Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (účinného do novely č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládá za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). Jestliže taková právní otázka není v dovolání jasně a výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum ne dosti limitovanou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s jeho přezkumnými oprávněními, danými v § 242 o. s. ř. - a v důsledcích i v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Zmíněný zásadní právní význam navíc nemůže být napadenému rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení, včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.).
K dovolání žalované :
Jeho závěr trpí stejnou argumentační vadou, jako je tomu u dovolání žalobce. Kromě toho jsou tvrzení žalované poněkud konfúzní, neboť se v nich směšuje dovolací důvod podle nyní citovaného ustanovení (procesní vada) a další dovolací důvod spočívající v nesouladu skutkových zjištění (chybí opora v dokazování), aniž by následovalo vysvětlení v konkrétní rovině.
Nicméně podstatou dovolání je tvrzení dovolatelky o neexistenci (neprokázání) vyvlastnění předmětných pozemků právním předchůdcům žalované – a naopak o jejím vlastnictví pozemků na základě darovací smlouvy ze dne 23. 10. 1991 (dar od rodičů, s jejich tvrzenou dobrou vírou a držbou od roku 1970 na základě nezapsaného vyvlastnění v pozemkové evidenci).
Skutečností však je, že podle výsledků dokazování (již) první instance k vyvlastnění pozemku parc. č. 535 v kat. úz. B. platně došlo (viz č.l. 117 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Též byla prokázána sukcese do majetkových práv postupně z B. e. r. z., n. p. (viz vyvlastnění) až posléze Jihomoravským energetickým závodům B., s. p. (č.l. 117, též verte, první odstavec shora).
Tamtéž se podává, že pozemek parc. č. 535 (původní vyvlastněný) byl geometrickým plánem č. 1735-178/95 rozdělen na pozemky parc. č. st. 3929/1 a 499/9, tedy na ty, jež se staly předmětem nynější určovací žaloby.
Po skutkové stránce se v řízení před nižšími instancemi nezpochybňují tvrzení strany žalující, že na pozemku č. parc. 3929/1 je rozvodna (č.l. 118 nahoře) a že druhý pozemek parc. č. 499/9 – ostatní plocha je v oplocené části areálu rozvodny.
Z toho plyne, že přinejmenším právo hospodaření žalobce k pozemku parc. č. 499/9 je založeno, jak zde správně dovodil odvolací soud. Nad rámec již výše vymezeného – a zúženého - dovolacího přezkumu dovolací soud konstatuje, že totéž právo by přicházelo v úvahu i ke druhému pozemku parc. č. st. 3929/1, a navíc lze hovořit též o potenciálním vydržení (přinejmenším) obou pozemků žalobcem. To však již není věcí dovolací instance v nynějším řízení; spíše půjde o další jednání stran či použití konkrétních procesních prostředků.
Judikatura Nejvyššího soudu, konformní po stránce zásadních hmotněprávních aspektů věci s výše popsanými závěry, je obsažena zejména v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1052/97 a návazných judikátech (R 54/2000).
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání strany žalující odmítl (§ 234b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.), zatímco dovolání strany žalované pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Procesní výsledek dovolacího řízení nedovoluje závěr o tom, že by jedna či druhá strana byla v řízení úspěšná; proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu