28 Cdo 4271/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce obce Černá v Pošumaví, se sídlem Černá v Pošumaví 46, PSČ 382 23,
IČ 00245828, zastoupené JUDr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 5 C 88/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2014, č. j. 22 Co 804/2014-178,
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne
21. 1. 2014, č. j. 5 C 88/2013-140, žalobu o určení, že žalobce je výlučným
vlastníkem pozemků v katastrálním území Č. v P., které byly blíže označeny,
když se jednalo zejména o pozemky v původním katastrálním území M., dále v
původním katastrálním území M., v původním katastrálním území B. a konečně v
původním katastrálním území P. Rozhodl rovněž o nákladech řízení mezi účastníky.
Podle soudu prvního stupně část uvedených pozemků přešla do vlastnictví žalobce
podle ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., a to ke dni 24.5.19912, pokud šlo
o tzv. historický majetek obce. Další část předmětných nemovitostí byla
žalobcem původně získána jako příděl podle rozhodnutí příslušného správního
orgánu, ohledně těchto pozemků dovodil vlastnictví žalobce podle § 2a téhož
zákona ke dni 1. 7. 2000. Vlastnické právo k nim však nebylo dosud zapsáno v
katastru nemovitostí. Bez ohledu na námitky žalovaného popírající vlastnictví
žalobce, ať už z jakýchkoliv důvodů, mimo jiné pro námitku vydržení, dospěl
soud prvého stupně k závěru, že vzhledem k ustanovení § 8 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. lhůta pro uplatnění dosud katastrálně nezapsaného vlastnictví
žalobce byla stanovena jako určitý den, do jehož uplynutí bylo nutné podat
žalobu soudu či návrh katastrálnímu úřadu. Na takovou lhůtu nedopadá ustanovení
§ 122 občanského zákoníku. Protože v souzené věci byla žaloba podána dne 2. 4.
2013, šlo o opožděné uplatnění práva. V důsledku toho se Česká republika stala
dnem 1. 4. 2013 vlastníkem předmětných nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora
uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že
ustanovení § 8 odstavce 1 věty první zákona č. 172/1991 Sb. nestanoví lhůtu
určenou podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné
užít ustanovení § 122 odst. 1 až 3 občanského zákoníku. V tomto případě je
hmotněprávní lhůta v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována zcela určitě
a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013. Svou povahou jde o lhůtu
prekluzívní ve smyslu ustanovení § 583 občanského zákoníku. V této věci proto
došlo k zániku práva žalobce v důsledku dvou prvních skutečností, totiž
uplynutím prekluzívní lhůty a opomenutí právo uplatnit. Na podporu svého
posouzení připomněl odvolací soud důsledky plynoucí z ustanovení věty druhé
ustanovení § 8 odstavce 1 citovaného zákona, podle níž při nesplnění povinnosti
podat žalobu nejpozději dne 31. 3. 2013, přechází vlastnické právo dnem 1. 4.
2013 na stát.
Podpůrně odvolací soud uvedl, že odlišná argumentace žalobce poukazující na jím
citované nálezy Ústavního soudu nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadná,
neboť se týkala jiných hmotněprávních norem (zákona č. 87/1991 Sb., případně
zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
odvolacím soudem tak, jak ji odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl.
Podrobně rozvedl argumentaci v tomto směru (tedy pokud jde o nesprávné právní
posouzení) odkazy na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 ps. zn. Pl. ÚS
33/97, jakož i nálezech téhož soudu ze dne 2. 9. 1998 sp. zn. I ÚS 92/97
týkající se zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i na nález ze
dne 25. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 365/97 týkající se zákona č. 328/1991 Sb., o
konkurzu a vyrovnání. Stejně tak argumentoval závěry rozhodnutí nejvyššího
soudu ČR ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1857/2007 týkající se zákona č.
87/1991 Sb. Připomínal ještě povahu zákona č. 172/1991 Sb. jako normy
restituční povahy a z toho plynoucí účel zákona primárně dosíci navrácení
majetku obcí. Výklad odvolacího soudu obsahově považuje dovolatel za formu
vyvlastnění, což je v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod.
Navrhoval proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O takový případ v posuzované věci nejde.
K otázce povahy lhůty uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. se dovolací
soud již vyjádřil, kupříkladu v usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1782/2014. Stalo se tak v obdobné skutkové věci, posuzované stejným odvolacím
soudem, jehož rozhodnutí spočívalo na posouzení stejného (shora uvedeného)
zákonného ustanovení. Dovolací soud přitom konstatoval, že posouzením povahy
této lhůty se již ve své dřívější rozhodovací praxi zabýval. Jmenovitě v tomto
směru odkázal na podrobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007,
sp. zn., 28 Cdo 1857/2007 a v něm obsažené odkazy na v úvahu přicházející
závěry nálezů Ústavního soudu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ač se
dovolatel dovolává závěrů právě tohoto rozhodnutí, nesprávně si je vykládá. Z
uvedeného rozhodnutí je patrná platnost závěru, podle něhož v českém právním
řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo
svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví
jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotně právní.
Z toho rezultuje závěr, podle něhož možnost použít obecné pravidlo o počítání
lhůt podle § 122 odst. 3 o. z. je vyloučena tam, kde konkrétní právní předpis
stanoví jinak.
Dovolací soud se poté podrobně vyjádřil k důsledkům plynoucím pro posouzení
lhůty stanovené v § 8 odst 1 zákona č. 172 Sb., s odkazem na gramatický a
systematický výklad, zaujaté ve zmíněné věci odvolacím soudem, podle něhož v
důsledku neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3.
2013 přechází vlastnictví takové majetku na stát. Sluší se podotknout, na okraj
tvrzení o protiústavnosti interpretace zaujaté odvolacím soudem, že naopak
argumentace dovolatele by (jak dovodil i dovolací soud v rozhodnutí 28 Cdo
1782/2014) by se příčila principu právní jistoty, který zde nastupuje v případě
jednoznačně znění zákonné úpravy, logicky a systematicky na sebe navazující ve
dni stanovení posledního dne hmotněprávní prekluzívní lhůty a následně dne
nastoupení právní fikce nabytí vlastnictví státem. Shora uvedená rozhodnutí
dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupná na webové adrese http://www.nsoud.cz,
v případě tam zmíněných nálezů Ústavního soudu, na které dovolání nepřípadně
odkazuje, jsou pak dostupná na webové adrese Ústavního soudu http://nalus.cz.
Dovolací soud tak dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo
otázku, která by v judikatuře dovolacího soudu nebyla již vyřešena, případně že
by ji vyřešil v rozporu se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve věci
není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem
dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto se dovolání
odmítá (§ 243c odst. 1).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu