28 Cdo 4/2025-347
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. D., b) D. P., a c) J. D., všech zastoupených Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 134/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2024, č. j. 19 Co 33/2024-308, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2024, č. j. 19 Co 33/2024-308, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 5 C 134/2023-254, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 5 C 134/2023-278, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tří specifikovaných pozemků (výrok I), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) i státu (výrok II doplňujícího rozsudku). Žalobci se domáhali bezúplatného převodu pozemků jakožto oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud žalobcům přisvědčil co do nekorektního ocenění odňatých pozemků a lpění na něm ze strany žalované, na základě čehož usoudil na její liknavý a svévolný přístup vůči restituentům, a tudíž opodstatněnost domáhání se převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku. Soud dále naznal, že rozdíl hodnoty požadovaných pozemků a restitučního nároku oprávněných osob v částce 10.656 Kč není zjevně nepřiměřeným. Dospěl tedy k závěru, že žádání žalobců je zcela opodstatněné, a rozhodl výše uvedeným způsobem.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 19 Co 33/2024-308, k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně potvrdil ve výroku I a ve výroku II doplňujícího rozsudku (výrok I), změnil ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení před soudem prvého stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvého stupně, nicméně odhalil, že došlo k chybě ve výpočtu hodnoty převáděných pozemků, restituční nárok žalobců tak bude převodem předmětných pozemků přečerpán toliko o 480,40 Kč, což lze považovat za zcela nepatrné překročení, jež není třeba vypořádávat. Právní závěry okresního soudu krajský soud zcela potvrdil a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Argumentaci žalované brojící vůči závěru o nutnosti ocenění odňatých a nevydaných pozemků restituentů jako pozemků stavebních nevyslyšel, neboť uvedená konkluze plně koresponduje ustálené judikatuře dovolacího soudu.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové co do výroku I podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce přečerpání restitučního nároku žalobců. K vznesené otázce žalovaná uvádí velké množství judikatury dovolacího soudu, z níž lze zmínit mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, či rozsudky téhož soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021. Dovolatelka namítá, že pozemky přesahující hodnotou restituční nárok žalobců nejsou vhodné k převodu, a zdůrazňuje i skutečnost, že soudy opomenuly rozhodnout o bezdůvodném obohacení vzniklém na straně žalobců převodem náhradních pozemků.
4. Žalovaná tudíž proponuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil později jmenovanému k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, již s daným mimořádným opravným prostředkem nesouhlasí a navrhují jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Sporují názor žalované, že by pozemky přesahující svou hodnotou restituční nárok oprávněné osoby nebylo možno vůbec vydat. K povinnosti soudů rozhodnout o případném bezdůvodném obohacení vzniknuvším na straně restituentů argumentují, že je lze vypořádat v rámci samostatného řízení, není nezbytné tak učinit již v řízení o nahrazení projevu vůle.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky přečerpání restitučního nároku oprávněných, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nerozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalované daný přeplatek.
10. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) v odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek či pozemky v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení. To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují, a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené [srovnej např. řízení završené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, na něž odkázala i dovolatelka a v němž byla odvolacím soudem uložena povinnost oprávněné osobě zaplatit České republice na přečerpání restitučního nároku 75 Kč (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19), a dále judikaturu v něm citovanou]. Za vhodný náhradní pozemek proto je možné se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku Pozemkovému fondu ČR, resp. Státnímu pozemkovému úřadu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, obě rozhodnutí též odkazovaná dovolatelkou, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020). V tomto směru tedy nelze přisvědčit dílčímu argumentu žalované, že by převod pozemků nepatrně svou hodnotou přesahujících restituční nárok nebyl možný, neboť judikatura dovolacího soudu takový postup za určitých podmínek aprobuje.
11. Z judikatury též plyne, že částka, o niž byl dosud neuspokojený restituční nárok oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků přečerpán, by měla být přiměřená a rozumná. Je tedy třeba při jejím určení zohlednit koeficient, jenž odráží míru inflace, a vyrovnává tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona o půdě do současnosti (k tomu srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, či ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 116/2025).
12. Lze se ztotožnit s argumentací dovolatelky, že se jeví nesprávným rozdíl mezi hodnotou převáděného pozemku a restitučního nároku žalobců nikterak nevypořádat, byť by se jednalo o přeplatek zjevně nepatrný, což ovšem po shora uvedeném zohlednění případného koeficientu dané částky nebude tento případ. Jak plyne z rozhodnutí dovolacího soudu výše citovaných, v řízeních jim předcházejících byl postup nalézacích soudů aprobován za situace, v níž i zjevně nepatrný přeplatek uložily oprávněné osobě za povinnost Státnímu pozemkovému úřadu proplatit. Odvolací soud tedy v nynější věci pochybil a odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu, když zmíněný přeplatek nikterak nevypořádal.
13. K tezi žalobců formulované v jimi podaném vyjádření k dovolání, že nalézací soudy neměly povinnost se přeplatkem blíže zabývat, neboť bezdůvodného obohacení takto vzniklého se lze domáhat i v samostatném řízení, je třeba uvést, že ačkoliv jimi popsaný způsob je teoreticky možný, dozajista není postupem žádoucím, jejž by bylo možné zvažovat toliko za situace opomenutí soudu (nevypořádání se s celým předmětem řízení). Nelze se přitom ani ztotožnit s názorem, že je hospodárnější vymáhat přeplatek v samostatném řízení – naopak se jeví šetrnějším, jestliže soud již v rámci rozhodnutí o nahrazení projevu vůle vypořádá související otázky. Nutnost rozhodnout o vzniklém přeplatku je ostatně seznatelná i z výše citované judikatury vrcholných soudů.
14. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalované v tomto směru opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu ve výroku I o věci samé i v akcesorických nákladových výrocích a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
15. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
16. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu