I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.300,- Kč k rukám JUDr. Josefa Jachury, advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2010,
č.j. 17 C 273/2010-51, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem „pozemku PK
číslo katastrální , lesní pozemek o výměře 3003 m2, zapsaný u Katastrálního
úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV pro katastrální
území Ř.“ (dále jako „předmětný pozemek“ či jen „pozemek“). Současně bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek nabyli do vlastnictví
žalobcovi předchůdci A. a V. R. již v roce 1937 a na žalobce přešlo vlastnické
právo k pozemku děděním po těchto zůstavitelích, na základě rozhodnutí Státního
notářství Praha-západ ze dne 3. 11. 1969, sp. zn. D 1183/69, a rozhodnutí
Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 26. 8. 1974, sp. zn. D 950/1974. Vlastnické právo k pozemku žalobce nikdy nepozbyl a jako vlastník byl též
zapsán v evidenci (později katastru) nemovitostí. K jeho žádosti z 10. 2. 1992
rozhodla tehdejší Správa veřejné zeleně Praha v likvidaci dne 23. 3. 1992 o
„navrácení pozemku do užívání jeho vlastníku“. Dne 11. 9. 1992 vydalo
Ministerstvo financí ČR rozhodnutí č.j. 124/52 569/92, jímž podle § 5 odst. 1
písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen
„zákon č. 172/1991 Sb.“), rozhodlo (mimo jiné) i o přechodu „movitých a
nemovitých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného, k nimž
příslušelo právo hospodaření rozpočtové organici Správa veřejné zeleně, Praha
1, Betlémská 9“; podle přílohy č. 106 označeného rozhodnutí (připojeného
seznamu nemovitostí) patří mezi tyto věci i pozemková parcela č. v
katastrálním území Ř., o celkové výměře 13.855 m2. K ní však – jak plyne i z
opatřeného geometrického plánu a srovnávacího sestavení parcel – byla nesprávně
začleněna i předmětná pozemková parcela č. 496 (o výměře 3.003 m2) v žalobcově
vlastnictví. Z tohoto důvodu je nyní v katastru nemovitostí veden duplicitní
zápis vlastnictví k témuž pozemku. Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení
vlastnického práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud dospěl pak na základě zjištěných skutečností k témuž
právnímu závěru jako soud prvního stupně, a to sice že vlastnické právo k
předmětnému pozemku svědčí žalobci. Jelikož předmětný pozemek nebyl ve
vlastnictví státu (tento závěr nečinil sporným ani žalovaný), nemohlo
vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. označeným rozhodnutím a žalovaný jej nenabyl ani vydržením (§ 134 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále
jen „obč. zák.“). A to již proto, že pozemek byl od roku 1992 znovu v držbě
žalobce, nikoliv žalovaného. Ten – dle závěru odvolacího soudu – nemohl být se
zřetelem ke všem okolnostem ani v dobré víře, že mu pozemek patří (§ 130 odst. 1 obč.
zák.), jestliže z katastru nemovitostí, geometrického plánu a
připojeného výkazu výměr bylo možno zjistit, že jde o pozemek ve vlastnictví
žalobce a nikoliv státu. Jako územní samosprávná jednotka má žalovaný k
dispozici kvalifikovaný aparát, jímž si mohl skutečný stav ověřit a i proto
jeho případný omyl (spoléhaje se v tomto směru toliko na obsah označeného
rozhodnutí Ministerstva financí) nelze kvalifikovat jako omluvitelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl ani vydržením. Namítá, že na
jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí
Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolnosti, že
na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Poukazuje na
to, že o spornosti vlastnictví se dozvěděl až z žalobcova dopisu z 11. února
2009, tedy po uplynutí zákonem stanovené (desetileté) vydržecí doby. Má za to,
že nepatří k jeho povinnostem zkoumat „historii majetku“, jenž měl tímto
způsobem od státu nabýt, a pokládá za omluvitelný omyl, pokud nezjistil, že
předmětný pozemek, evidovaný na dvou listech vlastnictví, byl jako „PK parc. č.
“ evidován též jako vlastnictví žalobce. Závěr odvolacího soudu, dle něhož
předmětný pozemek držel žalobce a nikoliv žalovaný, je podle žalovaného „ničím
nepodložený“ a odvolací soud k němu dospěl „bez potřebného dokazování“.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, jenž je v souladu s
ustálenou judikaturou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
případně (shledá-li je přípustným) zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Proti závěru odvolacího soudu, že předmětný pozemek nemohl přejít do
vlastnictví obce podle § 5 odst. 1 zákona č. 172/1992 Sb., byl-li ve
vlastnictví jiné osoby než státu, žalovaný námitky nevznáší. Nesouhlasí však se
závěrem, dle něhož vlastnické právo nenabyl ani vydržením.
K nabytí vlastnického práva vydržením ovšem dochází pouze v důsledku
kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v
případě nemovitostí desetiletá (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou
vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby (§ 129 odst.
1 obč. zák.) je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s
vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo
podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.
Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby
(prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí (k
problematice držby věci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 949).
V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že od března r. 1992
stát a později ani hl. m. Praha (či některá z jím zřízených organizací)
předmětný lesní pozemek již neobhospodařovali a znovu tak činil žalobce jako
plnoprávný vlastník (viz žalobcova žádost z 10. 2. 1992 o navrácení pozemků do
užívání a vyrozumění Správy veřejné zeleně Praha v likvidaci z 23. 3. 1992, o
zániku práva hospodaření, vykonávaného do té doby touto rozpočtovou
organizací).
Jestliže ani žalovaný již pozemek neobhospodařoval a fakticky jej neovládal (a
to ani prostřednictvím jiné osoby), neměl jej v držbě a již z tohoto důvodu jej
nemohl nabýt ani originárně vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák.
Zpochybňuje-li žalovaný skutková zjištění odvolacího soudu, jež implikují toto
právní posouzení (namítaje, že jde o závěr „ničím nepodložený“, přijatý „bez
potřebného dokazování“, sic k němu soud provedl dokazování nejméně shora
označenými listinami o navrácení pozemku do žalobcova užívání), přehlíží, že
tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s.
ř., který dovolateli v případě dovolání, na jehož přípustnost lze usuzovat
toliko prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici
není.
Ovšem i v otázce dobré víry držitele lze odkázat na ustálenou judikaturu
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. C 1067; nebo rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176), podle které „posouzení tohoto, je-li
držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem případu (k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak
tomu ovšem v dané věci očividně není, byla-li důvodnost přesvědčení žalované
zpochybňována již stavem zápisu v katastru nemovitostí, v němž byl i žalobce
evidován jako vlastník sporného pozemku (byť jde o pozemek evidovaný na více
listech vlastnictví), nehledě na to, že i v písemném vyhotovení rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 11. 9. 1992, č.j. 124/52 569/92 (na němž žalovaný
zakládá své subjektivní přesvědčení) lze nalézt informaci o tom, že předmětem
přechodu mohou být toliko věci ve vlastnictví České republiky, k nimž
příslušelo právo hospodaření (v rozhodnutí označeným) rozpočtovým organizacím.
Požadavky kladené soudy nižších stupňů na obezřetnost žalovaného, jde-li o jeho
přesvědčení v nabytí vlastnictví k tomuto pozemku, který prokazatelně nebyl ve
vlastnictví státu, nepokládá proto ani dovolací soud za přehnané. V situaci,
kdy i žalobce byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, jeho vlastnické
právo nebylo nijak zpochybňována a na soud se obrátil bez zbytečného odkladu po
té, co byl katastrálním úřadem vyrozuměn o duplicitním zápisu vlastnictví,
který žalovaný odmítl narovnat dohodou účastníků.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním žalovaný napadá rozsudek odvolacího
soudu, jenž ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř.), a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž
přípustný není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř.; podle nich je žalovaný (jehož dovolání bylo odmítnuto) povinen
nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. K těmto nákladům
na žalobcově straně patří odměna advokáta ve výši 20.000,- Kč (§ 5 písm. b/
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) krácená o 50% na částku
10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), spolu s paušální náhradou hotových
výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), tj. celkem 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu