28 Cdo 3942/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce: Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace
svobodných odborů České republiky, IČ: 00006033, se sídlem Praha 2, Tyršova 6,
zastoupen Mgr. Petrem Jahodou, advokátem v Praze 3, Plavínová 12, proti
žalovanému: ZO Odborový svaz státních orgánů a organizací Semčice, IČ:
71161716, se sídlem v Semčicích, zastoupenému JUDr. Pavlem Srbem, advokátem v
Praze 2, Chodská 23, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 142/2009, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 Co
40/2011-207, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jak výše označeno, byl
rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 C
142/2009-154, jímž bylo určeno vlastnictví žalobce k nemovitostem – domu čp.
75, pozemku parc. č. 87 (plocha zastavěná domem) a pozemku parc. č. 433 v kat.
úz. F., zrušen (vyjma výroku II.) a řízení zastaveno. Stalo se tak pro překážku
věci rozsouzené podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Žalobce byl zavázán k náhradě
nákladů řízení žalovanému před soudy obou stupňů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl v něm
nesprávné právní posouzení věci a dovodil, že pokud byla již dříve (rozsudkem
Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 5. 2005, č. j. 3 C 189/2004-98) jeho
žaloba na určení vlastnictví ke shodným nemovitostem pravomocně zamítnuta,
stalo se tak pro předčasnost – nebyla provedena likvidace žalovaného, jenž
přešel do jiného odborového svazu pod novým IČ. Nyní již překážka předčasnosti
odpadla. Žalovaný byl navíc již od počátku nynějšího řízení považován za
subjekt s novým IČ 71161716. Dovolatel navrhoval zrušit usnesení odvolacího
soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nesprávně,
rozhodný je „poslední“ procesní stav) a dovolací důvod, který by dovolací soud
přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn, jak vyplývá i z textu
dovolání, podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné, neboť jeho objektivní přípustnosti založené
ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. brání nenaplnění podmínky zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí (odkaz na § 237 odst. 3 v § 239 odst. 1
o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak.
Odvolací soud založil své úvahy o překážce rei iudicatae na
totožnosti 1) předmětu řízení (týž soubor rekreačních nemovitostí) a 2)
účastníků (žalovaný vystoupil ze svazu a přihlásil se do svazu jiného, jako
subjekt však zůstal zachován a měl již každopádně v předchozím řízení o určení
vlastnictví IČ 71161716). Tyto závěry jsou správné.
Stran toho aspektu koaliční svobody (čl. 27 Listiny), jenž umožňuje
sdruženému subjektu ze svazu vystoupit, odkazuje Nejvyšší soud, vedle
závazného rozhodnutí v této věci sp. zn. 28 Cdo 3894/2009, na nálezy Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 40/06 a I. ÚS 635/05. Dovolací soud se již
konstantní judikaturou řídí i v takřka souběžně vydávaných rozhodnutích s
podobnou problematikou (28 Cdo 3607/2011 a další).
Dovolatel namítá, že předchozí řízení sp. zn. 3 C 189/2004 u téhož
prvostupňového soudu bylo (při zamítnutí jeho žaloby) věcně postaveno na
předčasnosti žaloby – mezi odborovým svazem a z něho vystupujícím subjektem
(ZO) ještě neproběhlo majetkové vypořádání či přesněji „likvidace organizační
složky“. Dovolací soud je však toho názoru, jak to ostatně nepřímo vyjádřil již
v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, že není hmotněprávně vázán (ne)existencí
majetkového vypořádání mezi dotčenými subjekty. Podstatný je právní –
vlastnický – stav v době nynějšího rozhodování.
Zbývá jen dodat, že některé aspekty vztahu odborový svaz – základní
organizace (jako člen svazu) zákon č. 83/1990 Sb. uspokojivě či vůbec neřeší.
Stanovy odborových svazů tak získaly prostor, skrze nějž v některých případech
omezují práva členů spolků (svazů, občanských sdružení) pod úroveň zaručenou
právní úpravou základních práv (kromě čl. 27 Listiny viz dále čl. 20 odst. 1, 3
Listiny, též § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Interpretace nyní posuzované
věci tedy může podpůrně vycházet i z úpravy spolku v novém občanském zákoníku.
Tam se již nepočítá, a to i v rámci svazu, se zastaralou konstrukcí organizační
jednotky občanského sdružení, ale jasně se deklaruje, že spolky se sdružují ve
svaz („zdola“); nelze přitom předpokládat, že by měly být dosavadní základní
organizace svazů pojímány jako tzv. pobočné spolky, zanikající se zánikem
spolku hlavního (§ 214 odst. 2, § 219, § 230 nového kodexu).
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako
správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., postrádá – shrnuto – judikatorní přesah, a
proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm.
c) o. s. ř.).
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání, žádné mu
však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu