28 Cdo 3777/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně Ing. H. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Bojasova 21, proti žalovaným 1. J. D. a 2. J.
D., oběma bytem v P., o zaplacení částky 64.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 72/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 17 Co
268/2008-233, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
2. 2011, č. j. 17 Co 268/2008-233, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala na žalovaných zaplacení
částky 99.335,- Kč s přísl. Základem žaloby byl požadavek na zaplacení náhrady
za neoprávněné užívání pozemků žalobkyně v k. ú. Š., které vzniklo tím, že
žalovaní, jež jsou vlastníky sousedících pozemků vedených pod parc. č., na
jejích pozemcích neoprávněně postavili část svých staveb (garáže, kůlny a
králíkárny), čímž jí znemožnili tuto část pozemků o celkové rozloze 4 m?
užívat. Za období od 1. 6. 2001 do 1. 6. 2004 tak žalobkyně požadovala náhradu
za toto užívání ve výši 64.800,- Kč s přísl. Z titulu náhrady škody pak
žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení částky 18.179,- Kč s přísl., již
musela zaplatit za stavbu zdi, kterou žalovaní úmyslně poškodili, částky
1.356,- Kč s přísl. za práce jeřábu, protože žalovaní na její pozemek umístili
betonové panely, a dále pak částky 15.000,- Kč s přísl., kterou zaplatila
bezpečnostní agentuře za ochranu svého majetku proti jednání žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 47 C 72/2004-135,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
17.519,- Kč s přísl. (výrok I.), ohledně částky 81.816,- Kč s přísl. žalobu
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči
státu (výroky III. a IV.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V.). Pokud jde o částku 64.800,- Kč s přísl., kterou žalobkyně požadovala jako
náhradu škody za užívání jejích pozemků, soud prvního stupně uvedl, že v daném
případě by se nejednalo o náhradu škody, ale o bezdůvodné obohacení podle ust. § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud dospěl k závěru, že tento nárok
není důvodný, protože na straně žalovaných došlo k vydržení předmětné části
pozemků. Ostatní nároky žalobkyně shledal soud prvního stupně důvodnými, pouze
v případě náhrady škody za poškozenou zeď vyšel ze znaleckého posudku
vypracovaného v přípravném trestním řízení a určil ji částkou 1.163,- Kč, a
nikoliv tedy částkou 18.179,- Kč, jak požadovala žalobkyně. K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v
napadeném vyhovujícím výroku, v zamítavém výroku ohledně částky 64.800,- Kč s
přísl. a ve výroku o nákladech řízení vůči státu potvrdil (výrok I.), změnil
jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud
konstatoval, že podstatou sporu jsou požadavky žalobkyně vyplývající ze sporu
účastníků o průběh hranice mezi sousedícími pozemky žalobkyně a žalovaných,
přičemž úkolem soudu v tomto řízení není určit vlastnictví účastníků k
pozemkům, ale posoudit oprávněnost požadavku žalobkyně na finanční plnění ze
strany žalovaných. Problematikou vlastnictví se tak soud zabýval pouze jako
otázkou předběžnou. Hranice předmětných pozemků byly do roku 1995 nesporné,
vytyčily je geometrické plány z let 1983 a 1985. Žalovaným bylo jejich právo
osobního užívání pozemku, od roku 1992 ze zákona změněné na vlastnické právo,
založeno smlouvou ze dne 25. 1. 1978. Geometrickými plány, vyhotovenými v
letech 1983 a 1985, byla hranice mezi pozemky určena tak, že ji tvořily zdi
nově zbudované garáže žalovaných. V době, kdy byly garáž, kůlna a králíkárna
budovány, stalo se tak v souladu s geometrickým plánem zcela na pozemku
žalovaných. Až geometrický plán z roku 1995 změnil výměry pozemků a vytvořil
pozemek nový. Tento geometrický plán je však podle názoru odvolacího soudu v
rozporu s ust. § 5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Teprve od tohoto
zaměření vznikly mezi účastníky spory o průběh hranice v terénu a o výměru
pozemků, přičemž rozdíl v jednotlivých měřeních je několik centimetrů a je
třeba vzít v úvahu i povolenou toleranci při vyměření hranic.
Katastrální úřad ponechal spor k vyřešení účastníkům a vyznačil duplicitní
vlastnictví, aniž by se sám pokusil problém řešit, žalovaní dosud postupovali
pouze žádostmi o provedení opravy v katastru podle § 8 katastrálního zákona,
což však katastrální úřad odmítl (postup podle uvedeného ustanovení dává
možnost opravy zjevně chybných údajů katastru, nemůže vyřešit spor o průběh
hranice či vlastnický spor). Žalovaní podali dvě soudní žaloby, ty však nebyly
způsobilé k vyřešení sporné hranice, protože se v nich domáhali určení
vlastnictví k pozemkům, které jsou nepochybně v jejich vlastnictví, a na
takovém určení nemohou mít zájem. Pokud by nesrovnalost nebyla odstraněna
postupem katastrálního úřadu, žalovaní by se museli domáhat určení sporného
úseku hranice, tj. určení vlastnictví k části pozemků. Při vyměření v roce 1995
tedy došlo ke zjištění nesrovnalosti, aniž by byl následně zvolen postup podle
ust. § 14 katastrálního zákona, a bez možnosti obrany žalovaných byl vytvořen
nový pozemek a byla posunuta hranice pozemku, čímž se změnily výměry pozemků, a
tedy i vlastnické právo účastníků, ačkoliv nově zapsané vlastnictví této části
pozemku právních předchůdců žalobkyně nebylo podloženo nabývací listinou. Odvolací soud tak uzavřel, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení se opírá o vlastnictví sporné, jež je nutné objasnit ve správním
řízení, nepodložené přiléhavým důkazem, a uvedl, že je navíc i v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť je podepřen pouze
nepodloženým zápisem v katastru nemovitostí, přičemž žalobkyně ví, že stavby na
pozemku žalovaných byly vybudovány v letech 1983 – 1985 na základě
geometrického plánu podle tehdejšího vyznačení hranic, ke zpochybnění průběhu
hranice v terénu došlo až po roce 1995 a žalovaní nebyli účastníky řízení, ve
kterém by se otázka změny hranice řešila. Teprve na základě určení vlastnictví
předmětné části pozemku by bylo možné uvažovat o finančním vyrovnání mezi
účastníky. Sporná část pozemku je přitom s ohledem na tvar i rozlohu pro
žalobkyni účelně nevyužitelná a žalovaným nepřináší žádný užitek. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 28 Cdo
798/2010-192, rozsudek odvolacího soudu vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dal soudu odvolacímu za
pravdu, jde-li o závěr, že teprve na základě určení vlastnictví předmětných
pozemků by bylo možné uvažovat o případných finančních nárocích mezi účastníky. V dané věci však nemělo být vyčkáno objasnění otázky vlastnického práva ve
správním řízení. Odvolací soud se měl naopak s problematikou vlastnictví
vypořádat coby s otázkou předběžnou a pochybil, jestliže nedospěl k
jednoznačnému závěru, kdo byl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků
(jejich částí). Nedostatečně rovněž odůvodnil svůj závěr o rozporu práva
žalobkyně s dobrými mravy.
Není též zřejmé, z jakého důvodu by pozemek (při
rozdílu hranice 10 – 15 cm o celkové rozloze 4m?) nemohl být žalobkyní účelně
využíván a žalovaným nepřinášel žádný užitek. Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 24. 2. 2011,
č. j. 17 Co 268/2008-233, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 64.800,- Kč s přísl. a ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), změnil
jej, jde-li o náhradu nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok III.). V rámci doplnění
dokazování odvolací soud zjistil následující. Rozhodnutím Zeměměřického
katastrálního inspektorátu v P. (dále též „ZKI“) ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. ZKI-O-135/813/2009/Ho, bylo v rámci odvolacího řízení podle ust. § 90 odst. 1
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, změněno ve výroku 2. rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P. (dále též „KÚ“), ve věci opravy chybného údaje katastru nemovitostí dle ust. §
8 odst. 5 katastrálního zákona ze dne 27. 8. 2009, č. j. OR-520/2005, tak, že v
katastru nemovitostí České republiky, k. ú. Š., obec P., budou po nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí parcela katastru nemovitostí č. 1296/5 a část parcely
katastru nemovitostí sloučeny do parcely katastru nemovitostí dle neměřičského
záznamu č. 1610 ze dne 15. 5. 2009, vše ve vlastnictví Ing. H. M. Sloučením
parcely katastru nemovitostí č. 1296/5 do parcely katastru nemovitostí č. 1296/9 byl současně zrušen i zápis budovy jiného vlastníka na této parcele. Výrokem 1. rozhodnutí KÚ bylo stanoveno, že se vyhovuje návrhu na opravu chyby
ze dne 9. 3. 2005, neboť se jedná o chybu v údajích katastru nemovitostí podle
§ 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Parcela byla v operátu katastru
nemovitostí zapsána oddělením z parcely na podkladě geometrického plánu č. 497-29/94 z důvodu údajného přesahu budovy postavené na sousedním pozemku
parc., která je ve vlastnictví manželů D., do pozemku jiného vlastníka. Na
pozemku pak byla evidována budova jiného vlastníka, konkrétně manželů D. V
rozhodnutí KÚ je obsaženo porovnání prvotního a kontrolního souřadnicového
určení tří podrobných bodů určujících parcelu a dalšího bodu určujícího
prodloužení této parcely, vyznačené v souboru geodetických informací katastru
nemovitostí jako ostatní prvek polohopisu, který bude při opravě chyby sloučen
do parcely. U žádného z porovnávaných bodů nebyla zjištěna polohová odchylka
prvního a kontrolního určení souřadnic, přesahující kritéria přesnosti. Zjištěny byly rozdíly v rozsahu 0,08 až 0,11 m; u žádného z porovnávaných bodů
tedy nebyl zjištěn rozdíl přesahující střední chybu 0,14 m platnou pro dané
území, tudíž nebylo nutné aplikovat ustanovení katastrální vyhlášky, umožňující
v části porovnávaných bodů použít jako kritérium přesnosti mezní chybu, která
je dvojnásobkem chyby střední.
Toto porovnání prokazuje, že přesah budovy
postavené na parcele do sousedního pozemku jiného vlastníka není prokázán, a že
tedy není důvod k evidování parcely, jejíž geometrické určení z hlediska šířky
je dáno pouze prvním a kontrolním souřadnicovým určením stejných podrobných
bodů. Přesah budovy je tedy podle technického posouzení neprokazatelný. ZKI
konstatoval, že po zápisu parcely, na níž byla evidována stavba jiné budovy,
došlo k chybě v údajích katastru nemovitostí spočívající v tom, že jižní
hranice budovy byla určena severní hranicí chybně vytvořené parcely, ačkoli
obvod předmětné budovy dosahuje až k vlastnické hranici sousedících parcel. Za rozhodující tak odvolací soud vzal závěr ZKI, že parcela č. 1296/5, která
vznikla oddělením z parcely z důvodů údajného přesahu budovy garáže ve
vlastnictví manželů D. do pozemku Ing. H. M., byla vytvořena nesprávně, neboť
přesah budovy nelze technickými prostředky prokázat. Žalobkyně tedy
neprokázala, že žalovaní užívají část jejího pozemku, a že jí tedy vznikla
škoda v podobě ušlého nájemného, resp. že žalobcům (zjevně míněno žalovaným)
vzniklo bezdůvodné obohacení. Odvolací soud zdůraznil, že si je vědom toho, že
rozhodnutí KÚ a ZKI se týkají pouze případného přesahu budovy garáže do
sousedního pozemku, nikoliv přesahu jiných staveb, které nejsou předmětem
evidence v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že kritéria přesnosti
stanovená katastrální vyhláškou jsou na celém pozemku stejná a žalobkyně tvrdí
o přesahu těchto staveb totéž jako u přesahu garáže, pak ani u těchto staveb
není v souladu s vyjádřením pracovníků ZKI možné přesah do sousedního pozemku
technickými prostředky zjistit. Jestliže je ve znaleckém posudku konstatován
přesah přibližně 11 až 15 cm, je to v rámci dopustné odchylky podle daného kódu
kvality v této lokalitě. Znalcem zjištěná odchylka se blíží 0,14 m, což je
střední souřadnicová chyba určení podrobného polohopisného bodu v předmětné
lokalitě. Proti rozsudku odvolacího soudu ve všech jeho výrocích podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně a
důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůraznila, že
odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení
po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Opětovně dovodil, že otázka
vlastnického práva byla posouzena ve správním řízení, resp. ji posoudil podle
výsledků správního řízení, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení. Odvolací soud nerespektoval závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v dané
věci, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud totiž
rozhodl o vlastnictví k pozemku a o nárocích z vlastnictví vyplývajících tak,
že katastrální úřad v roce 2010 přesah staveb na cizí pozemky novým a méně
přesným měřením nezaznamenal, a proto tento ve skutečnosti neexistuje, přestože
soudní znalec přesah jednoznačně zjistil. V souvislosti s rozhodnutím sp. zn. ZKI-O-135/813/2009/Ho dovolatelka zdůraznila, že závazné je ve správním
rozhodnutí pouze „rozhodnutí samo (výrok) a nikoliv odůvodnění, tedy odůvodnění
správního rozhodnutí nemůže odstraňovat stavby, měnit hranice pozemků apod., to
může pouze výrok správního rozhodnutí“. Citované rozhodnutí pouze zrušilo zápis
budovy jiného vlastníka na parcele č. 1296/5, protože ta zanikla a zanikl tedy
i přesah. Nezanikl však přesah na parcele č. 1296/9. Zdánlivě došlo k tomu, že
přesah stavby z výkresu zmizel. Stavba se však nezměnila, fakticky stále
přesahuje na pozemek žalobkyně. Budova garáže tak nyní nezasahuje na zaniklý
pozemek parcelní č. 1296/5, ale na pozemek parcelní č. 1296/2. Dovolatelka
interpretovala závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v tom směru, že
„vlastnictví nemůže být řešeno správním řízení, ale jedině v soudním řízení“. Dokud pozemek existoval, byl zastavěn částí garáže žalovaných. Na pozemek
žalobkyně navíc zasahují i budovy skladu, kůlny a králíkárny. Žalovaný nárok se
týká let 2001 – 2004, takže změna stavu v roce 2010 na něm nic nemůže změnit. Správní rozhodnutí nemůže být retroaktivní. Výše citované rozhodnutí navíc nic
nemohlo změnit ohledně doby, jíž se týká žaloba. Ze znaleckého posudku
vypracovaného v průběhu řízení přesah vyplývá. Závěrem dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Požádala též o odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je skutečně přípustné podle
citovaného ustanovení, neboť „pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti)
měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §
220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o. s.
ř., nýbrž to, zda odvolací
soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po
obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod číslem 7/2000, svazek 1, ročník 2000). Podle názoru soudu
prvního stupně došlo na straně žalovaných k vydržení předmětných pozemků,
zatímco odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána existence přesahu
příslušných staveb na pozemky žalobkyně. Odvolací soud tak sice potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak obsahově situaci posoudil zcela odlišně,
a závěr o přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je
proto namístě. Dovolací důvod byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a s ohledem na obsah dovolání též podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v ust. § 229 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady
potenciálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdí. Dovolání není důvodné. Žalobkyni nelze přisvědčit v tom, že o otázce vlastnického práva bylo nesprávně
rozhodováno v rámci správního řízení, potažmo že odvolací soud z takového
rozhodnutí vycházel v rozporu s pokyny dovolacího soudu obsaženými v rozsudku
sp. zn. 28 Cdo 798/2010. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město
Prahu, Katastrální pracoviště P. ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. OR-520/2005, ve
spojení s rozhodnutím Zeměměřického katastrálního inspektorátu v Praze ze dne
22. 1. 2010, sp. zn. ZKI-O-135/813/2009/Ho, bylo vyhověno návrhu na opravu
chyby v údajích katastru nemovitostí, byly sloučeny některé parcely a byl
zrušen zápis budovy jiného vlastníka na parcele, která sloučením zanikla. Vlastníkem všech dotčených parcel byla žalobkyně. O vlastnickém právu zde tedy
bezprostředně rozhodováno nebylo (a ani být nemohlo). Je pravdou, že ve
zrušujícím rozsudku dovolacího soudu v této věci byl vysloven závěr, že
odvolací soud pochybil, jestliže se s otázkou vlastnického práva ohledně
relevantních pozemků nevypořádal jako s otázkou předběžnou. Je však třeba si
uvědomit, že podstatou daného sporu není rozhodování o vlastnickém právu, ale
posouzení otázky, zda na straně žalovaných došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení na úkor žalobkyně, resp. zda žalobkyně utrpěla škodu v důsledku
jednání žalovaných. V situaci, kdy žalobkyně tvrdí, že žalovaní užívali její
pozemky, aniž by k tomu měli právní důvod, je posouzení vlastnického práva k
předmětným pozemkům jedním z předpokladů přiznání takového nároku, nikoliv však
předpokladem jediným. Dalším předpokladem, a to zcela zásadním, je to, že
žalovaní v rozhodném období pozemky žalobkyně skutečně užívali, přičemž důkazní
břemeno ohledně této otázky tíží žalobkyni.
Dovolací soud se ve svém předchozím
rozsudku takovou otázkou nezabýval, neboť se jí nezabýval ani soud odvolací. Pokud však v napadeném rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že nelze
technickými prostředky zjistit existenci přesahu garáže žalovaných na pozemek
žalobkyně (přičemž totéž bylo dovozeno ohledně ostatních, v katastru
nemovitostí neevidovaných staveb), a tudíž nelze učinit závěr o tom, že
žalovaní užívají pozemky žalobkyně, bylo potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu
prvního stupně v daném rozsahu namístě. Odvolací soud nepochybil ani v tom, když v naznačeném směru vyšel z odůvodnění
výše citovaných rozhodnutí KÚ a ZKI. To, že závěr o neprokazatelnosti přesahu
není vyjádřen ve výroku těchto rozhodnutí, nebrání soudu, aby z rozhodnutí
vycházel jako z důkazního prostředku ve smyslu ust. § 125 o. s. ř. Citovaná
rozhodnutí žádným způsobem nezasáhla do vlastnických vztahů, ať už jde o
pozemky či stavby. Bylo v nich pouze konstatováno, že jelikož nelze prokázat,
resp. zjistit přesah budovy ve vlastnictví žalovaných na pozemek žalobkyně,
není dán žádný důvod pro to, aby byla v katastru nemovitostí evidována zvláštní
parcela č. 1296/5, která byla zřízena právě vzhledem k chybnému dřívějšímu
závěru o existenci zmíněného přesahu. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry
odvolacího soudu, jež byly vyvozeny z uvedených rozhodnutí, a zdůrazňuje-li
naopak význam v řízení vypracovaného znaleckého posudku s tím, že z něj přesah
vyplývá, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento
dovolací důvod se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí
se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které
byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému
ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku
úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud
z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní
dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo,
nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 5. 2009, sp. zn.
28 Cdo 1764/2008, či rozsudek téhož soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5193/2008). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností
leží přitom na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který
existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy
pod 7/1998, str. 372). Je přitom na uvážení soudu, z jakých důkazů bude
vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz
ust. § 125 a § 132 o. s. ř.). Povinnost uložená v § 132 o. s. ř. neznamená, že
by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné
skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a
nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím,
proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Odvolací soud tak nepochybil,
jestliže z výše citovaných rozhodnutí KÚ a ZKI vyvodil závěr o tom, že přesah
nelze technickými prostředky zjistit, takže ani nárok žalobkyně nemůže být dán. Totéž navíc vyplynulo z vyjádření ZKI ze dne 11. 2. 2011 (viz č. l. 216 a
násl.) a ze svědeckých výpovědí Ing. S. a Bc. H. (viz protokol o jednání před
odvolacím soudem konaném dne 22. 2. 2011, č. l. 229 a násl.). Odvolací soud si
byl závěrů znaleckého posudku vědom, přičemž však zdůraznil, že v situaci, kdy
znalec dovodil existenci přesahu přibližně v rozmezí 11 až 15 cm (ohledně kůlny
0,11 m, resp. 0,12 m, ohledně králíkárny 0,11 m, resp. 0,15 m, ohledně garáže
0,11 m resp. 0,15 m; viz znalecký posudek na č. l. 57 a násl.), toto zjištění
se blíží dopustné odchylce podle příslušného kódu kvality v dané lokalitě. Dovolatelka si nesprávně vykládá závěry napadeného rozsudku (stejně jako
rozhodnutí ZKI). Parcela byla vytvořena oddělením od parcely vzhledem k
údajnému přesahu budovy ve vlastnictví žalovaných. Přesah budovy postavené na
parcele ve vlastnictví žalovaných na sousední pozemek však nebyl prokázán,
takže odpadl důvod existence parcely. Neprokazatelný je tedy jakýkoliv přesah
budovy garáže ve vlastnictví žalovaných na pozemek žalobkyně, lhostejno, zda
šlo dříve o parcelu, či nyní parcelu. Jde-li o kůlnu a králíkárnu, tedy
objekty, které se v katastru nemovitostí neevidují, dovodil ohledně nich
odvolací soud, že žalobkyně v souvislosti s nimi tvrdila totéž jako v
souvislosti s garáží, a nelze-li doložit existenci přesahu v případě garáže,
platí totéž i o zmíněných objektech, přičemž uvedený závěr dovolací soud
neshledává nepřiměřeným. Poukazuje-li žalobkyně na to, že změna stavu v roce
2010 způsobená rozhodnutím ZKI nemůže mít vliv na období let 2001 až 2004, je
třeba zdůraznit, že byl-li přesah neprokazatelný v roce 2010, bylo tomu tak
zjevně i v letech předcházejících, takže námitka dovolatelky není přiléhavá. Uvedené rozhodnutí navíc z hlediska otázky existence přesahu nezpůsobilo
jakoukoliv změnu stavu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal
právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání proti výroku I. napadeného
rozsudku podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Dovolání pak není (objektivně) přípustné proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má
totiž povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení
vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003). Nejvyšší soud
proto dovolání proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku jako nepřípustné
odmítl (viz ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142
odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na
náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. září 2012