28 Cdo 441/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
1. Ing. M. P. a 2. Ing. I. P., zast. advokátem, podaném proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003, sp.zn. 12 Co 147/2003 (v právní
věci žalobců A. J. P. a B. S. P., C. K. Š. a D. nezletilé K. S., zastoupené
matkou Ing. M. S., všichni zast. advokátem, proti žalovaným 1. Ing. M. P. a 2.
Ing. I. P., zast. advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5, pod sp.zn. 11 C 177/2002), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003 pod č.j. 12 Co
147/2003-234 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. října
2002 pod č.j. 11 C 177/2002-218, kterým byli žalovaní uznáni povinnými vydat
žalobcům každý jednu ideální šestinu sporných nemovitostí specifikovaných v
enunciátu tohoto rozhodnutí tak, aby každý ze žalobců nabyl jednu ideální
dvanáctinu těchto nemovitostí.
V předmětném sporu se žalobci vůči žalovaným domáhají vydání jedné ideální
třetiny daných nemovitostí, a to jako opomenuté oprávněné osoby dle ustanovení
§ 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Požadovaná
ideální část věci přešla do vlastnictví státu od zemřelé L. J., jejíž syn
(právní předchůdce žalobců) – rovněž již zemřelý – M. J. řádně uplatnil
restituční nárok, věc však byla vydána žalovaným, kteří jsou pouze synovci L. J.
Nalézací soud, který v této věci rozhodoval již opakovaně, dospěl k závěru, že
právní předchůdce žalobců podal včas jak výzvu k vydání věci, tak i žalobu. Dne
24.3. 1995 podali žalobci návrh na vstup žalovaných do řízení. Soud I. stupně
(vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 11.12.
2001 sp. zn. 28 Cdo 1651/2001) v této souvislosti vycházel z toho, že lhůta, ve
které se mohou oprávněné opomenuté osoby domáhat po osobách, jimž byla věc
vydána, vydání věci dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., je tříletá. Dovodil
přitom, že tato tříletá lhůta začala běžet dne 27.1. 1993, kdy byla do katastru
vložena dohoda o vydání předmětných nemovitostí žalovaným. Pokud byl tedy návrh
žalobců na vstup žalovaných do řízení učiněn dne 24.3. 1995, byl učiněn v
zákonné tříleté lhůtě.
Žalobci tak splnili všechny podmínky pro vydání věci podle zákona o
mimosoudních rehabilitacích a jako právní nástupci osoby oprávněné podle ust. §
3 odst. 4 písm. c/ mají při vydání věci přednost před žalovanými, kteří jsou
oprávněnými osobami podle ust. § 3 odst. 4 písm. e/ zák. č. 87/1991 Sb.
Nalézací soud proto žalobě vyhověl, když jako irelevantní zhodnotil skutečnost,
že žalovaní v mezidobí převedli věc na jiné, neboť takový převod je podle soudu
neplatný dle § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud závěr soudu prvního stupně o oprávněnosti žaloby potvrdil, byť
korigoval některé jeho dílčí právní závěry.
Městský soud vycházel z toho, že i po podání žalobců, které soudu došlo dne
24.3. 1995, zůstal předmětem řízení původní návrh na vydání věci. Změna žaloby
byla upřesněna až podáním došlým soudu 23.12. 1997, kterým žalobci po
žalovaných jednoznačně požadují vydání jedné třetiny předmětných nemovitostí.
Odvolací soud souhlasil i se závěrem o včasnosti žaloby proti žalovaným
uplatněné dne 24.3. 1995. Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku dle § 5
odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. však podle městského soudu nepočala běžet dne 27.1.
1993, ale až ke dni 15.1. 1997, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č.
2/1997 Sb., který zrušil jednoroční lhůtu k uplatnění nároku původně zakotvenou
v ust. § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. Toto rozhodnutí totiž otevřelo novou
tříletou lhůtu všem neuspokojeným osobám, kterým to zrušená část zákona dosud
neumožňovala. Mezi tyto osoby nepochybně náleží i žalobci, neboť žalovaným byl
předmět sporu vydán s právními účinky ke dni 27.1. 1993, tedy až po uplynutí
původní jednoroční lhůty počínající běžet od 1.4. 1991. I u této výzvy - stejně
jako u výzvy k vydání věci vůči povinné osobě – platí, že byla-li žaloba
opomenutými oprávněnými osobami podána již před tímto datem, byla podána řádně
ve lhůtě. Opačný výklad by byl v rozporu s dosavadní judikaturou a neústavně by
znevýhodňoval osoby, které žalobu podaly již před 15.1. 1997.
Odvolací soud nepřiznal důvodnost ani námitce žalovaných podle které nemohou
předmět sporu vydat, protože nemovitosti převedli na dceru jednoho z žalovaných
a jejího manžela. I městský soud považuje tento převod za neplatný, nikoli
ovšem dle § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť toto ustanovení omezuje pouze
povinné osoby. Podle odvolacího soudu lze dovodit, že účelem smluv o převodu
bylo i znemožnit úspěch žalobců v tomto sporu. Tyto smlouvy svým účelem
odporují zák. č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 2/1997 Sb. a jsou tedy dle ust.
§ 39 občanského zákoníku neplatné. Žalovaní proto jsou ve věci pasivně
legitimováni a odvolací soud – vzhledem k výše uvedenému – jejich odvolání
neshledal jako důvodné a potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé
jsou toho názoru, že nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. byla nová lhůta
počínající dne 15.1. 1997 otevřena osobám, které dosud nemohly svůj nárok
uplatnit s ohledem na svůj pobyt mimo ČR. Ostatním osobám (včetně původního
žalobce M. J.) počala nově založená tříletá lhůta běžet dnem, kdy byla „actio
nata“, tedy dnem, kdy se některé z oprávněných osob staly vlastníky předmětných
nemovitostí s tím, že jiné oprávněné osoby byly opomenuty. V daném případě tato
lhůta počala běžet dne 27.1. 1993, tj. dnem zápisu dohody o vydání předmětných
nemovitostí do katastru nemovitostí. Pokud soud 1. stupně dovodil, že žaloba na
vydání věci dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. byla proti žalovaným uplatněna
dne 9.3. 1995, žalovaní upozorňují, že tímto podáním žalobci žádali po
žalovaných a ještě dalších subjektech náhradu škody, kterou se zavázali ještě
dostatečně specifikovat. Teprve až dnem 23.12. 1997 změnili žalobci žalobní
petit, když nyní žádali vydání nemovitostí po žalovaných. V ten okamžik již
však jejich nárok byl promlčen.
Žalovaní dále uvádějí, že osoby zavázané dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb.
nejsou zavázány společně a nerozdílně tak, aby si žalobci mohli vybrat, po
které z nich budou vydání věci požadovat. V dané věci byly předmětné
nemovitosti kromě žalovaných vydány také M. H. a Z. E., které své podíly
později převedly na žalované. Žalovaní nechápou, proč jim byla uložena
povinnost k vydání i v rozsahu, ke kterému byly povinny i jmenované. Žalovaní
by měli být zavázáni pouze do dílu, který na ně připadá.
Žalovaní namítají, že rozsudek není vykonatelný protože své vlastnické podíly
převedli na L. H. a Ing. arch. M. H. Nebylo prokázáno, že by tito věděli o
předmětném sporu. Odvolací soud neuvedl, podle kterého restitučního ustanovení
by takovýto převod měl být zakázaný.
Závěrem dovolatelé napadají nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně
přechodu spoluvlastnického podílu L. J. na stát a okolnosti, zda byla výzva M.
J. skutečně doručena povinné osobě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté,
hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.
2001 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu
oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l
o.s.ř.) Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném
případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatelé opírají jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť jsou toho názoru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými
v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje
pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, 2 písm. a/ a b/
a odst. 3 o.s.ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.). Žádné z uvedených vad
však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelé je ani nevytýkají.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Nejvyšší soud ČR v této souvislosti zjistil, že projednávaný spor se
týká právní otázky, která již sice judikaturou vyšších soudů byla řešena, ale
její pojetí dosud není možné považovat za plně ustálené. Dovolací soud proto
rozhodl o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Právní otázkou, která zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, je dovolateli vznesená otázka, kdy v daném případě počala
běžet promlčecí doba k uplatnění žaloby podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.
87/1991 Sb. Podle právního názoru žalovaných odvolací soud pochybil, když
počátek této lhůty navázal na účinnost nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.,
tedy na den 15.1. 1997. Podle dovolatelů tato lhůta počala běžet dnem 27.1.
1993, tedy dnem, kdy se žalovaní (podle žalobců z části neoprávněně) stali
vlastníky předmětných nemovitostí.
Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích v původním znění (do 14.1. 1997): “byla-li věc vydána, mohou
osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly
uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána,
do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.“ – tedy do 1.4. 1992.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 4.12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96, publikovaného
pod č. 2/1997 Sb., bylo zrušeno ustanovení § 5 odst. 5 cit. zákona, a to v
části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící \"do jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona\", a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů
(15.1. 1997). Ústavní soud přitom ve svém zrušujícím rozhodnutí pobídnul
zákonodárce, aby „uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo evidentní,
že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část
citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovil novou, tímto nálezem
vypuštěnou, lhůtu, a umožnil vypořádat se se situacemi, jaké nastanou v
důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu
nebo přechodu věci na jiné osoby“. Ze strany zákonodárce však k žádné
navazující legislativní úpravě nedošlo. Posouzení časového aspektu nároků osob
uplatňujících svá práva dle uvedeného ustanovení, které aktuálně neobsahuje
žádnou lhůtu, tedy zůstalo na rozhodovací činnosti soudů zabývajících se
restituční problematikou.
Jak v dané věci Nejvyšší soud ČR dovodil již ve svém předchozím rozsudku ze dne
11.12. 2001 sp. zn. 28 Cdo 1651/2001, lhůta, ve které se mohou oprávněné
opomenuté osoby domáhat po osobách, jimž byla věc vydána, vydání věci dle § 5
odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění rozhodnutí Ústavního soudu 2/1997 Sb., je
lhůtou tříletou.
Dovolatelé váží počátek běhu této lhůty v daném případě ke dni 27.1. 1993, tedy
ke dni zápisu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru
nemovitostí. S tímto názorem však není možné souhlasit, už vzhledem ke
konstantní judikaturou zastávaným východiskům výkladu restituční legislativy.
Jak vyslovil např. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.3. 2004 sp. zn. I. ÚS
38/02: „Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu
či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím
je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků
některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném
období. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je
extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž
odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio
legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky
porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality.
Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a
jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací
bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.
Ve světle tohoto interpretačního přístupu lze jen stěží souhlasit s dovolateli,
kteří vybízejí k výkladu, podle kterého Ústavní soud svým rozhodnutím účinným
od 15.1. 1997 založil žalovaným tříletou lhůtu k uplatnění jejich nároku, která
by ovšem v daném případě skončila již ke dni 27.1. 1996.
Ústavní soud svým nálezem č. 2/1997 Sb. nově otevřel tříletou lhůtu všem
neuspokojeným oprávněným osobám, kterým to zrušená část zákona dosud
neumožňovala. Jak správně dovodil odvolací soud, k těmto osobám patří i
žalobci, jakožto osoby, které nemohly svůj nárok vůči žalovaným uplatnit v
původně dané jednoroční lhůtě běžící od 1.4. 1991, neboť žalovaní nemovitost
nabyli až 27.1. 1993. Je přitom třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, podle
kterého lhůta založená uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu počíná pro všechny
nově oprávněné osoby běžet až dnem účinnosti tohoto nálezu (tj. 15.1. 1997),
protože v daném rozhodnutí není založen důvod pro jakoukoliv diferenciaci mezi
nově oprávněnými osobami. Navíc rozlišování mezi oprávněnými skupinami, na
základě kterého by pro některé z nich nově založená lhůta běžela od 15.1. 1997
a pro jiné už zpětně od doby, kdy „jejich“ věc (část věci) nabyla jiná
oprávněná osoba, by znamenalo neúměrné znevýhodnění druhé skupiny, jejíž nároky
dle ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. by už často mohly být promlčeny.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že žalobci uplatnili své právo vůči žalovaným
včas, nezatížil tím své rozhodnutí žádnou relevantní chybou.
Pokud dovolatelé dále uvádějí, že by měli být zavázáni pouze do dílu, který na
ně připadá, poznamenává k tomu dovolací soud, že na základě ustanovení § 5
odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. lze oprávněnou osobu, které byla věc vydána,
zavázat k vydání všeho, co drží nad míru svého podílu. Podle článku IV. dohody
o vydání věci ze dne 27.12. 1991 Bytový podnik v P. vydal oběma žalovaným vždy
„id. 1/6 po Ing. G. P., id. 1/12 po O. D. a id. 1/6 po L. J.“. Předmětem sporu
je podíl po L. J., která je právní předchůdkyní žalobců. Skutečnost, že dohodou
ze dne 27.12. 1991 byl Z. E. a M. H. každé vydán podíl „id. 1/12 po O. D.“, a
že tyto jej poté převedly na žalované, je pro předmětné řízení zcela bez
významu.
Odvolací soud nijak nepochybil ani při svém závěru o pasivní legitimaci
žalovaných. Ti sice předmětné nemovitosti v průběhu sporu převedli na své
příbuzné, tento převod však městský soud správně posoudil jako neplatný. Podle
§ 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29.4. 1999, sp. zn. 28 Cdo
1659/97: „právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou - na rozdíl od úkonů
zákonu odporujících - právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu
zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu“.
Podle odvolacím soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.8.
1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97, publikovaném v Právních rozhledech č. 1/99 je
„třeba zkoumat nejen případné vady v obsahu právního úkonu, ale (i) … to, zda
účel právního úkonu nespočívá v obcházení zákona a zda se nepříčí dobrým
mravům. Je přitom nepochybné, že převod věci, ke které byl uplatněn restituční
nárok …, na osobu, proti které zákon uplatnění restitučního nároku neumožňuje,
objektivně vylučuje další uplatnění tohoto zákonného ustanovení.“
Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pokud žalovaní převedli sporné nemovitostí
(ještě před právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 54 Co
656/2000-164) na dceru jednoho z žalovaných a jejího manžela, není sice tento
úkon v rozporu s žádným konkrétním ustanovením dotčeného restitučního zákona,
ale jako úkon obcházející tento zákon je nutné jej nahlížet jako úkon rozporný
s ustanovením § 39 obč. zák.
Pokud pak dále dovolatelé napadají nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně
přechodu spoluvlastnického podílu L. J. na stát a okolnosti, zda byla výzva M.
J. skutečně doručena povinné osobě, jde spíše o hodnocení důkazů týkajících se
prokazovaných skutečností. V řízení o dovolání přitom samotné hodnocení důkazů
s úspěchem napadat nelze. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak
soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze
vytknout, že by v tomto ohledu v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo
věrohodnosti logický rozpor.
Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dojít k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání
žalovaných proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 o.s.ř., když žalovaní nebyli úspěšní a
žalobcům v rámci řízení o dovolání žádné ze spisu zjistitelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu