U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Husitská 70, za účasti 1) Pozemkového fondu České republiky,
IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) VCES, a. s., IČ:
26746573, se sídlem v Praze 9, Na Harfě 337/3, a vedlejšího účastníka na jejich
straně Petra Řehounka, bytem v Pohoří 213, zastoupeného JUDr. Václavem
Náměstkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 110, o určení
vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
pod sp. zn. 4 C 103/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 27. dubna 2010, č. j. 30 Co 1/2010-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále též „odvolací
soud“) ve věci samé potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
(dále též „soud prvního stupně“) ze dne 17. září 2009, č.j. 4 C 103/2008-189,
jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti účastníkům 1) a 2) vydat
žalobkyni ve výroku označené pozemky v katastrálním území P. (výrok I). Změněn
byl rozsudek pouze v nákladových výrocích (výroky II, III a IV rozsudku
odvolacího soudu), za současného rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výroky V a VI).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že
předmětné pozemky spolu s později odstraněnými stavbami, „velkou a malou
stodolou“, prodaly právní předchůdkyně žalobkyně J. D. a D. K. právnímu
předchůdci druhého účastníka, Agrostavu - společnému zemědělskému podniku v
Rychnově nad Kněžnou, kupní smlouvou uzavřenou těmito subjekty dne 16. 6. 1988,
za kupní cenu 54.689,- Kč, jež byla stanovena jako cena maximální podle ocenění
provedeného znalcem dle tehdy platných cenových předpisů. Ač k uzavření smlouvy
došlo ve stavu tísně prodávajících, ani odvolací soud nepřisvědčil tvrzení
žalobkyně, že se tak stalo za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm.
k/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“).
Vycházel přitom ze stavu prodávaných nemovitostí, staveb i pozemků, jež byly
součástí původní zemědělské usedlosti a takto byly znalcem i oceněny. Znalecký
posudek vypracovaný pro účely prodeje nechal přezkoumat jiným, v řízení
ustanoveným znalcem, který označil ocenění z roku 1988 za bezchybné, provedené
v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, vyhláškou č. 128/1984 Sb., o
cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání
pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen „vyhláška č. 128/1984
Sb.“). Jelikož odvolací soud nezjistil ani jiné skutečnosti, z nichž by bylo
lze usuzovat na nápadnou nevýhodnost prodeje, a vyvrátil i tvrzení žalobkyně o
nezaplacení kupní ceny jejím předchůdkyním, stvrdil závěr soudu prvního stupně,
že rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Rychnově nad
Kněžnou, ze dne 25. 2. 2008, č.j. PÚ 521/08-4538 Ru, jímž návrhu žalobkyně na
určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona o půdě nebylo vyhověno, je správné
(§ 250i občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výrokům I a II, podala žalobkyně dovolání. Co
do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
dovozujíc, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst.
3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné použití cenového předpisu,
vyhlášky č. 128/1984 Sb., a namítala, že předmětné pozemky nebyly pozemky
zastavěnými a netvořily se současně prodávanými (později odstraněnými)
stavbami jednotný funkční celek; dovolávala se přitom rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2398/2008 a tvrdila, že pozemky měly být oceněny jako
samostatná zahrada částkou podstatně vyšší. Nesouhlasila ani s povinností
hradit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Navrhla, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30.
6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
V posuzované věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na
němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že dovolatelce nesvědčí restituční
důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva nebyla
jejími právními předchůdkyněmi uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech
(§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze v
judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe
spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými
předpisy v rozhodné době platnými, ale lze na něj usuzovat i z jiných
okolností konkrétního případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn
50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93;
obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79;
popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv.
15). U úplatných smluv půjde především o posouzení, zda nebyla porušena
ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných
souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně
nevýhodný (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo
47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993).
Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je
třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze
kvalifikovat jako nápadnou (nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn.
II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4,
č. 53). Nápadně nevýhodné podmínky se mohou jevit jako existující i při
porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Takto však
nelze ust. § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. či § 6 odst. 1 písm. k)
zákona o půdě vykládat, protože „nevýhodné podmínky“ v tomto smyslu (tj. ve
srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého,
kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11.
1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 55, a sv. 5.
č. 56).
Z výše citovaných judikatorních závěrů odvolací soud při právním posouzení věci
nijak nevybočil. Krom jiných skutečností posuzoval i ekvivalentnost smluvených
vzájemných plnění a zejména zkoumal, zda stanovená kupní cena odpovídala ceně
nemovitostí podle tehdy platného cenového předpisu, jímž byla vyhláška č.
128/1984 Sb. Jelikož k ověření správnosti určení ceny je zpravidla zapotřebí
odborných znalostí, důvodně v tomto směru odvolací soud vycházel z výsledků
znaleckého dokazování (§ 127 o. s. ř.), které se opírá o soudem zjištěný
(skutkový) stav oceňovaných nemovitostí v době jejich prodeje a na něž znalec
použil správný oceňovací předpis, jehož ustanovení bezchybně interpretoval. Z
výsledků provedeného dokazování vyplývá, že oceňované (prodávané) pozemky
nebyly určeny (nebo již použity) pro stavbu k individuální rekraci nebo ke
zřízení samostatné zahrady, nýbrž se jednalo o pozemky (zčásti) zastavěné a s
ostatními stavbami funkčně spojené (srov. § 14 vyhlášky č. 128/1984 Sb.). Jiný
závěr nelze činit ani z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, jež se zabývá výkladem ustanovení §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (jako jedné z překážky vydání nemovitosti
oprávněné osobě); jeho závěry se proto v posuzované věci - v níž jde o
posouzení otázky „nápadně nevýhodných podmínek“ ve smyslu ustanovení § 6 odst.
1 písm. k/ zákona o půdě) - neprosadí.
Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní
a nerozpornou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované
věci. Nejde proto o rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významné
a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit vedlejšímu účastníku náklady
řízení. Toto dovolatelkou současně napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci
samé (§ 237 o. s. ř.) a přípustnost dovolání proti němu neplyne ani z
ustanovení § 238, 238a a 239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, č. 4, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a jiným účastníkům ani
vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu