28 Cdo 360/2024-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 221/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 72 Co 78/2023-457, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 3.146 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 19 C 221/2018-327, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní ve výroku specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a XY, obou v k. ú. XY, obci XY (dále jen „pozemek A“ a „pozemek B“), a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, (dále jen „pozemek C“) všech zapsaných na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok
I.), co do zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně podala žalobu jakožto držitelka restitučního nároku ohledně v minulosti odňatých pozemků, které nebyly vydány. Soud nejprve v řízení osvědčil, že je žalobkyně ve věci aktivně věcně legitimována, poté zkoumal vhodnost jednotlivých pozemků, jejichž převod byl žalobou žádán, k jejich vydání restituentovi. U výše zmíněných pozemků poté došel k závěru o jejich vhodnosti k vydání žalobkyni, rozhodl tedy popsaným způsobem.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 72 Co 78/2023-457, k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ve vztahu k pozemku B změnil tak, že se žaloba zamítá, jinak v tomto výroku a zamítavém výroku II. rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal především převoditelnost jednotlivých pozemků, jejichž vydání bylo žádáno, pročež došel k závěru, že soud prvního stupně opatřil dostatek přiléhavých skutkových zjištění a věc posoudil správně v převažující míře i po právní stránce věci. S názorem soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil toliko co do vhodnosti pozemku B k vydání žalobkyni, jde totiž o pozemek malé výměry, jenž je stěží přístupný a dostupný technikou, samostatně neobhospodařovatelný a nevyužitelný, restituent by zde nemohl plně realizovat své vlastnické právo. Naopak převodu pozemků A a C nebrání zákonné výluky ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ani § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o SPÚ“), vyhovují i judikaturou akcentovaným hlediskům. U pozemku A poté zdůraznil, že z dokazování plyne, že jde o pozemek nezastavěný, přičemž skutečnost, že bezprostředně sousedí s pozemkem, jehož povrch je zpevněn panely a slouží jako přístupová cesta k blízkým rodinným domům, nevylučuje jeho samostatné zemědělské využití.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze co do části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k pozemku A, podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího reprezentované například rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2074/2022, 28 Cdo 3505/2018, 28 Cdo 5045/2015 a dalšími v otázce převoditelnosti sporného pozemku. Dovolatelka tvrdí, že právní závěry odvolacího soudu jsou zcela zjevně nepřiměřené skutkovým zjištěním, neboť pozemek A je v části užíván jako přístupová cesta k rodinným domům, ve zbytku s touto komunikací sousedí, když tvoří pruh zeleně mezi ní a polem. Uplatní se tedy zákaz převodu dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o SPU a dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
4. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu v dovoláním dotčené části a dále aby v tomto rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která považuje dovolání za zjevně bezdůvodné. Upozorňuje, že překážky převoditelnosti náhradních pozemků podle restitučních předpisů mají být vykládány restriktivně ve prospěch oprávněných osob, dále podotýká, že žalovaná napadá otázku skutkových zjištění obecných soudů, nikoliv jejich právní hodnocení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. K dovolání se vyjádřil též vedlejší účastník, jenž mu vyslovil podporu. Soudí, že se odvolací soud dostatečně nezabýval existencí cesty vedoucí přes sporný pozemek, ani tím, zda tento pozemek není součástí veřejného prostranství. Zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1360/2022-II, jenž se co do skutkové situace zcela shoduje s nynějším případem, dovolání by proto mělo být vyhověno.
7. Na vyjádření vedlejšího účastníka zareagovala žalobkyně replikou, v níž zdůrazňuje skutkový závěr obecných soudů, že panelová účelová komunikace (dále jen „cesta“) se nachází na sousedním pozemku, pozemek A však není dotčen existující či plánovanou veřejně prospěšnou stavbou, nesplňuje ani znaky veřejného prostranství. Namítá, že závěry vedlejším účastníkem citovaného rozhodnutí se vztahují k pozemku, na němž byla místní komunikace, což je situace diametrálně odlišná od této věci.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není přípustné.
12. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek za pozemek nevydaný oprávněné osobě je nutné, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, či ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2605/2022).
13. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem. Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1283/2022, a v něm citovanou judikaturu).
14. Překážkou vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
15. Odvolací soud se výše citovaným požadavkům, na jejichž základě je ve světle judikatury dovolacího soudu posuzována převoditelnost náhradních zemědělských pozemků, nikterak nezpronevěřil.
16. Obecné soudy vycházely při svém hodnocení „vhodnosti“ pozemku ze skutkového zjištění, že jde o rovinný pozemek, sloužící jako zeleň vedle cesty zpevněné betonovými tvárnicemi. Úsudek, že se cesta nachází na vedlejším pozemku, učinil soud prvního stupně na základě znaleckého posudku č. 264-02/2022 od Ing. Petra Zítka, přičemž odůvodnil, proč upřednostnil daný závěr před zobrazením v ortofotomapě v katastru nemovitostí. Proti skutkovému zjištění, že pozemek A není zastavěn cestou, nemá dovolatel v současné době k dispozici dovolací námitku, když tímto mimořádným opravným prostředkem mohou být namítány toliko nedostatky v právním posouzení odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, nikoliv v jejich skutkových zjištěních. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Též tvrzení žalované, dle níž vlastník pozemku A musí podle předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích strpět jeho užívání blíže neomezeným okruhem osob, vychází zjevně z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn obecnými soudy (tedy, že na pozemku A se nenachází daná cesta; dovolatel neuvádí, z jakého práva by měly pozemek nezastavěný cestou užívat třetí osoby).
17. Vycházeje z popsaného skutkového základu, nezprotivily se soudy výše uvedeným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu ani dovolatelkou citovaným rozhodnutím, když naznaly, že pozemek A je s ohledem na individuální posouzení vhodný k převodu na žalobkyni. Rozpor nelze nalézt ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, citovaným vedlejším účastníkem, neboť byl vynesen za odlišných skutkových okolností (pozemek sousedil se stavbou místní komunikace, byl osázen komunikační zelení a jeho zemědělské využití by dle zjištění obecných soudů mohlo být problematické), k čemuž je nutné zdůraznit judikatorní závěry o požadavku individuálního posouzení vhodnosti pozemku v každé konkrétní věci (viz bod 13 tohoto rozhodnutí).
18. Pokud pak dovolatel míří na funkční souvislost pozemku A se sousedním pozemkem zastavěným cestou, případně s okolními rodinnými domy, nezbývá než zmínit, že ze skutkových zjištění obecných soudů neplyne, že by pozemek A byl součástí jakéhokoliv areálu, případně širšího funkčního celku, ani že by s ostatními pozemky tvořil souvislý celek bez přerušení. Jakkoliv by funkční souvislost mohla být shledána mezi rodinnými domy a pozemkem, jenž je zpevněn panely a vede po něm cesta využívaná pro příjezd k těmto rodinným domům, těžko si ji lze představit mezi domy a pozemkem A, jenž je podle zjištění obecných soudů toliko pozemkem „u cesty“, sousedícím z druhé strany s obdělávaným polem.
19. Námitku vedlejšího účastníka o tom, že je pozemek A veřejným prostranstvím, obecné soudy neřešily (neboť v řízení před nimi nebyla vznesena), tudíž také nemůže přivodit přípustnost dovolání. Nadto je třeba upozornit na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž veřejné prostranství vzniká naplněním zákonných znaků, mezi něž patří krom existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), jenž je přístupný každému bez omezení, i veřejně prospěšný účel, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). U tohoto znaku Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Dle současné judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníka pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Jakkoliv z obsahu spisu plyne, že pozemek A je volně přístupný všem, nelze podle dovolacího soudu z učiněných skutkových zjištění dovodit, že by naplňoval druhý nutný znak pro vznik veřejného prostranství, tedy veřejně prospěšný účel ve smyslu výše zmíněné judikatury.
20. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto (vedlejší účastník vystupující na straně žalované je v takovém případě k náhradě nákladů dovolacího řízení povinen společně a nerozdílně s dovolatelkou; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 35/2023) a v níž k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za dva úkony právní služby (podání vyjádření k dovolání a replika na vyjádření vedlejšího účastníka), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 3 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 1.000 Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě sporného pozemku, v jejíž výši bude uspokojen restituční nárok, tedy 4.312,80 Kč), za dva úkony (sepsání vyjádření k dovolání a repliky k vyjádření vedlejšího účastníka) tedy 2.000 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (tj. 600 Kč) podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.146 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu