28 Cdo 3911/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za
účasti 1. B. D., bytem S., K. 8, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem
se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, 2. Českých energetických závodů,
státního podniku „v likvidaci“, IČ: 000 02 691, se sídlem v Praze 10, Kodaňská
46, zastoupeného JUDr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova
2043/5, a 3. České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 143/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 24 Co 14/2012-154, takto:
I. V řízení bude pokračováno jako se 3. účastníkem s Českou republikou -
Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Praha; dále též jen „pozemkového úřadu“), jímž
bylo určeno, že účastník ad. 1. je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaného
pozemku, ač podle žalobce v dané věci nebyly naplněny podmínky restitučního
titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a to z
důvodu, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nadto
je přesvědčen, že vydání pozemku bránila překážka podle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě, neboť ten je zastavěn areálem sídliště Háje. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 47 C
143/2009-116, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby rozsudkem soudu byl
nahrazen výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha
ze dne 22. 10. 2009, č. j. PÚ 8087/93/13, a to tak, že B. D. (účastník ad. 1.)
není vlastníkem nemovitosti dle KN parc. č. 576/33, ostatní plocha, o výměře
808 m2 (dle PK část parc. č. 1474/1, role), zapsané u Katastrálního úřadu pro
hl. m. Prahu na LV pro obec Praha a k. ú. H. (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II. až IV.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za
zjištěné, že pozemek PK 1474/1, o výměře 10.646 m2, zdědil účastník ad. 1. po
smrti svého otce a po nátlaku ze strany představitelů tehdejšího režimu převedl
vlastnictví k němu kupní smlouvou ze dne 10. 8. 1970 na stát (v KN zapsáno hl. m. Praha), který jej vykoupil za účelem výstavby Jižního Města. K uzavření
kupní smlouvy došlo poté, co účastníku ad. 1. byla adresována nabídka k odkupu
pozemku za cenu určenou podle § 15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve výši 0,40 Kčs/m2
a současně mu bylo sděleno, že v případě jejího nepřijetí mu bude pozemek
vyvlastněn. Kupní cena pak byla s odkazem na § 15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. dohodnuta na částku 4.258,40 Kčs (tj. 0,40 Kčs/m2). Dále měl soud za prokázané,
že pozemek dle KN parc. č. 576/33, ostatní plocha, o výměře 808 m2 (dále jen
„předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“), představuje část původního pozemku
PK č. 1474/1, přičemž sporný pozemek není zastavěn a v řízení nebyla prokázána
ani jeho funkční souvislost s jinou výstavbou (sídlištěm Háje nebo sousedícími
pozemky různých vlastníků). Soud měl rovněž za zjištěné, že zbylé části
původního pozemku PK č. 1474/1 byly již dříve na základě jiných rozhodnutí
pozemkového úřadu vydány účastníku ad. 1. Nárok na vydání sporného pozemku
účastník ad. 1. uplatnil dne 25. 1. 1993 a Ministerstvo zemědělství – Pozemkový
úřad Praha výrokem I. rozhodnutí ze dne 22. 10. 2009, č. j. PÚ 8087/93/13,
určilo, že je jeho vlastníkem. Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovodil přitom, že účastník ad. 1. je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, a shledal naplněným i
restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní
smlouva ze dne 10. 8.
1970 byla uzavřena v tísni (nátlak režimu a pohrůžka
vyvlastnění; naplnění tohoto znaku ani žalobce nesporoval) a za nápadně
nevýhodných podmínek, které soud spatřoval v tom, že byť byla kupní cena
sjednána podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., tak ta záměrně rozlišovala mezi osobním
a soukromým vlastnictvím, přičemž druhou z těchto skupin vlastníků výrazně
diskriminovala, což je v demokratické společnosti nepřípustné. Stát následně (v
důsledku změny společenských a právních poměrů nyní žalobce) nemůže v
konkrétním případě ospravedlňovat svůj dřívější postup nutností dodržování
těchto pravidel. Soud proto v kontextu všech skutečností (především pozemek PK
č. 1474/1 sloužil k obživě rodiny účastníka ad. 1. a později – ještě před
uzavřením kupní smlouvy – měl účastník ad. 1. v důsledku postupu státu k
pozemku jen holé vlastnictví) považoval vyplacenou cenu 0,40 Kčs/m2 za
neadekvátní v takové míře, že vzniklý nepoměr vzájemných plnění poskytnutých si
stranami kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1970 byl způsobilý naplnit znak nápadně
nevýhodných podmínek. Neshledal přitom existenci překážky bránící vydání
pozemku z důvodu zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
(pozemek není zastavěn a ani funkčně nesouvisí s jinou výstavbou). K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 24 Co 14/2012-154, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se
plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o naplnění restitučního titulu
podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy že kupní smlouva byla uzavřena v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž k závěru o naplnění posledně
uvedeného kritéria jej vedly i názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, podle nichž je vyhláška č. 43/1969 Sb. diskriminační, neboť
dělila vlastnictví na osobní a soukromé. Na základě toho pak uzavřel, že pokud
kupní smlouva ze dne 10. 8. 1970 vycházela při určení ceny z § 15 této vyhlášky
(pozemek PK č. 1474/1 byl prokazatelně vykoupen pro výstavbu sídliště), byla
tím porušena ekvivalentnost vzájemných plnění, a tím došlo k převodu pozemku na
stát za nápadně nevýhodných podmínek. Dále se odvolací soud ztotožnil se
závěrem o nezastavěnosti sporného pozemku i funkční nesouvislosti s jinou
výstavbou (sídlištěm), a tedy o neexistenci překážky vydání pozemku podle § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jako nedůvodnou shledal i námitku nesprávného
postupu pozemkového úřadu, který měl podle žalobce chybně rozhodnout o povolení
obnovy správního řízení, neboť předmětem nyní projednávané věci je rozhodnutí
zmíněného úřadu o určení vlastnictví, a proto nemůže být hodnocen postup v
řízení o obnově.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti
dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má
za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Především namítá, že nebyl naplněn restituční titul podle
§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva nebyla uzavřena za
nápadně nevýhodných podmínek, jelikož cena byla stanovena v souladu s § 15
vyhlášky č. 43/1969 Sb. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu, která nápadně
nevýhodné podmínky spatřuje zejména v podstatném rozporu ceny s cenovými
předpisy v rozhodné době platnými s tím, že nápadně nevýhodné podmínky se mohou
jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s
cenami dnešními, avšak v posledně citovaném smyslu nelze § 6 odst. 1 písm. k)
zákona o půdě vykládat, neboť předchozí podmínky byly produktem tehdejší doby a
postihovaly každého, kdo nemovitosti prodával. Předmětný pozemek je navíc
zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalobce rovněž
poukázal na to, že pozemkový úřad ve vztahu ke spornému pozemku již rozhodl
rozhodnutím ze dne 27. 7. 2006, č. j. PÚ 8087/93/5, v němž neshledal existenci
nápadně nevýhodných podmínek a dospěl i k závěru, že pozemek je zastavěný. Dne
9. 6. 2009 se však účastník ad. 1. domáhal nápravy tohoto rozhodnutí cestou
obnovy řízení, jež byla povolena a v jejím rámci bylo vydáno rozhodnutí ze dne
22. 10. 2009, č. j. PÚ 8087/93/13. Je přesvědčen, že posledně citované
rozhodnutí bylo vydáno v důsledku nesprávného úředního postupu, jelikož
podmínky pro obnovu správního řízení dány nebyly. Jestliže odvolací soud k této
námitce žalobce nepřihlédl, je i v tomto ohledu jeho rozhodnutí nesprávné. Ze
shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili. V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky (původní účastník ad. 3) zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§ 23 zákona
č. 503/2012 Sb.), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze
správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika
a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem
zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší
soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude
pokračováno jako se 3. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým
úřadem. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně
aplikoval. V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že
byly naplněny podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o
půdě, jelikož kupní smlouva ze dne 10. 8. 1970 byla uzavřena v tísni a za
nápadně nevýhodných podmínek, které odvolací soud spatřuje jednak v kontextu
všech skutečností – okolností předcházejících prodeji a jednak v tom, že kupní
cena byla sjednána podle § 15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve výši 0,40 Kčs/m2,
ačkoliv pozemek byl prokazatelně vykoupen pro účely výstavby sídliště na Jižním
Městě, čímž byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. Současně odvolací
soud dospěl k závěru, že vydání předmětného pozemku nebránilo ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož sporný pozemek není zastavěn a ani
funkčně nesouvisí s jinou výstavbou. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu
ceny s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969
Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění
nemovitostí), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z
obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek, přičemž objektivní
existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy
konkrétně podle okolností daného případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 34/1993; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne
17. září 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15). Vrchní soud v Praze se k této
problematice [tentokráte v souvislosti s aplikací obsahově totožného ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.] vyjádřil v rozsudku ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 36/1993), kde dospěl k závěru, že existenci nápadně
nevýhodných podmínek lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena
ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně poměr získané
hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena
byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době
uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého
plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Objektivní existenci
nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat, jak bylo
výše uvedeno, vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn.
22 Cdo 1268/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15]. Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného
ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové
intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 27. září 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). Z uvedeného proto vyplývá, že není možné
přijmout paušalizující závěr o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při
převodu nemovitostí ve smyslu restitučních předpisů vždy, když kupní cena
odpovídá cenovým vyhláškám platným v tehdejší době. Vzhledem ke shora citovaným judikatorním zásadám dospěl odvolací soud v
posuzovaném případě k závěru, že plnění, jichž se podle uzavřené smlouvy každé
ze smluvních stran dostalo, jsou neekvivalentní. Jak se z odůvodnění dovoláním
napadeného rozsudku podává, odvolací soud přihlížel ke všem rozhodujícím
skutečnostem, které prodej nemovitosti provázely. Přitom nejenom ze způsobu
aplikace tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. (jež odvolací soud, ve shodě s
názorem Ústavního soudu, označil v konkrétním případě za diskriminující), nýbrž
z posouzení celého řetězce skutkových okolností předcházejících prodeji
nemovitosti (především soubor pozemků sloužících obživě rodiny, omezení
vlastnického práva prodejce, výkup pozemků pro výstavbu sídliště atd.), jak je
osvětleno v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, lze dovodit závěr, že
prodej nemovitosti byl pro prodávajícího nápadně nevýhodný, jelikož došlo k
neekvivalentnosti vzájemně poskytnutých plnění. Závěr odvolacího soudu, že jsou
splněny podmínky k vydání nemovitosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o
půdě, je proto správný a v souladu s citovanou judikaturou. Pokud jde obecně o výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ ve vztahu k
porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními, tak tyto
námitky na nyní projednávanou věc nedopadají (resp. je v projednávané věci
nelze aplikovat), neboť odvolací soud neučinil závěr o uzavření kupní smlouvy
za nápadně nevýhodných podmínek na základě srovnání tehdejších prodejních cen
nemovitostí s cenami dnešními, ale na základě neekvivalentnosti vzájemných
plnění, jež tkví mimo jiné v tom, že cena za m2 pozemku byla stanovena podle
vyhlášky č. 43/1969 Sb., s přihlédnutím k celému řetězci skutkových okolností
předcházejících uzavření kupní smlouvy (viz výše). Žalobce dále zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že nejsou naplněny překážky
bránící vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož
předmětný pozemek není zastavěný ani není funkčně souvislý s jinou výstavbou. S
ohledem na právě uvedené je pak nutné zdůraznit, že závěr odvolacího soudu o
nezastavěnosti a neexistenci funkčního spojení sporného pozemku s jinou
výstavbou je v dané věci závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, přičemž
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci pak podle okolností může být
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle §
241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalobce
však přehlíží, že mu dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §
241a odst. 3 o. s. ř. za dané procesní situace, v níž přípustnost dovolání
závisí na úvaze dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k
dispozici nejsou (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), nejedná-li se v případě vady
řízení o sporný výklad procesní otázky, která ovšem v průběhu tohoto řízení
nevyvstala. Zmíněnou argumentaci lze přitom vztáhnout i ke skutkovým závěrům
soudů obou stupňů ve vztahu k existenci nápadně nevýhodných podmínek (např. využití pozemků k obživě rodiny prodejce – viz výše). Nad rámec uvedeného se
přesto jeví vhodné uvést, že odvolací soud ke skutkovým závěrům dospěl na
základě výsledků dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního
pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných
skutkových zjištěních (o nezastavěnosti pozemku a neexistenci funkčního spojení
předmětného pozemku s jinou výstavbou). Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud měl přihlédnout k jeho námitkám,
dle nichž rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v důsledku nesprávného
úředního postupu, je nutné připomenout, že v řízení ve věcech, o nichž bylo
rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o
přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání
a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní
orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto správním orgánem, následně soudem v občanském soudním řízení
nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního
orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z
bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí
stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení
před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné
opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního
orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené
vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo
jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k
jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na
řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že
spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před
správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být
vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011,
nebo též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1988).
Z právě uvedeného
proto vyplývá, že postup správního orgánu ani jeho rozhodnutí nemohou být
předmětem hodnocení (správnosti či nesprávnosti) v tomto řízení. Odvolací soud
tak postupoval správně, nepřihlédl-li ke shora citovaným námitkám žalobce. S ohledem na výše uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela
souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v
judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za
zásadně právně významné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší
soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žádnému z účastníků, jež by na jejich náhradu měli v
zásadě právo, náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu