal soud důvodným od tohoto data v
částce, v jaké svými fakturami vyzýval žalobce žalované k zaplacení (v celkové
výši 925.825,- Kč) již před podáním žaloby, ve zbytku, tj. v částce
3,146.459,30 Kč, uznal nárok na úrok z prodlení důvodným až ode dne
následujícího po dni splatnosti, jež nastala dnem po doručení žaloby žalovaným
dne 12. 11. 2002. Co do zbytku žalované částky a úroku z prodlení soud žalobu
zamítl. K odvolání žalovaných přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze a
rozsudkem ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Co 247/2009-651, jej změnil v napadeném
vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím
tak, že žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku, tj. co do částky 2,121.703,-
Kč s příslušenstvím, potvrdil a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za
správná i dostatečná a ztotožnil se rovněž s jeho závěry týkajícími se otázek
věcné legitimace účastníků, rozsahu užívání nebytových prostor i námitky
žalovaných osob, že užívaly předmětné nebytové prostory se souhlasem žalobce,
odmítl však názor obvodního soudu, že v dané věci vznikl žalobci nárok na
náhradu škody a nikoliv na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud totiž užívaly
žalované nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, a to i poté, kdy jim
byla pravomocně uložena povinnost nebytové prostory vyklidit, vzniklo žalobci
právo na vydání bezdůvodného obohacení. Promlčení tohoto práva je pak třeba
posoudit podle ustanovení § 107 obč. zák., přičemž subjektivní doba počala
běžet dnem, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se
na jeho úkor obohatil, zatímco objektivní dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení
došlo, žalobce má tudíž nárok pouze na vydání obohacení za dobu tří let před
podáním žaloby, tj. od 12. 4. 1999. Obohacení soud stanovil podle znaleckého
posudku ve výši nájemného v místě a čase obvyklého po přihlédnutí k tomu, co v
předmětném období za užívání těchto prostor žalované žalobci uhradily. Na základě dovolání podaného žalobcem i žalovanými přezkoumal uvedené
rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2167/2010, zrušil v části, v jaké jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žaloba byla co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a
v jaké jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku zůstalo rozhodnutí odvolacího
soudu rozsudkem Nejvyššího soudu nedotčeno (dovolání bylo odmítnuto).
Rušící
výrok rozsudku dovolacího soudu se opíral o závěr, dle nějž bylo-li před soudem
prvního stupně prokázáno, že protiprávní jednání žalovaných mělo za následek,
že žalobce nemohl po část žalovaného období (od června 1999 do února 2001)
využít konkrétních nabídek na uzavření nájemních smluv ohledně uvedených
nebytových prostor, a nedošlo tak k rozmnožení majetku žalobce v rozsahu, v
jaké by se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, není důvod se
odklánět od závěru soudu prvního stupně, že tímto na straně žalobce došlo ke
vzniku škody ve výši zisku takto ušlého. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 22 Co 247/2009-697, ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky
1,950.581,30 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky
i ve výrocích o nákladech řízení státu potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací
soud, veden právním názorem soudu dovolacího, posoudil nárok žalobce za období,
za něž prokázal, že mu protiprávní jednání žalovaných zmařilo uzavření
konkrétních nájemních smluv na příslušné nebytové prostory a pobírání nájemného
v tomu odpovídající výši, jako nárok na náhradu škody ve výši ušlého zisku. Za
období od června 1999 do 9. února 2001 tedy přiznal odvolací soud žalobci právo
na náhradu ušlého zisku ve výši, v jaké dle dokazování provedeného soudem
prvního stupně mohl žalobce pobírat nájemné na základě zmařených nájemních
smluv. Za měsíce duben a květen 1999, za něž žalobce neprokázal existenci
konkrétních nabídek zájemců o nebytové prostory, mu pak vůči žalovaným náleží
nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K námitce promlčení odvolací soud
uvedl, že nároky na náhradu škody vzniklé opakovaným porušením, jde-li o
oddělitelné škodné události, téže povinnosti je třeba považovat za samostatné
nároky, promlčecí doba k jejich uplatnění začíná běžet, jakmile se poškozený o
vzniklých škodách dozvěděl. Doložil-li žalobce zájem konkrétních osob o
žalovanými užívané nebytové prostory v době od června 1999, je zřejmé, že se o
škodě dozvěděl nejdříve v tomto okamžiku. Byla-li žaloba podána dne 12. 4. 2001, je zjevné, že dvouletá subjektivní promlčecí doba stanovená ustanovením §
106 odst. 1 obč. zák. byla zachována. Odvolací soud připomněl úvahu obsaženou
v jeho předchozím rozhodnutí, že zčásti nepromlčeno je rovněž právo na vydání
bezdůvodného obohacení za měsíce dubna a května 1999, což byla akceptováno jako
správné i soudem dovolacím. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení
prvostupňového rozhodnutí co do částky, v níž ve svém původním rozhodnutí
žalobu zamítl, jelikož žalovaný nárok mylně pokládal v plné výši za nárok na
vydání bezdůvodného obohacení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně části tohoto rozhodnutí, jíž bylo
odvolacím soudem co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, podaly žalované dovolání, jehož důvodnost
považují danou nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. (dovolatelky současně odkázaly i na ustanovení § 241a odst.
2
písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelky odmítly názor odvolacího soudu, jenž posoudil
část nároku žalobce vztahující se k období listopadu 1997 až března 1999 jako
nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku. Vyslovily názor, že na dané
časové období je možno aplikovat pouze ustanovení o bezdůvodném obohacení (§
457 obč. zák.), přičemž poukázaly na skutečnost, že žalobcem nebylo prokázáno,
že by jejich protiprávní jednání zmařilo uzavření konkrétních smluv, a byl tak
naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu spočívající ve vzniku škody
jako takové. Za nesprávný považují dovolatelky taktéž závěr týkající se běhu
promlčecí doby, neboť promlčení žalovaného nároku mělo být posouzeno podle §
107 obč. zák., přičemž dle tohoto ustanovení je nárok žalobce za období
listopadu 1997 až dubna 1999 promlčen. Další výtkou poukázaly na nesrovnalost v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, představující vadu řízení a spočívající v
tom, že odvolací soud označil za nepromlčený nárok žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení za období dubna až května 1999, ačkoliv v následující
větě toto tvrzení vyvrací a nezohledňuje je ani ve výrokové části rozhodnutí,
jíž zcela potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, který se však s námitkou
promlčení žalovaných neztotožnil. Otázkou zásadního právního významu pak dle
dovolatelek je posouzení, zda v případě právního zhodnocení nároku žalobce jako
souběhu nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení,
jsou-li tyto nároky v rámci žalobního návrhu jasně ohraničeny přesným časovým
obdobím s ohledem na předložené důkazní prostředky, se má stanovit počátek běhu
promlčecí doby u každého nároku samostatně nebo zda se má chápat celé, v žalobě
uvedené období, jako jeden celek. Otázkou tedy je, jak posoudit okolnosti
podmiňující počátek běhu subjektivní promlčecí doby u žalovaného nároku, jde-li
o nárok zčásti kvalifikovaný jako nárok na náhradu škody a zčásti jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení. Tyto argumenty vedly dovolatelky k návrhu, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty dovolatelek a navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Takovou otázku však dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. Dovolatelky předně přehlížejí, že odvolací soud se ve svém přezkumu, zcela v
intencích právního názoru vysloveného v rušícím rozsudku dovolacího soudu,
zabýval pouze nárokem žalobce za období od června 1999 do února 2001, nárok za
období tomuto předcházející se již předmětem opětovného přezkumu odvolacího
soudu nestal. Odvolací soud pouze zmínil svůj předchozí závěr o nepromlčení
práva na vydání bezdůvodného obohacení za část dubna a květen 1999. Argumenty
ohledně neprokázání předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu či promlčení práva
za dobu od listopadu 1997 do části dubna 1999 jsou tedy zcela nepřípadné. Nadto
je možno podotknout, že k námitkám proti správnosti skutkových zjištění a
jejich opory v provedeném dokazování, tedy směřujícím k naplnění dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., není umožněno dovolacímu soudu při
zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet (srov. znění § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř.). Současně je
možno připomenout, že právě s ohledem na přesvědčivost zjištění učiněných
soudem prvního stupně ohledně naplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti za
škodu spočívajícího ve vzniku škody jako takové za část žalovaného období, jež
nebyly v rámci odvolacího řízení nikterak vyvráceny, přistoupil Nejvyšší soud
pouze k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu předcházejícímu nynějšímu
dovoláním napadenému rozsudku. Dále je třeba uvést, že dovolatelky při formulaci otázky zásadního právního
významu patrně vycházely z poněkud mylného závěru, že byl-li by celý žalovaný
nárok posuzován jako bezdůvodné obohacení, pak by s ohledem na jeho promlčení
(uplynutí subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák.) nemohlo být
žalobě vyhověno. Tato úvaha však přehlíží, že i v případě, že by zčásti nešlo o
nárok na náhradu škody, ale pouze o bezdůvodné obohacení, docházelo by k
bezdůvodnému obohacování na straně dovolatelek postupně, celková výše by
postupně narůstala za každý měsíc, kdy by dovolatelky bez právního důvodu
užívaly nemovitost žalobce. Uplynutí promlčecí doby by pak i tak bylo třeba
zvažovat vždy ve vztahu k určitému období.
Závěr, dle nějž by subjektivní
promlčecí doba začala plynout za celé období, po něž dovolatelky předmětné
nebytové prostory užívaly, již okamžikem, kdy byly předpoklady pro stanovení
počátku jejího běhu naplněny ve vztahu k prvnímu měsíci, po který tyto prostory
užívaly, by měl zcela v rozporu s logikou věci i dikcí ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. za následek, že právo na vydání bezdůvodného obohacení by se
promlčelo dříve, než by vůbec vzniklo. Dovolatelkami předestřená otázka
směřující k posouzení promlčení v případě, že žalovaná částka je soudy
kvalifikována částečně jako právo na náhradu škody a částečně jako právo na
vydání bezdůvodného obohacení, je pak bez jakéhokoliv významu, nejen z hlediska
projednávané věci, ale i z hlediska obecné rozhodovací praxe soudů, neboť ať už
bude žalovaný nárok mající totožný skutkový základ spočívající v užívání
nemovitosti bez právního důvodu posouzen zčásti jako náhrada škody a zčásti
jako vydání bezdůvodného obohacení či pouze jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, bude v obou případech třeba posoudit běh promlčecí doby zvláště ve
vztahu k jednotlivým časovým úsekům, v nichž docházelo ke vzniku bezdůvodného
obohacení či škody. Není přitom pochyb o tom, že každý ze samostatných nároků
má i samostatný právní režim týkající se otázky promlčení. Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku dovolatelek dovozující vadu řízení z
nesrovnalosti v odůvodnění rozhodnutí, v němž si odvolací soud dle jejich
názoru protiřečí. V tomto směru je třeba prvně zdůraznit, že na přípustnost
dovolání z vytýkané vady řízení lze (při zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí) usuzovat jen tehdy, je-li spjata s otázkou týkající se sporného
výkladu procesních předpisů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008), jíž však dovolatelky ve svém
dovolání Nejvyššímu soudu nepoložily. Dále je na místě podotknout, že
dovolatelky ani blíže nevysvětlily, jak by tento nedostatek v odůvodnění mohl
ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci. Dovolací soud přitom neshledává, že by
věta, na niž dovolatelky ve svém dovolání upozornily, byla v rozporu se zbytkem
rozhodnutí. Odvolací soud v této větě navazuje na úvahy vyslovené ve svém
předchozím rozhodnutí, jež byly soudem dovolacím shledány správnými a dle nichž
nepomlčeným bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu nepředcházející
dvěma letům - subjektivní promlčecí doba - před podáním žaloby (v případě
objektivní doby se jednalo o roky tři). Zcela logickou se pak jeví i formulace
výroku rozsudku odvolacího soudu jako potvrzujícího rozsudek soudu prvního
stupně co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím, neboť nehledě na to, že
se dílčí úvahy soudů obou stupňů ohledně běhu promlčecích dob lišily,
přisouzenou částku soudy obou stupňů považovaly za odpovídající nepromlčenému
právu žalobce na náhrady škody vzniklé protiprávním jednáním žalovaných.
Nejvyšší soud tedy neshledal dovolání přípustným a podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítnul. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkem tedy 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.