U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce Q. H. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 68.489,45 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 118/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č.j. 19 Co
329/2011-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. dubna 2011, č.j. 23 C
118/2010-94, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované
zaplacení částky 68.489,45 Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky – Útvaru
odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality ze dne 11. listopadu 2005,
ČTS: FIPO-90/VP-2005, byly podle § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny peněžní
prostředky na bankovním účtu žalobce (vedeném u eBanky, a.s., pod č. ú.
1256351001/2400) ve výši 429.020,- Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly
tomu, že jde o peněžní prostředky, které jsou výnosem trestné činnosti.
Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 15. listopadu 2006 bylo zajištění
peněžních prostředků podle § 79a odst. 3 trestního řádu omezeno do částky
365.955,- Kč a usnesením ze dne 11. září 2007 bylo zrušeno, poté co se
nepodařilo prokázat, že zajištěné peněžní prostředky byly získány trestnou
činností.
Dle žalobcova názoru představuje částka 68.489,45 Kč (jejíhož zaplacení se v
projednávané věci domáhá) škodu, jež mu měla vzniknout rozhodnutím o zajištění
peněžních prostředků na jeho účtu u banky. Vznik škody dovozuje již z toho, že
po dobu zajištění nemohl s penězi na svém účtu nakládat a domáhá se náhrady ve
výši odpovídající „zákonným“ úrokům z prodlení za dobu trvání zajištění.
Takto uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4.
2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl přitom k závěru, že předpoklady
vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona naplněny nejsou. Jednak
proto, že samotným zajištěním prostředků na jeho bankovním účtu žalobci škoda
nevznikla; nedošlo jím ke snížení žalobcova majetku, neboť i po zrušení
zajištění žalobce mohl disponovat peněžní částkou v téže výši jako před
zajištěním. I během zajištění mu vlastnictví peněz přinášelo zisk, jehož by
dosáhl i nebýt zajištění, neboť částka deponovaná na jeho účtu byla bankou
stále úročena stejným (smluveným) úrokem. Nárok na náhradu škody žalobci
nepřísluší i proto, že proti usnesení o zajištění peněžních prostředků (jež
pokládá za nezákonné) nepodal opravný prostředek, tedy stížnost, jež mu zde
byla k dispozici, ani nedoložil, že jde o případ zvláštního zřetele hodný, kdy
lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků pro účely odškodnění upustit (§
8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Lpění na podání opravného
prostředku proti nezákonnému rozhodnutí coby podmínce vzniku odpovědnosti státu
za škodu dle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pokládá za přepjatý formalismus
a tvrdí, že ani stížnost proti usnesení o zajištění finančních prostředků na
jeho účtu by v daném případě ke zrušení zajištění nevedla. Za nesprávné má též
závěry odvolacího, že mu zajištěním prostředků škoda nevznikla. Jednak tvrdí,
že z peněz deponovaných na jeho účtu by mohl jinak dosáhnout výnosu podstatně
vyššího a současně namítá, že před zajištěním by si za peněžní částku ve stejné
nominální hodnotě mohl pořídit více statků než při zrušení zajištění. Dovozuje,
že mu lze přiznat náhradu právě ve výši „zákonných“ úroků z prodlení. Navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání lze napadenou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (jsou-li určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že odpovědnost státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 7 a § 8 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním splnění všech tří podmínek,
jimiž jsou nezákonné (pro nezákonnost zrušené) rozhodnutí, vznik škody a
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo
rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být zkoumána i
zákonná podmínka vzniku škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující
zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže
nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb.
pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně
občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442
obč. zák.; podle něj „hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý
zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U
škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za
skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která
představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého
stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového
stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její
výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho
celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je
zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné
pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného
ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se
projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou
částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů
či jiných věcí. Ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění
však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný
pod C 181 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne
31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001).
Prezentované závěry se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud –
v souladu se shora citovanou judikaturou – dochází k závěru, že žalobci
samotným zajištěním prostředků na jeho bankovním účtu škoda nevznikla. Pro daný
závěr je významné, že výše žalobcovy pohledávky vůči bance (výše peněžní
částky, s níž mohl znovu nakládat po zrušení zajištění) zůstala nezměněna a
samotným zajištěním prostředků na svém účtu žalobce neutrpěl žádnou majetkovou
újmu. Domáhá-li se náhrady ve výši zákonných úroků z prodlení, nedokládá (ba
ani netvrdí), že by se jeho majetek snížil právě o tuto nárokovanou částku (že
by se kupříkladu v důsledku realizovaného zajištění dostal do prodlení s
plněním svých závazků a že mu vznikla povinnost platit jiné osobě úroky z
prodlení). Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo před
zajištěním možné pořídit větší objem hmotných předmětů než poté, k závěru o
vzniku škody vést nemohou.
V souladu s ustálenou judikaturou je pak i závěr odvolacího soudu, že žalobci
nevznikla ani škoda v podobě ušlého zisku. Odpovědnost státu za škodu v podobě
ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu
hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo
umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk,
jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu
okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na
základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u
některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem
na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně
ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka
odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný
pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze hypotetické
závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně
dokládající vznik škody v tomto rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října
2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají)
přitom vyplývá, že i po dobu zajištění byla částka deponovaná na bankovním účtu
žalobce nadále úročena smluveným úrokem a přinášela žalobci tentýž zisk, jehož
by dosáhl za normálního běhu okolností. Konkrétní skutečnosti, jež by
odůvodňovaly závěr, že nebýt zajištění, pak by žalobce s penězi naložil jiným
způsobem a dosáhl vyššího výnosu, v řízení prokázány nebyly.
Obstojí-li tedy závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikla škoda jako jedna z
podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, který sám o sobě vede k
zamítnutí žaloby, je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum
dalších otázek výsledek sporu neovlivní – v poměrech žalobce se řešení těchto
otázek již nijak neprojeví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento
mimořádný opravný prostředek přípustný není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5
věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu,
v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu