ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, PhD., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně městské části Praha 2 se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20,
proti žalovanému Mgr. M. Š., zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Spálená 10, o zaplacení částky 89.273,- Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 215.618,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C
119/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 5. 2010, č. j. 35 Co 588/2009-376, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5.
2010, č. j. 35 Co 588/2009-376, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 89.273,- Kč s přísl. z
titulu bezdůvodného obohacení s tím, že se jedná o úhradu za užívání nebytových
prostor v majetku hlavního města Prahy a ve správě žalobkyně žalovaným bez
právního důvodu. Konkrétně šlo o užívání nebytových prostor nacházejících se v
1. podzemním podlaží domu č. p. 1155 v P. 2, k. ú. V., Š. 8, za období od
března 2004 do dubna 2005. Žalovaný byl nájemcem uvedených prostor, jež mu byly
pronajaty pro administrativní provoz. Žalobkyně nájem vypověděla listinou
doručenou žalovanému dne 9. 10. 2001. Pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu
pro Prahu 2 byla žalovanému uložena povinnost nebytové prostory vyklidit, což
však žalovaný učinil až dne 6. 4. 2005. Jelikož žalovaný platil až do dubna
roku 2003 nájemné, uplatnil v řízení vzájemný návrh na zaplacení částky
215.618,- Kč s přísl. rovněž z titulu bezdůvodného obohacení (částka
představuje úhrady za užívání prostor i za spotřebovanou elektrickou energii
při provozu vysoušecích agregátů).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 6. 2009, č. j. 22 C 119/2005-306,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.840.- Kč s přísl.
(výrok I.), co do částky 62.433,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), zamítl
ji též, pokud jde o vzájemný návrh žalovaného (výrok III.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VI.). Na základě
provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je
důvodná pouze zčásti a vzájemný návrh žalovaného zamítl z důvodu promlčení.
Jde-li o námitku žalovaného ohledně neplatnosti nájemní smlouvy z roku 1998,
uzavřel, že žalovaným tvrzený důvod neplatnosti, tedy že pro účely provozu
kanceláře mu byly pronajaty nebytové prostory určené k provozu skladů, byl
shledán lichým a vypořádán již v pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 24. 10. 2003, č. j. 23 C 179/2002-50, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 26. 1. 2004, č. j. 23 C 179/2002-59, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 35 Co 103/2004-77. Žalovaný
dále namítal neplatnost smlouvy, neboť tato byla uzavřena k 1. 11. 1998, ale
nájemní vztah měl podle ní vzniknout k 1. 11. 1995. Obvodní soud dospěl k
závěru, že se v daném případě jedná o písařskou chybu, když se v závěrečném
ustanovení smlouvy deklaruje, že nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu
smluvními stranami. Stejně tak žalovaný tvrdil, že byl při uzavření první
nájemní smlouvy v roce 1992 uveden v omyl, neboť mu bylo umožněno provést
rekonstrukci předmětných nebytových prostor, aniž by byl upozorněn, že jsou
tyto prostory stavebně technicky nevhodné k provozu kanceláří a že jeho
investice budou znehodnoceny. Úmyslem žalobkyně však podle názoru soudu prvního
stupně nemohlo být uvedení žalovaného v omyl, stejně jako je nepřípadná námitka
žalovaného, že zmíněné jednání žalobkyně je v rozporu s ust. § 3 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně věděla či mohla
předpokládat výskyt zásadních potíží při užívání uvedených prostor. Žalovaný
měl vzhledem k ust. § 5 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, možnost vyzvat žalobkyni k
provedení potřebných oprav, a mohl i požadovat po pronajímateli slevu z
nájemného dle ust. § 674 a § 675 obč. zák. či prominutí nájemného ve smyslu
ust. § 673 obč. zák. (v roce 2001 sice prominutí nájemného požadoval, avšak
pouze z důvodu prováděné rekonstrukce vodovodních a kanalizačních rozvodů).
Lichou shledal soud prvního stupně rovněž námitku, že by měla žalobkyně v
souvislosti s pronajímáním nebytových prostor disponovat živnostenským listem,
jelikož tak by tomu vzhledem k ust. § 4 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), v tehdejším znění, muselo být pouze v případě,
že by vedle pronájmu poskytovala žalovanému i jiné než základní služby
zajišťující řádný provoz nemovitostí. Mezi účastníky tedy platně vznikl nájemní
vztah ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, který zanikl ke dni 31. 1. 2002.
Následně tak žalovaný předmětné nebytové prostory užíval bez právního důvodu, a
to až do jejich vyklizení (žalobkyně se však domáhá vydání bezdůvodného
obohacení pouze za období března 2004 až dubna 2005), a tudíž ho stíhá
povinnost takto vzniklé bezdůvodné obohacení vydat. Výše bezdůvodného obohacení
byla soudem prvního stupně určena podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za pomoci
vyžádaných znaleckých posudků a s přihlédnutím k prokázanému závadnému stavu
prostor částkou 2.220,- Kč měsíčně. Žalovaný předmětné prostory užíval
minimálně k uskladnění svých věcí do dubna roku 2005, znal jejich špatný stav a
bylo jeho rozhodnutím, že prostory po skončení nájemního vztahu nevyklidil.
Zcela nedůvodným pak soud shledal vzájemný návrh žalovaného, zejména s
přihlédnutím k námitce promlčení vznesené žalobkyní. Tímto návrhem se žalovaný
domáhal vrácení částek zaplacených za užívání nebytových prostor v období od
února 2002 do března 2003 a náhrady za cenu elektrické energie spotřebované
pěti kusy vysoušečů v roce 2002. Soud odmítl názor žalovaného, že vztah mezi
účastníky je vztahem obchodním, a sice proto, že žalobkyně není podnikatelem ve
smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. a) až d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Jelikož pak
žalobkyně při pronajímání nebytových prostor nezabezpečovala veřejné potřeby,
nemůže na situaci dopadat ani ust. § 261 odst. 2, věta první, obch. zák. Právo
žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení se tak v souladu s ust. § 100 a §
107 odst. 1, 2 obč. zák. promlčelo v dvouleté subjektivní promlčecí době, když
poslední platbu za užívání prostor žalovaný uhradil dne 5. 5. 2003 a vzájemný
návrh vznesl až dne 28. 2. 2006; totéž pak platí pro platbu za elektřinu
spotřebovanou provozem vysoušečů v roce 2002.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 35 Co 588/2009-376, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé a v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalovaného potvrdil (výrok
I.), v zamítavém výroku ohledně částky 62.433,- Kč s přísl. rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni tuto
částku s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl též o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů mezi účastníky i vůči státu (výroky III. až V.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti základu
žaloby, jakož i o promlčení práva žalovaného, avšak zaujal odlišný názor na
otázku výše bezdůvodného obohacení. Podkladem pro rozhodnutí soudu prvního
stupně byl v tomto směru znalecký posudek Ing. Stanislava Rektora, přičemž jím
určenou částku soud snížil s přihlédnutím ke stavu nebytových prostor a
znalecké expertize RNDr. Kateřiny Klánové, CSc., ze dne 4. 2. 2009 s tím, že
tento dokument neměl Ing. Rektor k dispozici. Odvolací soud zdůraznil, že
závěry RNDr. Klánové nejsou obsaženy ve znaleckém posudku, ale v odborném
posouzení předloženém žalovaným, které tak má charakter soukromé listiny,
znalkyně vypracovala uvedené posouzení až v roce 2009 a vycházela přitom z
posudku RNDr. Hany Tvrdíkové, která popsala stav nebytových prostor, přičemž
tento posudek měl znalec Ing. Stanislav Rektor k dispozici a na rozdíl od RNDr. Klánové viděl prostory osobně. Navíc jako znalecký úkol zodpověděl, jaká je
výše obvyklého nájemného v předmětných nebytových prostorách, kromě jiného též
s přihlédnutím ke stavu, jak je popsán ve spise, a ke zjištěným závadám,
zejména nadměrné vlhkosti. Znalec konstatoval, že prostory nebyly v rozhodném
období vhodné pro užití jako kanceláře, ale byly funkční, a při zajištění
temperování v zimním období i dostatečném a pravidelném větrání v letním období
je bylo s největší pravděpodobností možné pronajmout pro účely skladování, a
proto zjištěné ceny nájmu nebytových prostor snížil koeficientem 0,5, přičemž
vybíral nájmy nižší cenové kategorie s ohledem na stav předmětných nebytových
prostor. Na dotazy žalovaného následně odpověděl tak, že nebytové prostory by
byly nefunkční, pokud by svým stavebním stavem ohrožovaly lidské životy, ale
ani RNDr. Tvrdíková ani Ing. Rod ve svých posudcích z roku 2002, resp. 2005
neuvedli, že prostory nelze užívat a je nutné je ihned vyklidit. Znalec též
uvedl, že prostory mohly být užívány jako skladovací pro předměty či výrobky,
které nejsou příliš citlivé na vlhké prostředí. Jestliže vedle snížení
obvyklého nájemného znalcem Ing. Rektorem žalobkyně sama snížila dlužnou částku
o 71.687,- Kč, což odpovídá platbám žalovaného zaplaceným od 1. 2. 2002 (pro
toto období mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva, avšak žalovaný
prostory nadále užíval a žalobkyně „nájemné“ snížila vzhledem ke špatnému stavu
prostor), nelze další snížení bezdůvodného obohacení provedené soudem prvního
stupně podle názoru soudu odvolacího akceptovat.
Ačkoliv žalovaný od počátku
tvrdí, že se v daném případě jednalo o prostory nezpůsobilé k řádnému užívání,
uzavřel ohledně těchto prostor dvě nájemní smlouvy, vykonával v nich svou
činnost a užíval je i po skončení nájemního vztahu. Pronajaté prostory tak
dozajista měly vady, ty ovšem nebyly takového charakteru, aby soud rozhodl, že
je v rozporu s dobrými mravy vydání žalobkyní požadovaného bezdůvodného
obohacení. Jestliže se pak žalovaný ve svém odvolání podrobně zabýval otázkou
platnosti nájemní smlouvy, je tato námitka pro výsledek sporu nepodstatná,
neboť předmětem řízení je vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových
prostor ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., a takovým užíváním je jak užívání
prostor po skončení doby nájmu stanovené v platné nájemní smlouvě, tak užívání
na základě neplatné nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., důvodnost pak
v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný zpochybňuje
doručení napadeného rozsudku žalobkyni, a tudíž i nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v chybné
aplikaci zákona č. 116/1990 Sb., jelikož jak nájemní smlouva z roku 1992, tak
smlouva z roku 1998 jsou smlouvy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. a § 3
zákona č. 116/1990 Sb., v tehdejším znění, a sice proto, že pokud taková
nájemní smlouva neobsahuje účel nájmu, resp. údaj o předmětu podnikání, je
neplatná. Žalovaný zdůrazňuje ust. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., podle
něhož lze smlouvu o nájmu nebytových prostor platně uzavřít jen ohledně
takových prostor (a k takovému účelu), které byly v souladu se stavebním
zákonem určeny jako nebytové kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním
povolením. V nájemní smlouvě z roku 1998 je pak uvedeno, že nájem vzniká dne 1.
11. 1995, což je vyloučeno. Práva a povinnosti v obou nájemních smlouvách jsou
vymezeny neurčitě. Dovolatel uvádí, že první nájemní smlouva nabyla platnosti
dnem podpisu, tedy 30. 10. 1992, a jelikož byla sjednána na dobu pěti let, její
platnost skončila dnem 31. 10. 1997. Jestliže pak na základě nájemní smlouvy ze
dne 1. 11. 1998 vznikl nájem k datu 1. 11. 1995, byla v té době stále v
platnosti smlouva z roku 1992, takže tato byla platná i v období od roku 1997
do roku 2005. Žalovaný uzavírá, že vzhledem k tomu, že po uplynutí pěti let ode
dne uzavření nájemní smlouvy z roku 1992 prostory i nadále užíval, dle ust. §
676 odst. 2 obč. zák. se uvedená nájemní smlouva obnovila a trvala až do doby
vyklizení prostor dne 6. 4. 2005. Dovolatel pak obsáhle rozebírá obecnou
problematiku uzavírání smluv, zejména pak smlouvy nájemní ohledně nebytových
prostor a rekapituluje, jakých plnění se žalobkyni dostalo na základě neplatné
nájemní smlouvy z roku 1992, čímž na její straně došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení, získaného navíc úmyslně (žalobkyně musela vědět, že prostory
pronajímá v rozporu se zákonem). Žalovaný je naopak přesvědčen, že k
bezdůvodnému obohacení na jeho straně nemohlo dojít, neboť předmětné nebytové
prostory byly nezpůsobilé k řádnému užívání a nebyly zkolaudovány pro výkon
podnikatelské činnosti žalovaného; uplatnění nároku žalobkyně je též v rozporu
s dobrými mravy. Dovolatel poukazuje na tvrzení žalobkyně, že znalecký posudek
RNDr. Tvrdíkové byl vypracován až v únoru roku 2002, tedy po skončení nájemního
vztahu. S tím se však dovolatel neztotožňuje, když uvádí, že rozhodné není to,
kdy byl posudek vypracován, ale naopak to, kdy v prostorách proběhlo místní
šetření. K tomu došlo ve dnech 15. 1. a 30. 1. 2002, tedy v době, kdy nájemní
vztah dosud trval.
Žalovaný dále vysvětluje, proč by se na vztah mezi ním a žalobkyní měl
aplikovat obchodní zákoník (žalobkyně pronajímáním prostor zabezpečovala
veřejné potřeby ve smyslu § 261 odst. 2, věty první, obch. zák.) a na právo
žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení čtyřletá promlčecí doba, předvídaná
ust. § 397 obch. zák., a jelikož bylo žalobkyní bezdůvodné obohacení získáno
úmyslně, uplatní se promlčecí doba desetiletá. Dovolatel poukazuje na to, že
nebytové prostory měly skryté vady; konstatuje rovněž, že úkolem znalce Ing.
Rektora bylo zjistit obvyklou výši nájemného za užívání předmětných nebytových
prostor vzhledem k lokalitě a jejich stavu, zejména s přihlédnutím k závadám,
především nadměrné vlhkosti, takže neposuzoval zdravotní rizika a celkovou
zdravotní závadnost prostor. Znalci je vyčítáno, že ve svém posudku pracuje
toliko na úrovni pravděpodobnosti („prostory by bylo s největší
pravděpodobností možné pronajmout pro účely skladování“), když výstupem
znaleckého posudku by měl být závěr podložený ověřenými fakty. Jde-li pak o
odborné posouzení RNDr. Klánové, je tato soudní znalkyní v oboru zdravotnictví,
odvětví hygiena se specializací na měření a hodnocení bakterií a plísní v
životním prostředí člověka, a je tedy osobou kompetentní pro zpracování
znaleckého posudku, jehož zadáním bylo posouzení zdravotních rizik a celkové
zdravotní závadnosti předmětných prostor, přičemž závěr vyzněl jednoznačně tak,
že prostory byly absolutně nevhodné pro pobyt člověka. V daném případě se proto
bezpochyby jednalo o znalecký posudek. Žalovaný se pak obsáhle vyjadřuje k
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 35 Co 103/2004-77,
kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti předmětné nebytové prostory vyklidit,
s tím, že příslušný senát ve věci rozhodoval ve stejném složení jako v
posuzovaném sporu (vznesl proto námitku podjatosti), a soudu vytýká, že
nedoplnil dokazování v jím požadovaném rozsahu (poukazuje na údajnou neplatnost
dodatečného rozhodnutí ONV v Praze 2 o přípustnosti stavby – stavebních úprav
ze dne 29. 10. 1975). Závěrem žalovaný navrhnul, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Požádal rovněž o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o výrok II. napadeného
rozsudku, je přípustnost dovolání proti němu dána ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., jde-li pak o výrok I., je tvrzena podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o. s. ř., avšak v případě té části dovolání, jež směřuje proti
potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí, má dovolatel k tvrzení zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí k dispozici pouze dovolací důvod podle
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jelikož otázka přípustnosti se v případě předkládaného dovolání řídí částečně
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a částečně ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., přikročil Nejvyšší soud k posouzení přípustnosti, resp. důvodnosti
dovolání zvlášť pro každou jeho část.
Z dovolání není zcela zřejmé, zda směřuje i proti té části výroku I. napadeného
rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně,
jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 26.840,- Kč s
přísl. Žalovaný totiž na s. 3 svého dovolání konstatuje, že dovoláním napadá
„výrok I. rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, kterým byl potvrzen
zamítavý výrok soudu I. stupně o protinávrhu žalovaného ve výši 215.618,- Kč“.
Dovolatel tak sice výslovně uvádí, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadá
„v plném rozsahu“, avšak o své povinnosti zaplatit žalobkyni částku 26.840,- Kč
s přísl. se již dále nezmiňuje (hovoří pouze o zamítnutí jím podané vzájemné
žaloby). Výkladem dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaný měl v úmyslu
napadnout i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
V tomto rozsahu však dovolání není přípustné.
Podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž k
příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V daném případě napadl žalovaný část
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni
částku 26.840,- Kč s přísl. Protože se jedná o peněžité plnění a uvedená
jistina je nižší než 50.000,- Kč, není dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání je v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku,
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Zpochybňuje-li dovolatel doručení rozsudku odvolacího soudu žalobkyni (resp.
jejímu zástupci) a dovozuje-li, že toto rozhodnutí tak nenabylo právní moci,
není možné s ním souhlasit. Je sice pravdou, že původní advokát žalobkyně JUDr.
Ing. Miroslav Pavlovský zemřel a byl s účinností od 20. 5. 2010 vyškrtnut ze
seznamu advokátů, avšak rozhodnutím České advokátní komory ze dne 2. 7. 2010,
č. j. 02-5453/10, byla jeho nástupkyní určena JUDr. Jiřina Jandová (viz č. l.
421 spisu). Ta se podle svých vlastních slov s rozsudkem odvolacího soudu
seznámila dne 14. 7. 2010 poté, co byl vhozen do schránky advokátní kanceláře
(viz č. l. 420 spisu). V situaci, kdy tato advokátka disponuje plnou mocí
žalobkyně (viz č. l. 422 spisu) pak neexistuje u druhé strany sporu důvod pro
jakékoliv pochybnosti ohledně doručení napadeného rozhodnutí.
Žalovaný se velice podrobně zabývá otázkou platnosti obou mezi ním a žalobkyní
uzavřených nájemních smluv, tedy smlouvy z roku 1992 a z roku 1998. Na mnoha
místech svého dovolání uvádí (viz např. s. 5 – 8 či na s. 14 – 16), že obě
uvedené nájemní smlouvy je třeba považovat za neplatné, a to vzhledem k ust. §
37 či § 39 obč. zák. i § 3 či § 5 zákona č. 116/1990 Sb. V tomto směru je však
třeba žalovanému připomenout, že pokud by tyto smlouvy byly neplatnými, užíval
by předmětné nebytové prostory na základě neplatného právního úkonu a vzhledem
k dikci ust. § 451 odst. 2 obč. zák. by na jeho straně došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení, a to pouze na základě jiné skutkové podstaty, než je
plnění bez právního důvodu v případě, že by nájemní smlouva byla platná a
následně vypovězena. Dovolací soud se tak námitkami žalovaného stran
neplatnosti uvedených smluv nezabýval, neboť tyto nejsou s to mít vliv na
výsledek sporu, stejně jako se nezabýval jeho námitkou uvedenou na s. 7
dovolání, podle níž vzhledem k neplatnosti smlouvy z roku 1998 se na základě
ust. § 676 odst. 2 obč. zák. neustále obnovovala smlouva z roku 1992, která tak
„trvala“ až do předání nebytových prostor žalobkyni v roce 2005. Jestliže totiž
žalovaný v mnoha pasážích dovolání rozvíjel svůj názor o neplatnosti smlouvy z
roku 1992, je zcela nelogické a rozporné s většinovým obsahem dovolání, aby na
jiném jeho místě (s odstupem pouhých několika odstavců) konstatoval platnost
této smlouvy a dovozoval z ní jakékoliv právní účinky. Smlouvu z roku 1992
navíc dovolatel shledává platnou a neustále se obnovující až do roku 2005 s
argumentací, že smlouva z roku 1998 je neplatná s ohledem na v ní sjednanou
zpětnou účinnost, což však soud prvního stupně (a v návaznosti na jeho závěry i
soud odvolací) přiléhavě vyvrátil.
Dovolatel se domnívá, že předmětné nebytové prostory nebyly způsobilé k řádnému
užívání a na jeho straně tak nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení; v
tomto ohledu se však mýlí. V řízení vyšlo najevo, že prostory měly vady, byly
vlhké a objevovaly se v nich plísně. Takové vady by však bylo možné vytknout
pouze v situaci, že by mezi účastníky existovala platná nájemní smlouva
pokrývající příslušné období. Pokud taková smlouva neexistovala, ať už proto,
že nájemní vztah skončil výpovědí, či proto, že smlouva byla neplatná, nemůže
se žalovaný dovolávat existence těchto vad, když k užívání prostor ho nikdo
nenutil a on tak činil dobrovolně. Bylo by totiž absurdní, aby byl v případě
neexistence právního důvodu pro užívání nemovitosti neoprávněný uživatel
zproštěn povinnosti vydat bezdůvodné obohacení s odkazem na případné vady této
nemovitosti. Kdokoliv by pak mohl bez právního důvodu užívat cizí nemovitost,
aniž by mohl být následně „sankcionován“ vydáním bezdůvodného obohacení pouze
proto, že poukáže na určité vady této nemovitosti. Špatný stav nemovitosti se
proto projeví pouze ve výši bezdůvodného obohacení.
Obdobně je pak třeba reagovat na výtku dovolatele, že znalecký posudek Ing.
Rektora se nezabýval otázkou zdravotní závadnosti předmětných prostor, a
poukázané vyjádření RNDr. Klánové, které uvedené prostory charakterizovalo jako
zcela nevhodné pro pobyt člověka. Dovolatel se domnívá, že vzhledem k uvedenému
na jeho straně nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. Pomíjí však
zcela skutečnost, že to, že v inkriminované době užíval tyto nebytové prostory,
aniž by mu svědčil jakýkoliv právní titul, byla jeho svobodná volba, nikdo jej
k tomu nenutil a nelze ani vyčítat žalobkyni, že nepodnikla opatření k
odstranění tohoto stavu, když mezi účastníky neexistoval smluvní vztah a z něj
plynoucí práva a povinnosti. Bylo by totiž zcela nelogické v takové situaci
žalobkyni právo na vydání bezdůvodné obohacení upřít, neboť to by, dovedeno ad
absurdum, jak již bylo výše uvedeno, znamenalo, že kdokoliv může užívat předmět
vlastnictví jiné osoby a s poukazem na jakoukoliv vadu tohoto předmětu se
zprostit povinnosti bezdůvodné obohacení vydat. To, že předmětné prostory byly
ve špatném stavu, či to, že byly uživatelné (za splnění určitých podmínek)
pouze jako sklady, pak bylo zohledněno při určení výše bezdůvodného obohacení,
přičemž odvolací soud se s touto otázkou vypořádal zcela v souladu s právem.
Okolnost, zda RNDr. Klánová vypracovala znalecký posudek či odborné vyjádření,
je pak ve světle výše uvedeného nerozhodná. Jestliže dále žalovaný znalci Ing.
Rektorovi vyčítá, že pracoval pouze na úrovni pravděpodobnosti, na níž vázal
možnost pronájmu nemovitostí, je tato námitka rovněž nepřípadná, když v dané
době konkrétní nebytové prostory pronajímány nebyly, a znalec proto mohl pouze
odhadovat, zda a za jaké nájemné by tak bylo možné učinit, což ovšem neznamená,
že by nepracoval s ověřenými fakty.
Namítá-li žalovaný, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je
v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba podotknout, že v
řízení nebyly zmíněny žádné skutečnosti, které by činily požadavek žalobkyně
rozporným s tímto ustanovením. Jestliže totiž odvolací soud posoudil všechny
rozhodné okolnosti na straně žalobkyně i žalovaného, nelze mu v tomto případě
vytýkat nesprávné právní posouzení věci, o něž by podle ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. mohlo jít jen tehdy, kdyby soud některé z objektivně
rozhodných okolností (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) bezdůvodně pominul nebo
přihlédl naopak k těm, jež za rozhodné pokládat nelze, resp. když v poměření
váhy jednotlivých okolností je neodůvodnitelný (příp. logický) rozpor (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1970/99).
To, že žalobkyně během řízení uvedla, že znalecký posudek Mgr. Tvrdíkové byl
vypracován až po skončení nájemního vztahu, zatímco žalovaný považuje za
rozhodný okamžik nikoliv vypracování tohoto posudku, ale konání místního
šetření, přitom nemůže být skutečností zdůvodňující aplikaci § 3 odst. 1 obč.
zák., byl-li posudek skutečně vypracován (jak uvádí žalovaný) v únoru 2002 a
místní šetření provedeno o měsíc dříve.
Pokud pak jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2004, č. j. 35 Co
103/2004-77, není Nejvyšší soud oprávněn jej v tomto řízení přezkoumávat,
stejně jako otázku podjatosti členů senátu odvolacího soudu, jenž rozhodoval ve
zmíněném řízení, protože o námitce podjatosti rozhodl pravomocně Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. Nco 47/2010-362, přičemž proti tomuto
rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Žalovanému se tak nepodařilo předložit takové argumenty, které by činily jeho
dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku důvodným, Nejvyšší soud shledal
právní závěry odvolacího soudu v tomto směru správnými, zatímco vady uvedené v
§ 242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, a proto dovolání v naznačeném rozsahu podle
ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Jestliže pak dovolání směřovalo proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím
byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut
vzájemný návrh žalovaného, mohlo by být dovolání v tomto rozsahu shledáno
přípustným pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k ust. §
237 odst. 3 o. s. ř. má dovolatel k dispozici pouze dovolací důvod podle ust. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jestliže se dovolatel domnívá, že na vztah mezi ním a žalobkyní je třeba
aplikovat ust. § 261 odst. 2 obch. zák. a potažmo § 397 obch. zák., nelze mu
dát zapravdu. Judikatura dovodila, že vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z
právního úkonu, který odpadl, či z neplatného právního úkonu a jedná-li se v
daném případě o obchodněprávní vztah, řídí se otázka promlčení příslušnými
ustanoveními obchodního zákoníku, a promlčecí doba je tedy čtyřletá (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004, rozsudek
téhož soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2005, či rozsudek téhož soudu ze dne
15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
ročník 2008, č. 18). Obdobně tomu bude i v případě, že v rámci obchodněprávního
vztahu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 198, sešit 11/2003). Proto, aby
se na právo obou účastníků na vydání bezdůvodného obohacení mohla vztahovat
čtyřletá promlčecí doba, předpokládaná obchodním zákoníkem, bylo by předně
třeba učinit závěr o tom, že se mezi nimi jedná o obchodní závazkový vztah.
Klíčová je tak vzhledem ke znění ust. § 261 odst. 2, věty první, obch. zák.
otázka, zda se v daném případě činnost účastníků týkala veřejných potřeb.
Dovolací soud pak musí na tuto otázku s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, odpovědět záporně. V citovaném
rozhodnutí dospěl soud k závěru, že podnikatelskou činnost zabezpečující
veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická osoba ve všech
oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží veřejnému
(obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob nacházejících
se na území státu či dané územněsprávní jednotky. Takovéto potřeby jsou
zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou
hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných
komunikací, osvětlení apod. V podmínkách uvedeného rozhodnutí by zmíněným
hlediskům pro daný případ odpovídala výstavba prodejny potravin a smíšeného
zboží, neboť takováto budova má podle svého stavebně technického určení sloužit
k prodeji zboží, tedy k uspokojování potřeb všech obyvatel obce bez ohledu na
to, kdo ji provozuje. Pronájem budovy však má především charakter výkonu
vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí (na tom nic nemění skutečnost,
jakým způsobem je pak nájem nájemcem konzumován, tedy zda například nájemce
skutečně prodejnu provozuje). Nelze ho tudíž považovat ani za zabezpečování
veřejných potřeb. Obdobný závěr tak lze učinit i v případě vztahu účastníků
tohoto řízení, když není důvod pro to, aby administrativní provoz žalovaného či
skladování jeho věcí byly považovány za uspokojování veřejných potřeb.
Pokud se pak žalovaný domnívá, že v případě, že by k bezdůvodnému obohacení na
straně žalobkyně došlo na základě jejího úmyslného jednání, měla by být
aplikována desetiletá promlčecí doba, je třeba s ním opět nesouhlasit, když
obchodní zákoník, jež má být dle názoru dovolatele na problematiku aplikován,
neobsahuje ustanovení o tom, že je-li bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, je
promlčecí doba desetiletá. Takové ustanovení obsahuje pouze občanský zákoník
(ust. § 107 odst. 2 obč. zák.), jehož užití by však komplexní úprava obchodního
zákoníku stran promlčení vylučovala. Jelikož pak v řízení nebylo prokázáno, že
by žalobkyně získala bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného úmyslně (soud
prvního stupně a v návaznosti na jeho závěry i odvolací soud se danou otázkou
zabývaly a přesvědčivě ji vysvětlily), není možné toto ustanovení aplikovat ani
v situaci, kdy se – jak bylo vyloženo výše – na otázku promlčení vztahuje režim
občanského zákoníku. Desetiletá objektivní lhůta přitom nijak nemůže ovlivnit
běh lhůty subjektivní (dvouleté), jejíž marné uplynutí v posuzované věci
zapříčinilo promlčení práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze v příslušném rozsahu
přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst.
5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož žalovaný ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení, zabýval
se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti této části
napadeného rozsudku odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c)
o. s. ř.
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty první, § 146 odst. 3 a § 142
odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na
náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.