U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce R. R., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 284.242,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 45/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č.
j. 64 Co 500/2009-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a
spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení vedeném u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 6 T 101/2004. Dne 5. 2. 2003 bylo Policií České republiky
vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a dne 6. 2. 2003 byl žalobce vzat
do vazby. Následně byl obžalován z trestného činu loupeže a rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 byl uznán vinným. Rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 2 To 104/2004, byl k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci zrušen a věc byla vrácena
soudu prvního stupně, přičemž následujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze
dne 25. 2. 2005, č. j. 6 T 101/2004-2130, byl žalobce zproštěn obžaloby. Dle
tvrzení žalobce mu v souvislosti s trestním stíháním vznikla škoda, jejíž
náhradu dne 14. 4. 2006 uplatnil u žalované, jež mu však nevyhověla. Konkrétně
se mělo jednat o ušlý zisk po dobu vazby, náklady na obhajobu, náklady na
pořízení osobního automobilu a jeho opravu, náklady spojené s ukončením
leasingové smlouvy vztahující se k uvedenému automobilu a ztrátu na zisku z
výdělečné činnosti, celkem tedy částku 284.242,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 5. 2009, č. j. 17 C 45/2008-67,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
prvního stupně zdůraznil, že žalobce nepodal stížnost proti usnesení o zahájení
trestního stíhání, ani proti usnesení o vzetí do vazby. Odkázal především na
ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že žalobce nesplnil v něm
předvídanou podmínku pro přiznání náhrady škody, a sice podání opravného
prostředku proti nezákonnému rozhodnutí, a nejedná se ani o případ zvláštního
zřetele hodný.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 64
Co 500/2009-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že, poukazuje-li žalobce
na skutečnost, že nebyl v rámci trestního řízení poučen o tom, jaké může mít z
hlediska případného nároku na náhradu škody důsledky nepodání stížnosti proti
usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o vzetí do vazby, nemají
trestní orgány povinnost obviněného v tomto směru poučovat. Fakt, že uvedenou
stížnost nepodal žalobce coby taktiku obhajoby, má význam jen z hlediska
průběhu trestního řízení. Shodně se soudem prvního stupně pak krajský soud
uzavřel, že nejsou dány podmínky zvláštního zřetele hodné, jak o nich hovoří
ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Právo žalobce na náhradu škody je navíc
ve smyslu ust. § 33 citovaného zákona zčásti promlčeno, neboť rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2005, č. j. 6 T 101/2004-2130, nabyl
právní moci dne 8. 4. 2005 a žaloba byla podána dne 8. 4. 2008, tedy po
uplynutí dvouleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v
nesprávném právním posouzení věci. Žalobce zrekapituloval skutkový a právní
stav věci a zdůraznil, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání
a proti usnesení o vzetí do vazby nepodal v rámci taktiky obhajoby, což mu bylo
doporučeno jeho obhájcem, neboť stížnosti by s největší pravděpodobností nebyly
úspěšné. Dovolatel rovněž poukázal na to, že orgány činnými v trestním řízení
nebyl nikdy poučen, že nepodání stížností může ohrozit jeho případný nárok na
náhradu škody, což by společně s tím, že je cizinec, mělo vést k tomu, že jeho
případ bude posouzen jako zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 8 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. Závěrem žalobce navrhnul, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání
shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. O takový případ se zde však nejedná. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho
názoru mít zásadní právní význam, neformuloval a dovolací soud tak nemá na co
odpovědět. Žalobce toliko uvádí, že stížnost proti usnesením o zahájení trestního stíhání
a o vzetí do vazby nepodal coby taktiku obhajoby. Takové tvrzení však nemůže
svědčit pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť
žádným způsobem není rozvinuta argumentace v tom směru, zda dle názoru
dovolatele není vůbec třeba takovou stížnost podat a případně proč tomu tak je. Pouhé vylíčení pohnutek dovolatele není s to založit přípustnost dovolání. Žádné ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění pozdějších předpisů, ani žádný jiný právní předpis neukládá
orgánům činným v trestním řízení povinnost poučovat obviněného o jeho případném
budoucím nároku na náhradu škody. V duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt
si měl dovolatel počínat tak, aby svým jednáním neohrozil nároky, které mu
mohly do budoucna vzniknout. Ze skutečnosti, že žalobce nebyl ve výše uvedeném
smyslu poučen, tak nelze dovozovat, že se v jeho věci jedná o případ zvláštního
zřetele hodný (ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), stejně jako z toho, že
je cizincem, neboť neexistuje důvod, pro který by měl být cizinec za
předpokladu, že byla v rámci trestního řízení chráněna jeho specifická práva,
např. právo na tlumočníka, zvýhodněn oproti občanům České republiky. Dovolací
soud tedy neshledal, že by bylo namístě konstatovat, že se jedná o případ
zvláštního zřetele hodný, a to shodně se soudy nižších stupňů, které se
uvedenou otázkou dostatečně zabývaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu