U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně MB Property Development, a.s., se sídlem Praha 1 – Nové Město,
Vladislavova 1390/17, IČO: 27339726, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Praha, Purkyňova 2121/3, proti žalovanému J. N., místem
podnikání Kněžmost, zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Bělá
pod Bezdězem, Purkyňova 372, o zaplacení částky 382.281,31 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 90/2013, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j.
19 Co 218/2015-474, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.245,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Rybáře, Ph.D., advokáta se sídlem
Praha, Purkyňova 2121/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (leasingová nájemkyně obchodního centra, tj. stavby a pozemků v
žalobě označených, a to na základě leasingové smlouvy, kterou její právní
předchůdkyně uzavřela dne 31. července 2009 s tehdejší obchodní společností
IMMORENT LEASFINANCE s.r.o. jako leasingovým pronajímatelem – dále jen
„Leasingová smlouva“) se s odkazem na podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu
deseti let ohledně nebytového prostoru – obchodu č. 6 – s žalovaným jako
podnájemcem dne 24. května 2010 (dále jen „Podnájemní smlouva“) domáhala, aby
jí žalovaný zaplatil dlužné podnájemné a paušální provozní náklady za dobu od
dubna 2012 do března 2013 v částce 353.321,76 Kč a smluvní pokutu ve výši 0, 05
% denně z dlužného podnájemného a dlužných paušálních nákladů ve výši 28.959,61
Kč, obojí s tam uvedeným příslušenstvím.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. března
2015, č. j. 8 C 90/2013-306, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni částku 382.281,37 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím
(výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. října 2016, č. j. 19 Co 218/2015-474, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. ohledně částky 6.485,34 Kč
(představující část nároku na zaplacení smluvní pokuty) a ohledně tam
specifikovaného zákonného úroku z prodlení – v důsledku zpětvzetí žaloby –
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak ho ve vyhovujícím výroku I.
ohledně částky 375.796,03 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení
potvrdil (dále jen „potvrzující výrok I.“). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů
řízení účastníků (výroky II. a III.) a státu (výrok IV.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku
odvolacího soudu (k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně
vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz
čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen
„o.s.ř.“).
Vzhledem k obsahu dovolání nelze především ztratit ze zřetele, že podle § 241a
odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody
zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci
nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takové (nezpůsobilé) důvody
však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil.
Brojil především proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění rozhodná pro právní závěry,
že předmět leasingu je v článku I. Leasingové smlouvy vyjádřen dostatečně
určitě a že tudíž z tohoto důvodu není Leasingová smlouva neplatná, a že
účastníky dohodnutý způsob výpočtu konečného leasingového nájemného obsažený v
článku III. Leasingové smlouvy je sice neplatný pro neurčitost, avšak z důvodů
uvedených v napadeném rozsudku je tato část smlouvy obsahově oddělitelná od
ostatního jejího obsahu, a proto není neplatná celá smlouva. V této souvislosti
nelze ani přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č.
73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále z 26. srpna 2010, sp.
zn. 26 Cdo 967/2008).
Dovolatel rovněž tvrdil, že „v důsledku absence vztahu mezi skutkovými závěry
soudu prvního stupně o obsahu podstatných ujednání leasingové smlouvy a jeho
právním závěrem o její určitosti (platnosti), resp. jeho nepřezkoumatelnosti,
mu byla odňata možnost“, aby „mohl proti této čiré spekulaci soudu prvního
stupně uplatnit řádné odvolací důvody ani doplnění dokazování ze strany
odvolacího soudu nemohlo napravit nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního
stupně, resp. zbavit odvolací soud povinnosti ke zrušení prvoinstančního
rozsudku ... jestliže tedy odvolací soud neaplikoval ust. § 219a odst. 1 písm.
b) OSŘ, protože dospěl k zcela nesprávnému závěru, že toho není třeba, dopustil
se nesprávného právního posouzení nastolené otázky procesního práva a napadené
rozhodnutí nemůže v rámci dovolacího přezkumu obstát“. Tímto tvrzením však
nezpochybnil právní posouzení věci soudem, nýbrž uplatnil tzv. jinou vadu
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší
soud již v rozsudku z 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném pod
č. 14/2001 časopisu Soudní judikatura, na nějž dovolatel rovněž v dovolání
odkázal, a dále např. v usnesení ze dne 20. září 2016, sp. zn. 21 Cdo
2393/2016, přijal názor, že skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), ačkoliv šlo o
rozsudek nepřezkoumatelný, nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla
účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před
soudem, ale vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá
z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. – jen je-li dovolání přípustné; uvedený
předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Dovolatelova námitka chybného
procesního postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování, tak ve
skutečnosti představuje nepřípustný dovolací důvod – vadu řízení, jenž je
(nepředstavuje-li otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak) dovolacím důvodem nezpůsobilým založit přípustnost dovolání
podle § 237 o.s.ř.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
Již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č.
44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo
uveřejněno rovněž pod č. 85/1997 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud
mimo jiné dovodil, že pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od
jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem
posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm
zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce
souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“). Přitom nelze ztratit
ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu
právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově
oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit)
– srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe
doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4
Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní
soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje
rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je
nutno posuzovat ve smyslu § 41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost
kteréhokoliv jiného právního úkonu … Vždy je však třeba zkoumat, zda je
rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s
jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). K
uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21.
června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září
1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6/1998
časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování
otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od
ostatního obsahu tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla
respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož
dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklonil i v
rozsudku ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002, sdílí ho i v
projednávané věci, v níž se od něj neodklonil ani odvolací soud, který
respektoval vůli účastníků vtělenou do Leasingové smlouvy, která z ní bez
dalšího logicky vyplývá (viz zejména strana 19 jeho rozhodnutí).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že právní názor, že
předmět leasingu je v článku I. Leasingové smlouvy vyjádřen dostatečně určitě a
že tudíž z tohoto důvodu není Leasingová smlouva neplatná, dovolatel zpochybnil
také prostřednictvím námitek skutkových. Navíc odvolací soud svůj názor o
určitosti předmětu leasingu odůvodnil logicky, přihlédl ke všem zjištěným
okolnostem, zhodnotil je rovněž v souvislosti s ostatním obsahem Leasingové
smlouvy, přičemž jeho úvaha, a to i s přihlédnutím k samotnému znění článku I.
Leasingové smlouvy, není zjevně nepřiměřená. Přitom respektuje rovněž zásadu,
že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, vyjádřenou v
nálezu Ústavního soudu ze 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a posléze i v
rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. z poslední doby usnesení z 25.
listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 4885/2015).
Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací
soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§
243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu