21 Cdo 2393/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem
se sídlem v Hradci Králové, Resslova č. 956/13, proti žalované České republice
- Ministerstvu obrany v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
8 C 169/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
3. června 2015, č. j. 23 Co 163/2015-156, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č.
j. 23 Co 163/2015-156, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 132 o. s. ř. z hlediska postupu soudu
při hodnocení důkazů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června
2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a právní rozbor uvedený v jeho odůvodnění, podle
kterého důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí;
výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze
nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by
o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů
podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se
dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší
pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit
závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak
vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost; k postupu při hodnocení
důkazů v občanském soudním řízení srov. též například nález Ústavního soudu ze
dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný ve sv. 38 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005] a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak.
Dovozuje-li žalobce přípustnost dovolání z toho, že otázka, jakou právní povahu
má tisková zpráva ministra obrany (ve smyslu, „zda se jedná o důkazní
prostředek, tzv. faktický úkon nebo dokonce právní úkon“), nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přehlíží, že řešení této otázky nebylo
pro právní posouzení projednávané věci významné (určující).
V části dovolání, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [kromě toho, že namítá vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel podrobuje
kritice skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o
tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 2. 2011 je platná, zpochybňuje
správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení o dohodě mezi ním a
bývalým ministrem obrany RNDr. Alexandrem Vondrou o výkonu funkce zmocněnce
(eventuálně poradce ministra) s datem nástupu do práce 1. 2. 2011), předestírá
vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení věci], dovolaní trpí nedostatky, pro které nelze v
dovolacím řízení pokračovat.
Tvrzením, že „rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo zásadní procesní
vadou, když se soud v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. v rozsudku omezil
na rozsáhlý a mnohde opakovaný popis účastníky tvrzených skutečností a
provedených důkazů, vyhnul se však jejich jakémukoli hodnocení, neodůvodnil,
jakými úvahami se řídil, nevysvětlil rozpory mezi nimi, a to vše za situace,
kdy verze skutkového děje předkládané stranami sporu byly zcela opačné“, že
tedy „rozsudek je z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelný a odůvodnění není
přesvědčivé“, a že odvolací soud „nenapravil vady rozhodnutí soudu prvního
stupně“, takže „rozhodnutí odvolacího soudu tak nenaplňuje zákonné požadavky na
odůvodnění rozhodnutí dle § 157 o. s. ř., když neobsahuje úvahy soudu o
hodnocení důkazů, nevysvětluje rozpory mezi nimi“, dovolatel nezpochybňuje
právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by
mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo
2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99,
uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat
právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné,
protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.
s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a
přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může
dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. -
jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak
uvedeno výše - naplněn není. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011
(uveřejněné pod číslem 14/2001 v časopise Soudní judkatura), přehlíží, že v jím
uvedené věci šlo o situaci, kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy
přípustné, a proto dovolací soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout.
Jinou vadu řízení představuje i další tvrzení dovolatele, že soudy nevyslechly
jím navrženého svědka Dr. Š. a že odvolací soud „při objektivní nemožnosti
žalobce předložit písemnou dohodu o změně pracovní smlouvy neprovedl dokazování
tak, aby bylo možno spravedlivě zjistit skutkový děj“. Odvolací soud se proto v
dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jak se dovolatel mylně domnívá, ale naopak z ní vychází.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu „ohledně zkoumání vůle účastníků v souvislosti s jejich
následným chováním“, přičemž se dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
„v rozporu se zásadami předepsanými pro výklad projevu vůle“, tak jak se jimi
zabýval dovolací soud v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 610/2013,
přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu
(skutkového děje) než je dán v projednávané věci, a proto právní závěry v
těchto rozhodnutích přijaté na zjištěný skutkový stav v projednávané věci
nedopadají.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu