28 Cdo 4630/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců: a) H. J., b) JUDr. A. K., a c) Ing. Z. K., žalobci a) a c) zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1. L. České republiky, s. p., a 2. Obec S., zastoupena advokátkou, o určení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod. sp. zn. 5 C 218/2002, o dovolání žalobců a) a c) a o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 11. 2006, č. j. 12 Co 807/2005-269,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by každému z nich byl vydán spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/9 k lesním cestám v katastrálním území S. p. č. 2569/2, 2571, 2572, 2574/2, 2574/2, 2575, 2581/1, a 2581/2 a pozemkům ve zjednodušené evidenci – původ parcely pozemkový katastr p. č. 2569, 2570, 2572, 2574, 2578 a 2581 vedeným na seznamu veřejného statku (dále jen „předmětné nemovitosti“), k nimž měla jejich matka G. J. ke dni 8. 5. 1945 spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/3. Dále se žalobci domáhali určení, že každému ze dvou zbývajících původních spoluvlastníků, K. W.-W. a JUDr. O. M., náležel ke dni úmrtí (17. 8. 1978 a 10. 4. 2001) spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem v rozsahu 1/3.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně dospěl v rozsudku ze dne 28. 6. 2005, č. j. 5 C 218/2002-199, k závěru (výrok I.), že žalobci jako právní nástupci původní spoluvlastnice G. J. řádně uplatnili svůj restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí dle § 9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a proto určil, že každý ze tří žalobců má proti žalovaným nárok na vydání 1/9 spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. Naproti tomu, soud prvního stupně zamítl návrh na určení (výroky II. a III.), že K. W.-W. a JUDr. O. M. byli ke dni úmrtí každý 1/3 spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a to vzhledem k nesplnění podmínky naléhavého právního zájmu, s odůvodněním, že v dané věci jde o restituční spor, u kterého „nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo“ (pr. věta nál. ÚS z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02, N 23/36). Dále soud prvního stupně uvedl, že není podstatné, zda stát nabyl předmětné nemovitosti na základě platného právního důvodu, neboť postačí, že je po 25. 2. 1948 fakticky převzal, a to vzhledem k § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě („Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku […] p) převzetí nemovitosti bez právního důvodu…“), jak tomu bylo v souzeném případě.
Krajský soud v Brně rozsudkem z 22. 11. 2006, č. j. 12 Co 807/2005-269, odvoláním napadené zamítavé výroky (tj. výroky II. a III.) ve vztahu žalované č. 2 (obci Svatoslav) potvrdil a ve vztahu k žalované č. 1 (L. České republiky, s. p.) zrušil a řízení zastavil z důvodu nesplnění podmínky řízení daného nedostatkem návrhu podle § 79 o. s. ř., který má povahu neodstranitelné vady řízení, § 104 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k žalované č. 2 (obci S.) odvolací soud převzal právní názor soudu prvního stupně o tom, že chybí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví K. W.-W. a JUDr. O. M., a doplnil, že ten, jehož nemovitost přešla na stát v rozhodné době stanovené v jednotlivých restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle § 80 o. s. ř., bylo-li možné nároky uplatnit podle těchto restitučních předpisů (srov. rozs. velkého senátu NS z 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a c) dovolání, jehož přípustnost shledávali v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). Namítali, že vada v označení žalovaného č. 1 byla vadou odstranitelnou, a proto měl odvolací soud vyzvat k odstranění této vady ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. (srov. nál. ÚS z 29. 6. 1995, III. ÚS 74/94, N 42/3). Dále namítali, že v restitučním řízení podle zákona o půdě Pozemkový úřad v T. ani Krajský soud v Brně nevyhověly žalobcům ohledně spoluvlastnických podílů K. W.-W. a JUDr. O. M., neboť dospěly k závěru, že nemovitosti žalobců podléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., zatímco v probíhajícím sporu dospěly soudy nižšího stupně k závěru o přechodu předmětných nemovitostí na stát bez právního důvodu. Uvedeným rozporem je, podle názoru dovolatelů, naplněna podmínka naléhavého právního zájmu umožňující, aby se dovolatelé domohli náhrady křivd - nejen minulých, ale i nově způsobených - podáním určovací žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i žalobce b). Namítal, že teprve v probíhajícím sporu dospěly soudy k závěru, že k odnětí došlo po 25. 2. 1948, zatímco v předchozím restitučním řízení orgány nevydaly majetek podle zákona o půdě, neboť za opomenutí řady skutkových i právních skutečností zaujaly názor, že majetek byl vlastníkům odňat před počátkem rozhodného období, tedy před 25. 2. 1948. Dále dovolatel namítal, že zákon o půdě (příp. na něj navazující zák. č. 243/1992 Sb.) v dané situaci nepředstavuje lex specialis k obecným předpisům, neboť neodkazuje na dekret č. 12/1945 Sb., resp. 108/1945 Sb. Dovolatel rovněž zdůraznil, že stát nenabyl předmětných nemovitostí na základě platného právního důvodu a že původní vlastníci proto nemohli své vlastnické právo pozbýt.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
C. Přípustnost a důvodnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta (žalobci a/ a c/) a žalobcem b/, který má právnické vzdělání. Dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř.
I. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně (až na zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému č. 1, který odvolací soud zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil – srov. část C. II. tohoto odůvodnění), může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takový závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku však dovolací soud nemohl učinit, neboť odvolací soud vyřešil nemožnost podání určovací žaloby v souladu s nálezem ÚS z 1.
11. 2005, Pl. ÚS-st 21/05, 477/2005 Sb., jakož i s rozsudkem NS z 17. 2. 2006, 22 Cdo 25/2006 („Přešly-li tedy sporné nemovitosti na stát v rozhodném období bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. – zákon o půdě], nelze návrhu na jejich vydání, příp. určení vlastnictví k nim, uplatněnému podle obecných předpisů, vyhovět.“) a rozsudkem velkého senátu NS z 11. 9. 2003, 31 Cdo 1222/2001 („…hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 obč. zák. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním.
Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.“). Z uvedeného se podává, že absence právního důvodu pro převzetí předmětných nemovitostí státem – které se navíc uskutečnilo desítky let před r.
1989 – není relevantní, když na uvedenou možnost zákon o půdě výslovně pamatuje v § 6 odst. 1 písm. p) a „samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické“ (nál. ÚS z 1. 11. 2005, Pl. ÚS- st 21/05, 477/2005 Sb.). Stejně tak se dovolací soud neztotožnil s názorem dovolatelů, že by soudy měly v rámci probíhajícího sporu o určení vlastnictví napravit pochybení údajně učiněná v rámci restitučního řízení podle zákona o půdě, která mají spočívat v nesprávnosti skutkových zjištění, že spoluvlastnický podíl K.
W.-W. a JUDr. O. M. byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. před datem 25. 2. 1948. Případnou nesprávnost soudních i správních rozhodnutí lze napravovat, bez ohledu na složitost věci, výhradně v zákonném procesním rámci a nelze připustit obcházení pravomocného soudního restitučního rozhodnutí vydaného v řízení podle zákona o půdě jeho mimořádným přezkumem za použití určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Řečeno jinak, ani v demokratickém právním státě nemůže být přezkum neomezený, nýbrž procesní předpisy stanoví okamžik, k jakému je řízení v zásadě konečné (i pokud by s ním strany nesouhlasily), přičemž je věcí zákonodárce, aby stanovil, za jakých podmínek se připouští průlom do právní jistoty stran, např. obnovou řízení.
II. Dovolací soud shledal v souladu s ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustným, pokud se jím dovolatelé domáhali zrušení výroku, kterým odvolací soud ve vztahu k žalovanému č. 1 (L. České republiky, s. p.) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Dovolací soud však v uvedeném směru dospěl k závěru o zjevné bezdůvodnosti dovolání (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), a proto je odmítl, a to přesto, že nesdílí závěr odvolacího soudu o (neodstranitelném) nedostatku návrhu na zahájení řízení, byla-li v návrhu za žalovaného č. 1 označena Česká republika, zastoupená L. České republiky, s. p. a je-li „nepřesné označení existujícího žalovaného subjektu […] nedostatkem, který je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.“ (pr. věta nál. ÚS z 4. 11. 1998, IV. ÚS 245/97, N 135/12). Podstatné totiž zůstává, že soudy nižšího stupně by nemohly v dalším řízení než opětovně konstatovat nedostatek naléhavého právního zájmu (jak bylo rozvedeno pod bodem C. I. tohoto rozhodnutí), a to i ve vztahu k žalovanému č. 1 (L. České republiky, s. p.) a určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. zamítnout. Jinými slovy, procesní pochybení spočívající v nedostatku poučení žalobců o správném označení žalovaného č. 1 nemohlo výsledek sporu jakkoli ovlivnit, a proto by zrušení rozsudku odvolacího soudu představovalo pustý formalismus, který by navíc neodpovídal koncepci dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
III. Dovolací soud odmítl dovolání také v části, ve které dovolatelé napadali rozsudek odvolacího soudu co do výroků o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), a to i pokud je formálně součástí rozsudku. Přitom dovolání proti usnesení může být přípustné jen podle ustanovení § 238, 238a a 239 o. s. ř. (§ 237 o. s. ř. se týká jen rozsudků). Uvedená ustanovení ovšem na usnesení o nákladech řízení nedopadají.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že žádnému z žalovaných, přes jejich úspěch ve věci, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu