28 Cdo 4348/2017-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. G., P.,
zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136,
proti žalovanému F. S., nar. S., zastoupenému JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem
se sídlem v Plzni, Škroupova 1981/1, o 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 EC 323/2010, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2017, č. j. 14 Co
75/2017-650, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
zaplatit žalobci shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je usnesením ze dne 11. 4. 2017, č. j. 14 Co 75/2017-650, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal rozhodnutí
okresního soudu nepřezkoumatelným a jím provedené hodnocení důkazů neúplným.
Soudu prvního stupně vytkl především nejasnost úsudku, zdali poměr mezi
účastníky sporu kvalifikoval jako smlouvu o půjčce, či jedná-li se dle jeho
mínění o vztah z bezdůvodného obohacení. Aniž by prováděl dokazování a přijímal
jakékoliv skutkové či právní závěry, přistoupil proto ve smyslu § 219a odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ke kasaci napadeného usnesení a
vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe soudu Nejvyššího i Ústavního (jmenuje konkrétně nález Ústavního soudu ze
dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06). Po shrnutí procesní historie daného
řízení vyjadřuje nesouhlas s odvolacím soudem odmítajícím závěry ve věci dříve
vydaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2011, č. j. 13 Co
437/2011-169. V tomto směru považuje jeho názor za rozporný s předchozím
usnesením Nejvyššího soudu v téže věci ze dne 9. 1. 2013, č. j. 28 Cdo
1808/2012-213, a tudíž odchylující se od ustálené rozhodovací praxe. Za zcela
nepřípustné pokládá, aby krajský soud prostřednictvím zrušujícího usnesení
poskytoval soudu prvního stupně návod k hodnocení důkazů, a zpřístupňoval mu
tak svou skutkovou verzi aktuálně posuzovaného případu, byť sám žádné důkazy
neprováděl. Uvedené se příčí zásadě volného hodnocení důkazů, tak jak je
vykládána i v judikatuře Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudek ze dne 30. 1.
2012, sp. zn. 33 Cdo 1934/2010). Eventuální pochybení okresního soudu bylo dle
dovolatele možné zhojit právě v odvolacím řízení, přistoupil-li ovšem krajský
soud bezprostředně ke kasaci prvostupňového rozhodnutí, zatížil řízení vadou ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Napadeným rozhodnutím pak zasáhl do práva žalobce
na spravedlivý proces. Vzhledem k vylíčenému dovolatel žádá zrušení usnesení
krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení, přičemž navrhuje její
přikázání k rozhodnutí jinému senátu dotčeného soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření označil podání žalobce za nedůvodné a, považuje
napadené rozhodnutí za správné a souladné s ustálenou judikaturou, navrhl
dovolání odmítnout, resp. zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné mít nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, dle něhož je-li
rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit,
jinak by řízení zatížil vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí
o věci (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20
Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 14/2001, z
novější judikatury pak viz např. usnesení téhož soudu ze dne 6. 1. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 4594/2015, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4592/2016, či ze dne
21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2729/2017). Řečené odvolací soud respektoval,
přistoupil-li ke kasaci rozhodnutí okresního soudu pro jeho nepřezkoumatelnost
a nejasnost v něm vyslovených dedukcí stran právní kvalifikace zjištěného
skutkového stavu.
Vytýká-li pak dovolatel krajskému soudu, že řízení zatížil vadou, zpřístupnil-
li soudu prvního stupně své hodnocení projednávané věci a v řízení použitých
důkazů, aniž by tyto sám prováděl, nelze jeho argumentaci přisvědčit, poněvadž
odvolací soud žádná skutková zjištění, z nichž by byl soud prvního stupně
povinen nadále vycházet, právě s ohledem na úsudek o nepřezkoumatelnosti jeho
usnesení, neučinil. Rovněž okresní soud nijak neinstruoval stran posuzování
důkazů, akcentoval-li toliko potřebu jejich řádného provedení a komplexního
hodnocení. Též v důsledku nastalé procesní situace nepřijal žádný právní názor,
jímž by byl soud první instance v dalším řízení vázán. Nepřípadným se proto
jeví i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp.
zn. 33 Cdo 1934/2010, skrze citaci jeho odůvodnění, neboť v něm vyřčené závěry
se týkají otázky zpochybnitelnosti hodnocení důkazů nalézacími soudy a jimi
přijatých skutkových zjištění prostřednictvím dovolání.
Neobstojí ani námitky žalobce o rozporu napadeného usnesení s dřívějším
usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1808/2012, v němž se dovolací soud omezil toliko na posouzení dovoláním
předložených otázek a současně konstatoval, že pro kvalifikaci posuzovaného
vztahu jako poměru z bezdůvodného obohacení měl odvolací soud dostatek
skutkových zjištění, pročež se nejednalo o nepřijatelnou změnu předmětu řízení.
Shledav pak dovolání nepřípustným, nevěnoval se již věcnému přezkumu jím
napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 437/2011-169. Vychází-
li žalobce při své argumentaci z předpokladu závaznosti posledně jmenovaného
rozhodnutí, jeví se vhodným připomenout, že v obnoveném řízení soud přihlíží ke
všemu, co vyšlo najevo v původním řízení i v řízení obnoveném (srov. § 235h o.
s. ř.), přičemž předmětem revize jsou rovněž dříve vydaná rozhodnutí a v nich
přijaté závěry.
Míní-li dále dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu – konkrétně od nálezu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06,
a zasáhl tak svým postupem do jeho práva na spravedlivý proces, nemůže ani tato
jeho argumentace přípustnost dovolání založit, neboť názorům prezentovaným v
citovaném nálezu se řešení odvolacího soud nepříčí. Jak již bylo shora
poznamenáno, odvolací soud při přezkumu usnesení soudu prvního stupně, vzdor
mínění dovolatele, neprováděl důkazy, nehodnotil je, neartikuloval žádné
skutkové vývody, ani nepředložil právní posouzení věci samé. Neinstruoval jej
tedy k určitému postupu, který by byl nucen sledovat při hodnocení důkazů či
zjišťování skutkových okolností, toliko konstatoval potřebu vypořádat se
komplexněji s veškerými skutečnostmi a jasněji formulovat přijatý právní závěr.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit na
závěry plynoucí z ustálené judikatury zdejšího soudu (viz např. jeho již
zmíněné usnesení sp. zn. 28 Cdo 1808/2012 a usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5299/2015), dle nichž pro naplnění skutkové podstaty bezdůvodného
obohacení plněním bez právního důvodu se nevyžaduje prokázání omylu při
poskytnutí konkrétních majetkových hodnot, jak by se snad mohlo podávat z
druhého odstavce na straně třetí nyní posuzovaného usnesení Krajského soudu v
Plzni.
Z vylíčeného je proto zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil. Nepředložil-li
dále žalobce dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria § 237 o. s. ř.,
nezbylo mu než jeho podání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř.
odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu