28 Cdo 379/2025-775
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) J. V., zastoupený obecným zmocněncem J. B., a 2) L. B., L. L. a JUDr. Jan Kuklík, Dr.Sc., jako správci Svěřenského fondu Dereka Toombse, zastoupeni JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Mohyle 476/3, o určení vlastnictví k nemovitým věcem a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 21/2021, o dovolání účastníků 2) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2023, č. j. 8 Co 885/2023-562, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1. Shora označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) změnil usnesení Okresního soudu ve Strakonicích (soud prvního stupně) ze dne 5. 5. 2023, č. j. 6 C 21/2021-547, jen tak, že se zamítá návrh žalovaných (dalších účastníků řízení) na zrušení odkladu právní moci rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 10. 11. 2020, č. j. SPU 298767/2020, sp. zn. SPU1942/2020-505206, jež byla odložena usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 1. 2021, č. j. 6 C 21/2021-51, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2023, č. j. 8 Co 937/2022-493.
2. Odvolací soud uzavřel, že navzdory žalovanými (dalšími účastníky) tvrzeným okolnostem důvody pro odložení právní moci označeného rozhodnutí správního orgánu (závažné ohrožení práv žalobce zejména v důsledku účastníky činěných úkonů směřujících k převodu nemovitostí na třetí osobu před rozhodnutím soudu o podané žalobě) nepominuly; proto jako správné aproboval zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu žalovaných na zrušení odkladu právní moci rozhodnutí správního orgánu podle § 248 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jež (formálně) „změnil“ jen co do označení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu.
3. Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním účastníci 2); dále jen „dovolatelé“. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, v dovolání citované, při řešení otázky, „zda mezi požadavky spravedlivého procesu patří i povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit“. Napadenému rozhodnutí dovolatelé vytýkají nepřezkoumatelnost, namítajíce přitom, že se jím odvolací soudu dostatečně nevypořádal s argumentací uplatněnou v odvolání, v čemž spatřují i porušení práva na soudní ochranu zaručeného jim článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěr odvolacího soudu, že jim nejde o řádnou správu nemovitostí, považují dovolatelé za subjektivní, argumentují zapsanou poznámkou v katastru nemovitostí o vedeném řízení, nařízeným předběžným opatřením a vůči žalobci zahájenou exekucí; doplňují, že úspěch žalobce ve věci se nejeví jako pravděpodobný i se zřetelem na výsledky souběžně vedeného řízení mezi týmiž účastníky. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se povolený odklad právní moci správního rozhodnutí ruší.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
9. V dovolání formulovaná otázka, „zda mezi požadavky spravedlivého procesu patří i povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit“, není otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení v přítomné věci závisí odvolacím soudem vydané rozhodnutí (a uvedený závěr ani není usnesením odvolacího soudu – přiměřeně odůvodněným a založeným na řešení otázek procesního práva týkajících se posouzení, zda pominuly důvody, pro které byl dříve povolen odklad právní moci rozhodnutí správního orgánu a je-li tedy namístě jej zrušit podle § 248 odst. 3 o. s. ř. – nikterak zpochybněn). Pokládanou otázkou doprovázenou výtkami, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečné, že se jím odvolací soud bezezbytku nevypořádal s veškerou odvolací argumentací a že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nejde o kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), nýbrž namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
10. Nejvyšší soud přitom nepovažuje dovolateli uplatněné námitky ani za důvodné, a to i ve světle měřítek přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu (před ním i soudu prvního stupně) je přiměřeně, logicky a srozumitelně odůvodněno (co do určujícího závěru, že důvody pro odložení právní moci žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu nepominuly; § 248 odst. 3 o. s. ř.), a přestože nejde o rozhodnutí meritorní, netrpí defekty popisovanými v odkazované judikatuře, aby je bylo lze označit za nepřezkoumatelné, kdy jeho případné (dílčí) nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (dříve odvolatelů). Namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud beze zbytku nevypořádal s veškerou jimi uplatněnou odvolací argumentací a že nedostál zákonem stanoveným požadavkům na řádné odůvodnění, lze připomenout i ty závěry rozhodovací praxe, včetně relevantní judikatury Ústavního soudu, že z § 157 odst. 2 o.
s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Jestliže právě takto odvolací soud postupoval v přítomné věci, není jeho rozhodnutí v kontradikci s rozhodovací praxí Ústavního soudu a jako takové nekoliduje ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou (nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, a ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1527/19, jimiž se Ústavní soud vymezil vůči rozhodnutím obecných soudů, v nichž podstatné důvody absentují), ani s další citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). Ve světle uvedeného není pak relevantní (ba ani důvodná) dovolateli vznesená námitka o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pode čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Považují-li dovolatelé za nesprávné – přestože v tomto směru žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva v dovolání neformulují, potažmo ani nevymezují předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. a z judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16) – i samotné posouzení odvolacího soudu, že dle § 248 odst. 1 písm. b) o. s. ř. povolený odklad právní moci žalobou napadeného správního rozhodnutí není namístě zrušit (že důvody, pro které byl odklad povolen, nepominuly; § 248 odst. 3 o. s. ř.), jde spíše o námitky (kritiku) směřující ke zpochybnění dříve vydaného rozhodnutí o povolení odkladu právní moci správního rozhodnutí. Pro povolení odkladu odvolací soud považoval za dostatečný důvod prokazatelně hrozící závažnou újmu na právech žalobce, která by mohla nevratně nastat tehdy, kdyby účastníci, jejichž vlastnického právo zde bylo konstituováno, s předmětnými nemovitostmi mohli nadále jako vlastníci nakládat (a jež je odůvodněna i prokázanými okolnostmi o konkrétních účastníky již činěných právních jednáních za účelem převodu předmětných nemovitostí na třetí osobu dříve, nežli bude soudem rozhodnuto ve věci samé).
Dovolatelé přitom argumentují právě i okolnostmi, jež měly být přítomny již v době rozhodování o povolení odkladu právní moci správního rozhodnutí (vůči žalobci zahájená exekuce, nařízené předběžné opatření stran zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi, do katastru nemovitostí zapsaná poznámka), nikoliv pozdější změnou poměrů (ve smyslu odpadnutí důvodů pro povolení odkladu), nehledě na to, že postižení předmětných nemovitostí exekucí nebylo doloženo a že ve světle rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 458/2020) nelze považovat za důvodnou ani námitku o prioritě případně nařízeného předběžného opatření a o tom, že dostatečným opatřením, jež vylučuje vznik závažné újmy na straně žalobce, je v katastru nemovitostí případně vyznačená poznámka. Naproti tomu své námitky, že žaloba nemůže být úspěšná, dovolatelé opírají o okolnosti (o rozhodnutí) nastalé až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o.
s. ř.) a nelze v něm uplatnit ani nové skutečnosti nebo důkazy (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Nadto pak nelze přehlédnout, že odkazované nově vydané soudní rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 1. 2024, č. j. 6 C 73/2021-377) se vztahuje k jiným nemovitostem (odlišnému předmětu řízení), jde o dosud nepravomocné rozhodnutí a není jím tak bez dalšího popřen v tomto řízení odvolacím soudem již dříve – v souvislosti s povolením odkladu právní moci rozhodnutí správního orgánu – vyslovený závěr o tom, že žaloba (včasná, přípustná a po formální stránce bezvadná) není zjevně bezdůvodná.
13. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). 15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu