U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem za účasti: 1) MUDr. H.
B., 2) T. C., 3) Ing. I. C., všichni tři zastoupeni advokátem, 4) M., a. s.,
zastoupené advokátem, s adresou pro doručování: Praha 10, Švehlova 1900, 5) P.
f. Č. r., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 345/2006, o dovoláních žalobce a účastnice 4)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 24 Co
195/2008 – 93, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobce a účastnice 4) potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž tento soud ve výroku I. zamítl žalobu podanou podle části V.
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), prostřednictvím které se žalobce domáhal nahrazení
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 17. 8. 2006,
č. j. 6420/92/1, a to tak, že bude určeno, že osoby oprávněné (účastníci 1/ až
3/) nejsou vlastníky pozemků blíže identifikovaných v témže výroku. Ve výroku
II. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení
odvolacího.
Odvolací soud se zabýval otázkou, zda bylo možno vydat předmětné pozemky osobám
oprávněným, neboť žalobce a účastnice 4) namítali existenci překážky vydání
upravené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Oba odvolatelé zejména uvedli, že předmětné
pozemky je třeba posuzovat jako zastavěné, protože jde o pozemky bezprostředně
související a nezbytně nutné k provozu souboru staveb – obytných domů sídliště
Na Groši (jedná se o přístupové cesty, chodníky, hřiště, parkoviště a veřejnou
zeleň). Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se
Nejvyšší soud zabýval výkladem zastavěnosti pozemku z hlediska dotčených
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., přičemž dospěl k závěru, že pozemky, které
se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, nepatří výslovně
mezi důvody pro nevydání pozemku ve smyslu uvedeného ustanovení. Ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je nutno vykládat tak, jak je
vyjádřeno zákonodárcem a nepoužívat extenzivního výkladu „zastavěný pozemek“. V
tomto ohledu podobně rozhodl i Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 176/2003), jenž
vyjádřil, že vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být účel
restitučního zákona, při němž je nutno preferovat vydání původního pozemku,
jestliže o to restituenti usilují a jestliže to zákon nevylučuje. Nelze tedy
dovozovat, že „jedná-li se o celek (např. rekreační areál, sídliště), není
možné jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý a zahrnout sem veškeré plochy jej
tvořící, včetně např. okrasné zeleně či parkoviště apod.“ Předmětné pozemky z
hlediska uvedeného ustanovení nelze považovat za zastavěné, a překážka pro
vydání nemovitostí tak není dána. V důsledku vydání předmětných pozemků nemůže
dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku
jako parkoviště, resp. zelené plochy, hřiště apod. je dán územním plánem, a
dochází pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Vydání pozemků
tedy nebrání jejich určení, které je vymezené v územním plánu. Názor, jenž byl
v obdobném případě vyjádřen Ústavním soudem v usnesení Ústavního soudu, sp. zn.
I. ÚS 159/03, lze v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo
2025/2007 – 139, označit za vymykající se ustálené judikatuře Ústavního soudu.
Proti výrokům I., II. a III. podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako důvod uvádí, že řízení před
odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel předně namítá, že rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 159/03,
se ustálené judikatuře tohoto soudu vůbec nevymyká, přičemž další rozhodnutí
Ústavního soudu, jimiž argumentoval odvolací soud, nelze na daný případ použít.
Poukazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž jsou obce povinny
poskytovat náhradu vlastníkům „obecně užívaných“ pozemků za jejich užívání.
Vydání předmětných pozemků tedy brání institut tzv. obecného užívání podle § 34
zákona č. 128/2000 Sb. Vydání „obecně užívaných“ pozemků je v rozporu s účelem
zákona o půdě, neboť jejich využití pro soukromé účely je zcela vyloučeno.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu
vrátil zpět k dalšímu řízení.
Proti témuž rozsudku podala dovolání i účastnice 4), a to z důvodů, že
předchozí řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelka „zásadně a jednoznačně nesouhlasí s výkladem soudu, že
nepochybná existence dětského hřiště, velmi rozsáhlého parkoviště, na němž
parkují všichni obyvatelé z několika okolních panelových domů, a toto
parkoviště bylo vybudováno jako obligatorní občanská vybavenost okolních domů.“
Je „zcela nepřijatelné, aby kterýkoliv soud až po Nejvyšší soud ČR srovnával
jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu ČR s jinými jeho rozhodnutími a
posuzoval, kterých a jakých rozhodnutí bylo Ústavním soudem vydáno více či méně
a této argumentace pak podobným způsobem využíval v konkrétních kauzách.
Naprosto a beze zbytku se stavíme za soudem zpochybňované stanovisko žalobce.“
Účastnice 4) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V obou případech byla dovolání podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými,
řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jejich
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohla být shledána přípustnými jen tehdy, jestliže
by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Nejvyšší soud se výkladem § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. zabýval ve svých
četných rozhodnutích, v nichž výslovně interpretoval i pojmy jako „zastavěnost“
či „stavba“ upravené tímto ustanovením. Nejvyšší soud konstantně setrvává na
názoru, že uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť
stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty
pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006,
ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28
Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Tentýž závěr je ostatně zastáván i v judikatuře Ústavního soudu. Tak např. v
nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů
a usnesení, svazek č. 31, č. 123, str. 113, veřejnosti dostupném též na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud
opakovaně zdůraznil: „Rovněž restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé
řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán.“ Podle
Ústavního soudu aplikace § 11 odst. 1 tohoto zákona přichází v úvahu až tehdy,
jsou-li splněny tam uvedené podmínky, a to „beze všech pochybností“. Za
zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba, a část
pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu
stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti,
které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně zkoumány a
vyloženy, a to v souladu s primárním účelem dotčeného zákona.
Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší
soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, v němž
uvedl, že „z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro
aplikaci tohoto ustanovení (rozum. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991
Sb.) okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část
zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu
občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v § 11 odst. 1 veřejný zájem na nevydání
pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků
zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a pozemků, na
nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v
areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované
důvody nevydání pozemku nezařadil.“
Dovolací soud se i v souzeném případě přiklání k této interpretaci dotčeného
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť odpovídá
výkladovým pravidlům obecným, jak byly citovány výše. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu se těmto zásadám nepříčí, naopak vychází z uvedené konstantní
judikatury Nejvyššího soudu a soudu Ústavního. V případě parkoviště navíc zcela
přiléhavě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2
Cdon 1414/97 ve spojení s nálezem ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 42/01 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 26, č. 48, str.
39).
Jestliže oba dovolatelé poukazují na to, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, řeší obdobný případ rozdílně, pak dovolacímu
soudu nezbývá než souhlasit s názorem soudu odvolacího, že toto rozhodnutí není
možno v porovnání s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu považovat za určující.
Navíc, v tomto případě Ústavní soud rozhodl formou usnesení, což je rozhodnutí
procesní povahy, jehož výsledek není založen na posouzení věci samé, a proto
nesplňuje nároky na usměrňování judikatury v otázce výkladu hmotného práva.
Co se týče argumentu, že vydání předmětných pozemků brání institut „obecného
užívání“, jež tyto pozemky jakožto veřejná prostranství tíží (§ 34 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích), neshledává dovolací soud, že by taková okolnost byla
zákonem předvídanou překážkou pro vydání pozemků. Vzhledem k výše uvedené
teleologické interpretaci tzv. restitučních právních předpisů nelze ani
dovodit, že by se vydání předmětných pozemků příčilo smyslu a účelu zákona č.
229/1991 Sb. Dovolací soud si je samozřejmě vědom možných dopadů vydání
předmětných pozemků do majetkoprávních vztahů mezi osobami oprávněnými a
žalobcem (případně dalšími subjekty), avšak to samo o sobě nemůže vést k
závěru, že vydáním pozemků není naplněn smysl a účel restitučních právních
předpisů. Ostatně i v daném případě zůstane užívací titul pro obyvatele
dotčeného souboru staveb (sídliště) po vydání předmětných pozemků zachován.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu žalobce výslovně napadá i
ve výrocích II. a III., zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dovolání
přípustné proti těmto výrokům, v nichž odvolací soud rozhodoval o náhradě
nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné
též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Přípustnost
dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud se otázkou, na jejímž zodpovězení je napadené rozhodnutí
založeno, ve svých předchozích rozhodnutích věcně zabýval a odvolací soud
závěry Nejvyšším soudem dovozené respektoval a na daný případ přiléhavě
aplikoval. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí postrádá
zásadní právní významnost, pro níž by bylo možno založit přípustnost dovolání
žalobce či účastnice 4).
Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. a
dovolání jako nepřípustná odmítl, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů
řízení vycházel z toho, že žalobce ani účastnice 4), jejichž dovolání byla
odmítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení právo a ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda
senátu