28 Cdo 3540/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobce Ing. Z. D., zastoupeného advokátem proti žalovanému
Zemědělskému družstvu M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 185.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Ústí na Orlicí pod sp. zn. 10 C
191/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 22. 5. 2007, č. j. 19 Co 153/2007-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 5. 2007,
č.j. 19 Co 153/2007-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
(soud prvního stupně) ze dne 29. 11. 2006, č.j. 10 C 191/2006-66, v části, v
níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci dlužné nájemné ve výši 155.000,-
Kč spolu s 0,05 % úrokem denně od 13. 9. 2006 do zaplacení, a ve zbývající
části (v níž žalobce uplatňoval nárok na zaplacení dalších 30.000,- Kč s
příslušenstvím) prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl; současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně se
dobral zjištění, že 28. 6. 2001 byla mezi správkyní konkurzní podstaty
Zemědělského družstva vlastníků Č. „v likvidaci“ jako pronajímatelem a
žalovaným (za něhož smlouvu jako prokurista uzavíral žalobce) jako nájemcem
uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva“), jíž
byl žalovanému pronajat zastřešený silážní žlab (dále jen „žlab“). Kupní
smlouvou ze dne 21. 12. 2001 (dále jen „kupní smlouva“) se vlastníkem žlabu
stal žalobce, čímž vstoupil do práv a povinností pronajímatele z citované
nájemní smlouvy. Dne 19. 1. 2005 byla nájemní smlouva žalovaným vypovězena s
tím, že žalovaný ukončí „užívání stavby“ do 31. 1. 2006. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právním závěrem, že kupní smlouva je platná; neshledal žalovaným namítaný
rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný neuvedl, v čem jejich porušení (resp.
jednání žalobce v rozporu s pravidly morálky) spočívá. Tvrzení žalovaného o
tzv. insider tradingu ze strany žalobce nepokládal odvolací soud za důvodné,
neboť „smlouvu o koupi žlabu“ měl možnost uzavřít i žalovaný, který však žlab
považoval za „nepotřebný a zbytečný.“ Jelikož žalobcem nebyly vystavovány
(smlouvou předpokládané) faktury, splatnost jeho pohledávek z titulu dlužného
nájemného nastala až dnem následujícím po doručení žalobního návrhu žalovanému.
Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé a výroků
o nákladech řízení) napadl žalovaný dovoláním; jeho přípustností se nezabývá a
jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.)] a skutková zjištění, jež
nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§
241a odst. 3 o.s.ř.). Předně dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího
soudu, že kupní smlouvu nelze považovat za právní úkon neplatný pro rozpor s
dobrými mravy; žalovaný tento rozpor spatřuje v „bezdůvodném nájmu“ žlabu
žalobcem ve prospěch žalovaného, jeho „svévolném naplnění proti vůli
představenstva žalovaného“ a následné koupi žlabu samotným žalobcem. Žalobce se
tak jako „vrcholový manažer“ a prokurista žalovaného dopustil tzv. insider
tradingu, neboť vstoupil do ekonomického vztahu se žalovaným, aby se na jeho
úkor obohatil. Výkon práva žalobce považuje žalovaný taktéž za kolidující s
ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť
předmětem žaloby je „nárok ze zavrženíhodné ekonomické aktivity žalobce.“
Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák., neboť
změna vlastnictví žlabu nebyla žalobcem žalovanému náležitě prokázána. Sjednané
nájemné navíc nebylo žalobcem žalovanému fakturováno, čímž nenastala splatnost
jednotlivých opětujících se plnění; odvolací soud proto nesprávně aplikoval i
ustanovení § 671 odst. 2 obč. zák. V neposlední řadě žalovaný zpochybňuje
správnost skutkových zjištění týkajících se upotřebitelnosti žlabu pro
žalovaného a poukazuje na účelové jednání žalobce. Navrhuje, aby rozsudek
odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v meritorním výroku, který
je svou povahou výrokem „potvrzujícím“ a nikoli (přes jeho nesprávné označení v
napadeném rozsudku) „měnícím“, je třeba při posouzení přípustnosti dovolání
vycházet z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený (v napadeném výroku) rozsudkem
odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na
nichž jeho rozsudek spočívá), že kupní smlouva ani výkon práva žalobce na
zaplacení nájemného nejsou v rozporu s dobrými mravy a že účinek (chybějících)
faktur na splatnost nájemného byl nahrazen doručením žalobního návrhu
žalovanému.
Judikatura pojednávající o posouzení souladu právních úkonů a výkonu práv s
dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací. Úvaha
soudu musí být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními,
jež ústí v závěr, že právní úkon či výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a
to s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem. Soud zjišťuje, zda se právní
úkon či výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle
objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo
povinnost vykonává. [Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále
jen „Soubor“) pod C 479, sv. 5].
Jelikož zákon výslovně nestanoví, co jsou to dobré mravy, je jejich stanovení
pro každý případ věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou může dovolací soud
zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005). V posuzovaném
případě tomu tak není; soud prvního stupně i odvolací soud jasně zdůvodnily,
proč nelze v kupní smlouvě ani v jednání žalobce rozpor s dobrými mravy
spatřovat (když odmítly tvrzení žalovaného o tzv. insider tradingu) a jejich
úvahy nelze pokládat za zjevně nepřiměřené. Otázku, zda účastníci určité
smlouvy uzavřeli smlouvu v rozporu s dobrými mravy, respektive zda určitý výkon
práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, je
tedy třeba posuzovat vždy se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního
případu, a proto nemá potřebný judikatorní přesah a nelze ji považovat za
otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 667/2004,
nebo usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru
pod C 308, sv. 3).
V rozsudku ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněném v Souboru
pod C 1746, sv. 24, Nejvyšší soud konstatoval, že podání žaloby na zaplacení
pohledávky je kvalifikovanou upomínkou (žádostí věřitele o plnění); z tohoto
pohledu, i s ohledem na skutečnost, že dřívější platby nájemného byly (i bez
smlouvou přepokládané fakturace) řádně hrazeny, neobstojí námitka žalovaného,
že splatnost jednotlivých dílčích plateb nájemného dosud nenastala a proto
nelze uplatněný nárok žalobci přiznat.
Namítá-li dovolatel, že změna v osobě pronajímatele mu jakožto nájemci nebyla
prokázána, a to za stavu, kdy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která převzal i soud odvolací, „družstvo o koupi žlabu vědělo, když
projednávalo jeho vložení do svého majetku (dne 28. 1. 2002) a také zaplacení
nájemného (dne 21. 8. 2003)“, a zpochybňuje-li závěry odvolacího soudu týkající
se upotřebitelnosti žlabu ve vztahu k jeho podnikatelské činnosti, jedná se o
námitky skutkové povahy, které v případě přípustnosti dovolání přicházející v
úvahu jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. úspěšně uplatnit nelze.
Jelikož dovolatel výslovně zpochybňuje i „výroky II. a III.“ rozsudku
odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání proti výrokům,
jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti
těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí
rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž
přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního
řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Lze tedy uzavřít, že uplatněné dovolací námitky směřující proti potvrzujícímu
výroku ve věci samé nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti nákladovým
výrokům, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za
tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání
žalovaného; žalobci však žádné náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu