28 Cdo 4035/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.), se sídlem Nový
Jičín, K nemocnici 9, zastoupena JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem ve
Valašském Meziříčí, Náměstí 75, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
5,350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 41 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 5. 2009, č. j. 30 Co 193/2009-51, takto:
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2008, č. j. 41 C 78/2008-35,
a Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. 30 Co 193/2009-51, se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. rozsudku
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4.9.2008, č.j. 41 C
78/2008-35, kterým byla žaloba o zaplacení částky ve výši 5,350.000,- Kč s
příslušenstvím zamítnuta; současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že na jejich náhradu nemá právo
žádný z účastníků.
Ve věci se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky jako náhrady
škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora
JUDr. Dědka, v rámci exekuce prodejem nemovitostí (specifikovaných v rozhodnutí
soudu prvního stupně) pro vymožení pohledávky oprávněného UNION Trading, a.s.,
proti povinnému Ing. Novákovi. Exekutor měl dne 1.12.2002 vydat usnesení o
příklepu č.j. EX 101/01-8 (ve prospěch žalobkyně byly nemovitosti prodány za
3,000.000,- Kč), na němž byla dne vyznačena Okresním soudem ve Vsetíně,
pracoviště Valašské Meziříčí, doložka právní moci s datem 3.12.2002. Na základě
této skutečnosti následně došlo i k zapsání vlastnického práva do příslušné
evidence katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Dne 27.10.2004 však
Krajský soud v Ostravě vydal usnesení, kterým změnil usnesení o příklepu ze dne
1.12.2002 tak, že se příklep neuděluje (učinil tak na základě řádně a včas
uplatněného opravného prostředku ze strany povinného – Ing. Nováka). Jako důvod
pro tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že exekutor svým postupem před dražbou
porušil procesní práva poškozeného, když mu řádně a včas nedoručil dražební
vyhlášku a povinný se tak nemohl dražby účastnit; tj. nemohl podávat případné
námitky apod. (současně byla žalobkyni vrácena částka, kterou za předmětné
nemovitosti zaplatila). Dne 8.4.2004 bylo Krajským soudem v Ostravě vydáno
usnesení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka Ing. Nováka. Usnesení nabylo
právní moci dne 11.10.2005; dne 21.10.2005 se konala veřejná dražba za účelem
zpeněžení předmětných nemovitostí. Žalobkyně se této dražby zúčastnila a
předmětné nemovitosti vydražila za částku 8,350.000,- Kč. Podle tvrzení
žalobkyně je právě rozdíl mezi oběma zaplaceními částkami, tj. 5,350.000,- Kč
škoda, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu příslušného
exekutora. Podle tvrzení žalobkyně navíc došlo k navýšení tržní ceny
nemovitostí tím, že sama žalobkyně do nich rozsáhle investovala, zajistila
rovněž bonitní nájemníky a rovněž v důsledku cenového vývoje na trhu
nemovitostí. Svůj nárok na náhradu škody následně uplatnila žalobkyně u
žalované dne 23.3.2006; ta na to reagovala svým stanoviskem ze dne 15.11.2006,
kterým žádost o odškodnění v plném rozsahu zamítla.
Soud prvního stupně dospěl ve věci k závěru, že žalobkyní požadovanou částku
není možné považovat za škodu; současně dovodil absenci příčinné souvislosti
mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím.
Podle soudu nebylo možné s jistotou ani s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti
tvrdit, že pokud by exekutor postupoval v souladu se zákonem a povinnému v
exekuci řádně doručil dražební vyhlášku, došlo by k dražbě nemovitostí ve
stejném termínu a za stejných okolností; nebylo totiž možné pominout
skutečnost, že povinný má právo podat proti dražební vyhlášce odvolání, stejně
jako je oprávněn podat námitky proti udělení příklepu. Podle závěrů soudu
nebylo rovněž možné souhlasit s tvrzením žalobkyně, že byla nucena účastnit se
veřejné dražby vyhlášené správkyní konkurzní podstaty; účast na dražbě byla
projevem její svobodné vůle. Mohla totiž zvolit jiný postup, pokud se jednalo o
tvrzené zhodnocování předmětných nemovitostí, tj. požadovat vydání částky
odpovídající zhodnocení budovy a investovat do nemovitosti jiné. Podle názoru
soudu nebyla rovněž jednoznačná otázka vzniku škody samotné, jelikož skutečnou
škodou se mj. rozumí újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného; v tomto
případě žalobkyně za vydané peníze získala adekvátní protihodnotu – nemovitosti
za cenu, kterou je možné považovat ze cenu reálnou. S ohledem na zjištěné
skutečnosti a po jejich právním posouzení soud prvního stupně žalobu zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. V textu
odůvodnění podrobně rozebral všechny podmínky, jejichž splnění je nutné k tomu,
aby bylo možné požadovat po státu náhradu vzniklé škody – tj. existenci
nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou
souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. K tomu uvedl, že s ohledem na
skutková tvrzení bylo nutné posuzovat zejména to, zda došlo ke zrušení
nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Zjištěný nesprávný
postup exekutora se totiž promítl do jeho usnesení ze dne 1.11.2002; uvedená
vada řízení tak měla bezprostředně za následek vydání nezákonného rozhodnutí a
kvůli tomu nepřichází v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup
(viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Cdon 129/97). Uvedené usnesení
však bylo změněno na základě podání řádného opravného prostředku. Podle závěrů
soudu se nejednalo ani o případ, kdy je usnesení vykonatelné bez ohledu na
právní moc a jednalo se o zrušení rozhodnutí již pravomocného. Rovněž žalobkyní
požadovanou částku není možné považovat za škodu, když nedošlo k faktickému
zmenšení jejího majetku a soud nedovodil ani existenci příčinné souvislosti.
Účast žalobkyně na druhé dražbě posoudil jako projev její svobodné vůle; navíc
podle závěrů soudu ke tvrzené škodě došlo až poté, co bylo nezákonné rozhodnutí
zrušeno – tj. stát neodpovídá za škodu vzniklou odstraněním nezákonného
(nepravomocného) rozhodnutí. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm se postupně
vyjádřila ke všem závěrům soudu prvního stupně i soudu odvolacího. V rámci
textu dovolání zdůraznila skutečnost, že na usnesení exekutora ze dne 1.11.2002
byla dne 3.12.2002 vyznačena doložka právní moci a na základě tohoto usnesení
bylo do příslušné evidence katastru nemovitostí zapsána změna vlastnictví k
předmětným nemovitostem ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně v dovolání uvedla
názor, že se domnívá, že došlo jak k vydání nezákonného rozhodnutí, tak i k
následnému pochybení na straně soudu při vyznačení doložky právní moci, tj. k
pochybení při jeho úředním postupu a rovněž k nesprávnému úřednímu postupu na
straně exekutora, který nestanovil úpadci – povinnému - opatrovníka. Dále
dovolatelka uvedla, že došlo ke zmenšení jejího majetku, když byla nucena
vynaložit finanční prostředky k tomu, aby znovu nabyla předmětné nemovitosti;
příčinná souvislost byla podle jejího názoru dána, jelikož v případě, kdy by
exekutor nepochybil, nebyla by záležitost řešena u soudu a nedošlo by k žádné
škodě. Dovolatelka navíc podle jejích tvrzení neměla jinou možnost, než se v
pořadí druhé dražby zúčastnit; pokud by tak neučinila, přišla by o zařízení
nemovitostí, ve kterých mnoho let podnikala a jež účelově vybavila právě pro
potřeby jejího podnikání, které by tak fakticky skončilo. Podle názoru
dovolatelky by měl dovolací soud na základě podaného dovolání dospět k závěru,
že napadané rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
jelikož odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Na závěr
dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřovala v
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132,
usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29,
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s
dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se
jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.
Nejvyšší soud, přestože je toho názoru, že žalobkyně v podaném dovolání ne vždy
dostatečně a jednoznačně vymezila ty právní aspekty případu, v nichž spatřuje
zásadní význam napadeného rozhodnutí, přesto považuje za nutné věc meritorně
posoudit.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním nebo nesprávným úředním postupem.
Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. mají právo na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno
rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž
nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení
jednáno být mělo.
Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze
tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
Podle § 13 odst. 1, věta první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
Podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.7.1997, sp. zn.
6 Co 704/97 je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud
pravomocné, nesprávným úředním postupem.
I když si je Nejvyšší soud vědom toho, že mu nenáleží posouzení skutkového
stavu a je oprávněn provádět pouze právní analýzu případu, považuje za nutné
vzhledem k následnému právnímu posouzení věci některé podstatné skutkové
okolnosti případu zopakovat.
Nejvyšší soud je toho názoru, že z hlediska posouzení časové posloupnosti
relevantních skutečností, je zapotřebí zabývat se nejprve vyznačením doložky
právní moci na usnesení exekutora JUDr. Dědka, sp.zn. EX 101/01-8. Rozhodnutí
bylo vydáno dne 1.12.2002 a právní moci nabylo dne 3.12.2002 (doložka právní
moci byla vyznačena Okresním soudem ve Vsetíně, pracoviště Valašské Meziříčí).
Současně je však prokázáno, že toto rozhodnutí bylo včas napadeno řádným
opravným prostředkem ze strany povinného – odvoláním. Dne 27.10.2004 Krajský
soud v Ostravě vydal na základě podaného odvolání usnesení, kterým změnil
usnesení o příklepu ze dne 1.12.2002 tak, že se příklep neuděluje. Důvodem pro
vydání byla skutečnost, že exekutor svým postupem před dražbou porušil procesní
práva poškozeného, když mu řádně a včas nedoručil dražební vyhlášku a povinný
se tak nemohl dražby účastnit.
Došlo tedy ke dvojímu pochybení, jenž lze kvalifikovat jako nesprávný úřední
postup – jedná se jednak o nesprávné vyznačení doložky právní moci a jednak o
pochybení exekutora při doručování dražební vyhlášky, kdy ji opomenul doručit
současně i povinnému.
Výše uvedenými skutečnostmi se však odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně
nezabýval (předmětné usnesení je součástí přílohového materiálu ke spisu; podle
§ 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně); to samé je možné říci o soudu prvního stupně,
který však tuto skutečnost (na str. 2 rozsudku) uvádí. V dalším textu se však,
na rozdíl od soudu odvolacího, nezabývá podmínkou odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. nabytím právní moci příslušného
rozhodnutí. Totéž platí o nesprávném úředním postupu exekutora při doručování
dražební vyhlášky. Z citované judikatury navíc vyplývá, že postup, kdy je na
usnesení vyznačena doložka právní moci, je možné kvalifikovat jako nesprávný
úřední postup příslušného orgánu.
Nesprávné, resp. neoprávněné vyznačení doložky právní moci na usnesení totiž
mělo za následek, že do příslušné evidence katastrálního úřadu bylo zaneseno
vlastnické právo ve prospěch žalobkyně a tato po dobu dalších minimálně 2 let
nemovitosti pokojně užívala z titulu oprávněného vlastníka. Následné vydání
rozhodnutí o zrušení příklepu znamenalo pro žalobkyni zásah do jejího postavení
domnělého vlastníka. V případě, kdy by právní moc nebyla na usnesení vyznačena,
žalobkyně by se nedostala do postavení vlastníka předmětných nemovitostí a
následný vývoj celé věci by mohl být odlišný.
Dovolací soud je toho názoru, že v řetězu rozhodných skutečností mají význam i
ty, které představují nesprávný úřední postup a které byly příčinou možného
vzniku škody na straně žalobkyně. Při posouzení příčinné souvislosti, vedoucí k
odpovědnosti státu je zajisté nutné vycházet z nezákonného rozhodnutí jeho
orgánu či jeho odstranění, jak to učinil odvolací soud, ale též z dalších
skutečností, jestliže jsou součástí prejudice ve věci a představují nesprávný
úřední postup orgánu.
Dovolací soud zdůrazňuje, že je zapotřebí se zabývat tvrzením dovolatelky, že
její účast na, v pořadí druhé dražbě nemovitostí nebyla projevem její svobodné
vůle, ale jednalo se o logické vyústění celé situace, do které se ne svou vinou
dostala. Nemovitosti po dobu jejich užívání zhodnocovala, podnikala tu a pokud
by je znovu ve druhé dražbě nenabyla, ztratila by tak fakticky, pro své
potřeby, zařízenou provozovnu, resp. sídlo společnosti. Není tak možné
souhlasit se závěry soudů nižších instancí o tom, že žalobkyně se dražby
zúčastnila dobrovolně; zvláště poté, co do nich investovala v domnění, že je
jejich vlastníkem.
Dovolání bylo Nejvyšším soudem shledáno jako přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, uplatněný podle § 214a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci)
byl rovněž naplněn. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším
průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, bude
odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§ 243d odst. 1 a návazná
ustanovení o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu