28 Cdo 3589/2024-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalované: M. Č., zastoupená Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 276/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 36 Co 77/2024-364, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 10. 2023, č. j. 52 C 276/2021-311, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2023, č. j. 52 C 276/2021-321, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda přípis pozemkového úřadu označený jako „uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb.“ je dostatečným důkazem toho, že restituční nárok dle uvedeného zákona byl řádně vznesen, a zda se zvláštním předpisem ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, rozumí i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Měla za to, že nastolené otázky v rozhodovací praxe dovolacího soudu nebyly dosud řešeny.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení otázky, zda listina označená jako „uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb.“ prokazuje řádné vznesení restitučního nároku dle uvedeného zákona dovolatelkou, rozsudek odvolacího soudu žel nezávisí, neboť odvolací soud nedovodil, že by snad dovolatelka restituční nárok dle zákona o půdě k předmětným pozemkům nevznesla, nýbrž vyšel ze zjištění, že v zahájeném restitučním řízení vlastnické právo dovolatelky k nim z důvodu překážky zastavěnosti nebylo konstituováno (jak vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2015, č. j. 5 C 264/2010-351, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, č. j. 68 Co 399/2015-418, proti němuž směřující dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5557/2017, a ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 987/18).
6. Význam legislativních poznámek pod čarou byl soudní praxí opakovaně řešen, a to i ve vztahu k § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Byl přitom formulován a odůvodněn závěr, dle něhož poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou, součástí pravidla chování (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98). Výklad § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se přitom ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle restitučních předpisů uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008). Ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2052/2012, pak uplatnění restitučního nároku (včetně práva vzneseného dle zákona o půdě), není-li úspěšné, bez dalšího – ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. – nabytí vlastnického práva obcí v režimu zákona č. 172/1991 Sb. nevylučuje.
7. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že v posuzovaném případě, v němž předmětné pozemky pro překážku zastavěnosti nebyly vydány dovolatelce (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), v rozhodné době k nim příslušelo právo hospodaření organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě (Výstavba hl. m. Prahy – výstavba sídlišť), podřízené žalobci (§ 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.), a stát o jejich držbu a vlastnictví neprojevuje zájem, nevylučuje přechod jejich vlastnictví ze státu na žalující obec (v režimu zákona č. 172/1991 Sb.) samo o sobě vznesení restitučního nároku dle zákona o půdě dovolatelkou (§ 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.).
8. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou.
9. Napadá-li pak snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady, jež žalovaný vynaložil na podání vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze pokládat za účelné ve světle judikatury, podle níž se u hlavního města Prahy presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů, není-li v řízení prokázán opak (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2537/2017), k čemuž v nynějším řízení nedošlo.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu