ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobců a) H. V., a b) M. M., zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou,
advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalovaným 1) BAUER MEDIA v.
o. s., IČ 49709968, se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 6, zastoupené JUDr.
Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 52, a 2) Mediaedge:cia
Czech Republic, s. r. o., IČ 47124067, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51/1169,
zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá
16, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 7 C 395/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 6. 2009, č. j. 23 Co 194/2009-155, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, č. j. 23 Co
194/2009-155, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu,
ve kterém byla zamítnuta žaloba proti první žalované, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 10. 2008, č. j. 7 C
395/2007-124, pokud jím byla zamítnuta žaloba proti první žalované, a ve
výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a první žalovanou, se zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobou podanou dne 23. 7. 2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se žalobkyně a)
domáhala na žalovaných zaplacení částky 2.823.374,325 Kč s příslušenstvím a
dále se žalobce b) domáhal na žalovaných zaplacení částky 1.065.085,665 Kč s
příslušenstvím. Uvedli, že žalované neoprávněně užily jejich podob a jmen v
reklamě propagující výrobky první žalované, tj. týdeníky Pestrý svět a Rytmus
života. Druhá žalovaná je dle zjištění žalobců zpracovatelem reklamních spotů,
které byly k propagaci výrobků první žalované vysílány na televizních stanicích
TV Nova a TV Prima. Podle žalobců se žalované bezdůvodně obohatily na úkor
žalobců, neboť první žalovaná neposkytla žalobcům úplatu za užití jejich jmen a
podob v reklamě, ačkoli by tomu tak při standardní kontraktaci bylo. Žalobci
rovněž namítli, že užití podob a jmen žalobců v reklamě bez jejich souhlasu je
protiprávním jednáním. Žalované nikdy tento souhlas neměly, ani se jej nikdy
nesnažily získat, a proto nemusely vynaložit žádné finanční prostředky na
získání souhlasu. Odpovědnost obou žalovaných je podle žalobců dána společně a
nerozdílně, když k protiprávnímu jednání došlo shodně u obou žalovaných.
První žalovaná namítala, že předmětné reklamní spoty byly vyrobeny a odvysílány
pouze za účelem propagace jejích produktů, týdeníků Rytmus života a Pestrý
svět, přičemž propagováno bylo vždy aktuální vydání periodika s upozorněním na
některé články, které jsou jeho obsahem. Dále zdůraznila potřebu důsledně
rozlišovat aktivní využití známé osobnosti, jejího jména či podoby v reklamě,
kdy je popularita takové osobnosti využita k propagaci určitého výrobku (jak je
tomu v případě herce J. K. a reklamy na deník AHA) od situace, o kterou jde v
projednávané věci, kdy jsou články o známých osobnostech a nosič takových
informací pouhým výrobkem, a kdy pouze tento výrobek je představován formou
reklamy. V takovém případě jsou žalobci pouze předmětem zpravodajské činnosti a
nárok na honorář jim nevzniká. Pokud jde o namítaný nedostatek souhlasu k užití
podob a jmen žalobců v reklamě, odkázala první žalovaná na zákonnou
zpravodajskou licenci dle § 12 odst. 3 obč. zák., a to s tím důsledkem, že na
straně první žalované nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Druhá žalovaná namítala, že není ve věci pasivně legitimována, neboť není
zpracovatelkou předmětných reklamních spotů. V této souvislosti uvedla, že je
reklamní agenturou, která se nezabývá a nikdy nezabývala výrobou a zpracováním
reklamy, nýbrž na základě smluv uzavřených s první žalovanou pouze nakupovala
vysílací čas a prostor v rámci televizního vysílání. Dále druhá žalovaná
uvedla, že neodpovídá za podklady předávané k vysílání ani věcně ani právně a
rovněž není oprávněna ani technicky schopna do obsahu obdržených reklamních
spotů zasahovat. Druhá žalovaná rovněž namítala, že žaloba není důvodná, neboť
právem první žalované jako vydavatelky je obracet se prostřednictvím reklamy na
spotřebitele a informovat je o svých produktech. Navíc je běžnou a přípustnou
praxí, že periodika propagují i v jiných médiích své produkty se sdělením
obsahu jednotlivých článků.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2008, č.j. Ncp 3072/2007-44,
rozhodl, že k projednávání a rozhodnutí věci je v prvním stupni příslušný
Obvodní soud pro Prahu 5, neboť předmětem řízení je vydání bezdůvodného
obohacení a nikoli nárok na peněžitou satisfakci za neoprávněný zásah do
osobnostních práv.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č.j. 7 C 395/2007-124,
žalobu zamítl. Námitku druhé žalované ohledně nedostatku pasivní legitimace
shledal důvodnou, neboť druhá žalovaná nebyla zadavatelkou ani zpracovatelkou
předmětných reklamních spotů a na základě smlouvy o poskytování mediálních
služeb pouze zajišťovala pro první žalovanou nákup reklamního prostoru v
médiích. Neodpovídala proto za obsah reklam, které předávala do vysílání, a
nebyla oprávněna do nich zasahovat. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru,
že žalobci neprokázali, že by se první žalovaná na jejich úkor obohatila. Vzal
za prokázané, že reklamy na předmětná čísla periodik Pestrý svět a Rytmus
života obsahovaly pouze výčet článků aktuálního čísla, aniž by o žalobcích bylo
uváděno něco nad rámec obsahu článků, s výjimkou slov a krátkých vět typu
„Šok!“ apod. nebo grafického ztvárnění, jejichž zřejmým účelem bylo zaujmout
adresáta reklamy, nikoli však klamavě informovat potenciální čtenáře. Podle
soudu prvního stupně nebylo v daném řízení namístě řešit ani pravdivost a
objektivnost těchto článků, neboť ohledně těchto skutečností mají žalobci
možnost bránit se žalobou proti zásahům do svých osobnostních práv. Soud
prvního stupně uzavřel, že žalobci časopisy vydávané první žalovanou
nepropagují a předmětné reklamní spoty ani nebudí dojem, že by tak činili. Je
podnikatelským rizikem první žalované, o kterých osobnostech ze společenského a
kulturního života bude psát a jak často, byť dlouhodobě vysoká popularita
žalobkyně a) jí do jisté míry může zaručit určitý okruh čtenářů, pokud o ní
bude psát ve svých časopisech, což je však možné říci i o jiných osobnostech.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2009, č.j. 23
Co 194/2009-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že pokud jde o obsah reklamy, pak se žalobci měli možnost
domáhat plnění, ale nikoliv žalobou na vydání bezdůvodného obohacení z
nepoctivých zdrojů. Došlo-li k zveřejnění podob žalobců a údajů o nich bez
jejich souhlasu a případné odměny, pak se měli podle odvolacího soudu domáhat
satisfakce žalobou na ochranu osobnosti.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Oba žalobci podali dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k první
žalované. Jeho přípustnost spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť jde podle jejich názoru o věc zásadního právního významu. Jako
dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.
Podle dovolatelů nelze uplatněný nárok kvalifikovat jako nárok na ochranu
osobnosti, nýbrž jako nárok z bezdůvodného obohacení. Podstatou vzniku
bezdůvodného obohacení je podle dovolatelů skutečnost, že první žalovaná
použila jejich podob a jmen v reklamě na podporu prodeje svých výrobků, aniž by
za toto užití vynaložila jakékoli finanční prostředky, které by jinak nutně
musela vynaložit, neboť žalobci by v reklamě rozhodně zdarma nevystupovali.
Předmětem sporu naopak podle žalobců není otázka, zda a do jaké míry užití
jejich jmen a podob v reklamě žalobce dehonestuje. Podle dovolatelů se ve věci
jedná o bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů, neboť první žalovaná získala
majetkový prospěch způsobem, který právní řád neuznává, tj. tím, že bez
souhlasu žalobců užila jejich jmen a podob v reklamě. Vzhledem k podobě a
obsahu předmětných periodik pak jednání první žalované nemůže být kryto
zpravodajskou licencí.
Dovolatelé dále dovozují, že předmětný nárok nelze posoudit jako nárok
na náhradu škody, jelikož škodou by v daném případě byla náhrada za
neuskutečněné kontrakty, které by v důsledku neoprávněného užití podob a jmen
žalobců v reklamě první žalovanou nemohli žalobci uzavřít se třetími osobami.
Zásadní právní význam dovozují dovolatelé z rozhodovací praxe obecných
soudů, které se doposud nezabývaly otázkou, do jaké míry je či není přípustná
podoba reklamy na tištěná periodika, resp. užití osobností v rámci takové
reklamy a rovněž odpovědí na otázku, o jaký právní vztah půjde v situaci, kdy
užití atributů osobnosti v takové reklamě nebude po právu.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že dovolání je včasné,
podané oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem a splňuje formální obsahové
znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 12
cit. zákona projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009.
Jelikož odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o.s.ř. (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, jestliže
napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu podaného dovolání lze dovodit dvě otázky, které v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a které proto zakládají přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.:
I. Může se žalobce na základě tvrzení, že žalovanému vznikl v důsledku
zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce majetkový prospěch, domáhat vydání
bezdůvodného obohacení?
II. Je použití jména a podobizny fyzické osoby v reklamě na tiskové
periodikum za situace, kdy obsahem propagovaného periodika je zpravodajství o
dotčené osobě, kryto zpravodajskou licencí ve smyslu § 12 odst. 3 obč. zák.?
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
a) Právní povaha nároku žalobců jako nároku z bezdůvodného obohacení.
1. V souzené věci žalobci svůj nárok skutkově vymezili tak, že první
žalovaná bez souhlasu žalobců použila jejich jména a podoby v reklamním spotu,
ačkoli za standardních okolností by byla nucena uzavřít s žalobci za úplatu
smlouvu o účinkování v reklamě. Dovolací soud se zabýval právní povahou takto
uplatněného nároku.
2. „Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je
neoprávněné získání majetkových hodnot jedním subjektem (buď se jeho majetkový
stav zvětšil, nebo – ač se tak stát nemělo – se nesnížil), a to na úkor jiného,
v jehož majetkových poměrech se tato změna negativně projevila. Újma jednoho je
v podstatě důsledkem obohacení druhého. K neoprávněnému získání prospěchu se
nevyžaduje protiprávní úkon (jako je tomu u odpovědnosti za škodu), nýbrž jde o
objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu
majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému.“ [srov. Škárová in: Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459.
Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, (dále jen „černý komentář“) s.
1325, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2368/2010, nebo ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008].
3. Podle § 12 odst. 1 obč. zák. [p]ísemnosti osobní povahy, podobizny,
obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo
jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím
svolením. Takové svolení může být fyzickou osobou uděleno úplatně nebo
bezúplatně. Úplatnost bývá obvyklá tam, kde má dojít k obchodnímu použití
chráněných statků, např. v reklamě na zboží [srov. Telec, I. in: Eliáš, K. a
kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář, 1. svazek, Praha: Linde
2008, (dále jen „červený komentář“) s. 134]. To platí tím spíše u podobizen,
obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů známých umělců, sportovců a
dalších osob z oblasti tzv. showbyznysu, u kterých je vystupování za úplatu v
reklamě na různé produkty běžným způsobem výdělku.
4. Užije-li tedy někdo cizí podobizny nebo jiného chráněného statku ve
smyslu § 12 odst. 1 obč. zák. pro účely propagace výrobků nebo služeb, získává
určitou majetkovou hodnotu, která odpovídá hodnotě úplaty za souhlas dotčené
osoby k takovému užití. Neobdrží-li dotčená osoba za užití chráněného statku
příslušnou úplatu, projeví se to, pokud ovšem neudělila souhlas k bezplatnému
užití, negativně v jejích majetkových poměrech. Dojde-li tedy k užití
chráněných statků pro reklamní účely, aniž by dotčená osoba obdržela úplatu za
takové užití nebo souhlasila s užitím bezplatným, lze dovodit, že tomu, kdo
chráněné statky užil, vzniká na úkor dotčené osoby bezdůvodné obohacení (srov.
k tomu např. Hajn, P.: Umělci a sportovci v reklamě. Právní rozhledy č. 2/1995,
s. 55-57; v zahraniční literatuře obdobně Schlechtriem, P. Privacy, Publicity
and Restitution of Wrongful Gains: Another New Economy. Oxford University
Comparative Law Forum 3, 2001, k dispozici na
http://ouclf.iuscomp.org/articles/schlechtriem.shtml, přistoupeno 18. 1.
2011).
b) Příslušná skutková podstata bezdůvodného obohacení.
5. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. [b]ezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. V projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné,
že k užití podobizen žalobců došlo bez jejich souhlasu a první žalovaná si byla
jejich nesouhlasu vědoma. První žalované se tak ze strany žalobců nedostalo
žádného plnění, a to ani ve formě strpění činnosti žalované. Za této situace je
dle názoru dovolacího soudu třeba nárok žalobců podřadit pod skutkovou podstatu
bezdůvodného obohacení z nepoctivých zdrojů.
6. Dle dosavadní judikatury a literatury pojem „nepoctivý zdroj“ zákon
nedefinuje; je za něj považováno takové nabytí hodnot, které není v právním
řádu uznáváno. Jde především o případy, kdy je prospěch získán trestnou
činností, nedovoleným podnikáním, spekulací (např. s cizí měnou), obchodováním
s pašovaným zbožím, popř. činností, která sice nedosahuje intenzity trestné
činnosti nebo činností z různých důvodů trestně nepostižitelnou (pro
nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), která však je v rozporu s dobrými
mravy (srov. černý komentář, s. 1331., dále Zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne
28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, a Zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 11.
1985, sp. zn. Pls 2/85, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 26/1975 a R 25/1986). Povinnost vydat majetkový prospěch z nepoctivých
zdrojů vzniká podle zákona tomu, kdo jej získal. Tím je ten, kdo svou činností
nabyl majetkový prospěch na úkor jiného takovým způsobem, který není v právním
řádu uznaným důvodem nabývání majetkových hodnot. […] Jinými slovy řečeno,
věcná legitimace (ať už aktivní či pasivní) v případě bezdůvodného obohacení
získaného ve formě majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů je dána pouze
mezi tím, kdo jej získal činností, s níž není spojován právem uznaný důvod
nabývání hodnot, a tím, na jehož úkor byl majetkový prospěch takovým neuznaným
způsobem získán. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo
79/2006).
7. Novější judikatura dovodila, že „vzhledem k posunu hodnotového rámce,
kdy ustanovení „starého“ práva v důsledku právní kontinuity nutno interpretovat
v souladu s principy demokratického právního státu (nález Ústavního soudu ze
dne 12. 12. 1993, Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.), dále z důvodu nezbytnosti
vykládat ustanovení soukromého práva ve směru rozumného uspořádání vztahů ve
společnosti a současně i s odvoláním na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z
vlastního nezákonného nebo nepoctivého jednání (srov. i § 6 odst. 2 návrhu
občanského zákoníku, zveřejněného na webových stránkách Ministerstva
spravedlnosti), […] majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu § 451
odst. 2 obč. zák. získá (bez ohledu na to, zda došlo k plnění) i ten, kdo
užíval či si přisvojil hodnoty vyhrazené podle práva jinému, zejména nepočínal-
li si v dobré víře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn.
28 Cdo 964/2008, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 23/2008).
8. Užije-li tedy někdo podobizny, obrazového či zvukového snímku fyzické
osoby k jiným účelům, než zahrnutým do tzv. zákonných licencí podle § 12 odst.
2 a 3 obč. zák., bez souhlasu dotčené osoby, získává hodnotu vyhrazenou podle
práva dotčené osobě způsobem, který právní řad neuznává. Takové užití je proto
nepoctivým zdrojem a tomu, kdo podobiznu nebo jiný statek chráněný citovaným
ustanovením bez souhlasu dotčené osoby použije, vzniká na úkor dotčené osoby
bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů.
c) Nepoctivost zdroje obohacení.
9. Nepoctivost zdroje obohacení první žalované dovozují dovolatelé ze
zásahu do jejich osobnostního práva, resp. z neoprávněného užití jejich jmen a
podob v reklamě. První žalovaná namítala, že její jednání spadá pod tzv.
zpravodajskou licenci podle § 12 odst. 3 obč. zák. Pokud by tomu tak bylo,
užila by první žalovaná podobizen žalobců v souladu s právem a o bezdůvodné
obohacení z nepoctivých zdrojů by se nejednalo.
10. Podle § 12 odst. 3 obč. zák. [p]odobizny, obrazové snímky a obrazové
a zvukové záznamy [...] mohou bez svolení fyzické osoby pořídit a použít
přiměřeným způsobem též pro [...] tiskové [...] zpravodajství. Ani takové
použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.
11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo
2739/2006, je „[n]ezadatelným právem fyzické osoby […] svobodně se rozhodnout,
zda zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito
např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v
§ 12 odst. 2 a 3 obč. zák. Pokud se tak stane bez souhlasu této osoby, jde
zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy
závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.“ Na závěru, že užití podobizen, obrazových
snímků a obrazových a zvukových záznamů pro reklamní účely je vybočením ze
zákonné zpravodajské licence, se shoduje rovněž doktrína (srov. černý komentář,
s. 181; červený komentář, s. 140; Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P. a kol.
Ochrana osobnosti podle občanského práva, 3. vyd., Praha: Linde 1996, s. 318).
12. Excesem ze zpravodajské licence je rovněž situace, kdy podobizny a
obrazové snímky fyzické osoby, pořízené původně bez vědomí dotčených osob pro
účely zpravodajství, jsou později použity v reklamě. Zatímco zásah do
osobnostního práva v podobě užití podobizen, obrazových či zvukových snímků pro
účely zpravodajství je ospravedlněn zájmem „na informování veřejnosti o věcech
oprávněného veřejného zájmu, včetně jejich kritického hodnocení“ (srov. černý
komentář, s. 181), užití uvedených statků v reklamě se takto definovanému účelu
výjimky vymyká. Reklama neslouží veřejné diskusi a svobodnému utváření názorů,
nýbrž soukromému zájmu, jmenovitě zájmu na udržení či zvýšení prodejnosti
výrobku či služby.
13. Zvláštní pozornost je třeba věnovat případu, kdy předmětem reklamy
je právě časopis (noviny, televizní pořad apod.), který zpravodajství
poskytuje. Podle názoru Nejvyššího soudu lze pod zpravodajskou licenci zahrnout
rovněž přiměřený způsob propagace vydávaného periodika. Má-li být totiž naplněn
shora uvedený účel zpravodajství, musí být veřejnosti poskytnuta možnost
zjistit, že zpravodajství je poskytováno a jaký je jeho obsah. Lze tedy
připustit, aby vydavatel propagoval vydávané periodikum např. poukazem na
titulky či obsah článků v něm obsažených nebo vyobrazením titulní strany
časopisu, a to i za situace, kdy na titulní straně je podobizna osoby, o níž je
v propagovaném vydání poskytováno zpravodajství. V souladu s principem
proporcionality se však i v této situaci musí šetřit práva takové osoby. Rozsah
použití podobizen v reklamě na předmětné periodikum proto nesmí překročit míru
potřebnou pro informování veřejnosti o obsahu periodika. Ze zpravodajské
licence však zjevně vybočuje jednání, kdy vydavatel soustavně využívá
popularity určité osoby a cíleným používáním jejích podobizen v reklamě se
snaží o zvýšení prodejnosti periodika, neboť v takovém případě se vytrácí účel
informování veřejnosti o obsahu časopisu a zůstává pouze snaha o zvýšení zisku
jeho vydavatele. Posledně popsaná situace přitom nastala v projednávané věci,
kde se podle důkazů provedených soudem prvního stupně žalobci objevili v
reklamě na časopisy vydávané žalovaným (jedná se o týdeníky) v období 3,5 roku
41krát.
14. Na shora uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobci jsou
tzv. osobami veřejného zájmu, které musí akceptovat větší míru kritiky než jiní
občané (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn.
I. ÚS 367/03, nebo ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Citovaný výklad
osobnostních práv osob veřejného zájmu se totiž týká otázky, do jaké míry mají
takové osoby povinnost snášet veřejnou kritiku a uveřejňování informací z
jejich soukromého života, a to za účelem diskuse o věcech veřejných a
svobodného utváření názorů. Ve smyslu předchozího odstavce se však předeslaný
výklad na užití podobizen, obrazových či zvukových snímků osob veřejného zájmu
v reklamě nevztahuje. „Lze proto pokládat za oprávněný požadavek, aby se
dostalo finanční kompenzace tomu, jehož popularitu kdosi druhý využil k zvýšení
svého zisku“ (srov. Hajn, P.: Umělci a sportovci v reklamě. Právní rozhledy č.
2/1995, str. 55-57).
15. Zcela bez významu pro posouzení nepoctivosti zdroje bezdůvodného
obohacení je pak otázka, zda žalobci v reklamě aktivně vystupovali. Zásahem do
osobnostního práva žalobců je totiž již samotné užití jejich podobizen bez
jejich souhlasu v rozporu s § 12 obč. zák. Způsob užití může mít vliv nanejvýš
na určení výše prospěchu, který tak první žalovaná na úkor žalobců získala.
16. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že se v projednávané věci nezabýval
posouzením, zda obsah předmětných čísel časopisů Pestrý svět a Rytmus života
(resp. obsah předmětných článků a fotografií) zasáhl do práva žalobců na
soukromí, popř. lidskou důstojnost, neboť uvedená otázka je pro posouzení
nároku žalobců uplatněného v projednávané věci nerozhodná.
d) Odlišnost od nároku na přiměřené zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák.
17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, publikované pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
je „sporné řízení ovládáno dispoziční zásadou, podle níž platí, že soud je
vázán žalobou (dispoziční zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v
ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení;
nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností
a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě
uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným
skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně
posuzuje.“
18. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. [f]yzická osoba má právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno
přiměřené zadostiučinění. Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. dále rozvádí, že
[p]okud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména
proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její
vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy
v penězích.
19. Podle § 16 obč. zák. kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu
osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o
odpovědnosti za škodu.
20. „Ustanovení § 16 [obč. zák] se sice zmiňuje jen o nedotčené
odpovědnosti za škodu, nicméně platí, že nedotčen zůstává též závazek vydat
bezdůvodné obohacení […], jehož bylo dosaženo neoprávněným zásahem do práva na
ochranu osobnosti“ (srov. červený komentář, s. 172, obdobně i černý komentář,
s. 225). Oba komentáře se přitom shodují v tom, že odpovědnosti za nemajetkovou
újmu [byť nahrazovanou v určitých případech v penězích] a za újmu majetkovou
[za škodu nebo bezdůvodné obohacení] se navzájem nevylučují, nýbrž uplatňují se
souběžně vedle sebe a nezávisle na sobě. Každý z odpovědnostních důvodů totiž
spočívá na jiných skutkových okolnostech a slouží k nahrazení jiného druhu
újmy, byť obě újmy vznikly na základě téhož jednání. Odpovědnost za zásah do
práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 13 obč. zák. je založena již zásahem
samým, jestliže na straně postiženého způsobil nemajetkovou újmu, bez ohledu
na to, zda se zásah nějak projevil v majetkové sféře postiženého či původce
zásahu. Naopak v případě odpovědnosti za bezdůvodné obohacení je podmínkou
vzniku nároku neoprávněné zvětšení majetku obohaceného na úkor jiné osoby,
přičemž zásah do práva na ochranu osobnosti je toliko důvodem neoprávněnosti
zvětšení majetku obohaceného, resp. zakládá nepoctivost zdroje obohacení ve
smyslu § 451 odst. 2 i.f. o.s.ř. Protože pak každý z uvedených nároků nahrazuje
jiný druh újmy, nemá výše bezdůvodného obohacení vliv na výši přiměřeného
zadostiučinění a naopak (srov. červený komentář, s. 171).
21. V projednávané věci žalobci netvrdili, že by užitím jejich jmen a
podobizen reklamě byla ve značné míře snížena jejich důstojnost nebo vážnost ve
společnosti a ani žalovanou částku neodvozovali od závažnosti zásahu do jejich
osobnostního práva tak, aby výše náhrady za nemajetkovou újmu byla této
závažnosti přiměřená. Žalobci naopak od počátku (tj. již v žalobě) tvrdili, že
užíváním jejich jmen a podob v reklamě vzniká žalovaným majetkový prospěch
spočívající v tom, že žalobcům nehradí úplatu za takové užití obvyklou, a
rovněž žalovaná částka je již v žalobě odvozena od obvyklé výše takové úplaty.
Na základě žalobních tvrzení proto nelze žalovanou částku přiznat jako náhradu
za nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák.
22. Ze shora uvedeného tak plyne, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, když dovodil, že žalobci se měli domáhat satisfakce v souvislosti se
zásahem do osobnostních práv, nikoli však plnění z bezdůvodného obohacení.
e) Odlišnost od nároku na náhradu škody.
23. Dle § 420 odst. 1 obč. zák. „[k]aždý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti.“ Současně dle § 442 odst. 1 obč. zák. se
hradí „skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).“ Skutečnou škodou
se přitom rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného,
zatímco ušlý zisk představuje nenastalé zvětšení majetku poškozeného, které
bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na
pravidelný běh věcí. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11.
1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
24. V projednávané věci nelze dovodit vznik škody. Žalobci totiž
netvrdí, že by se v důsledku zásahu do jejich osobnostního práva zmenšil jejich
majetkový stav, ani že by se v příčinné souvislosti se zásahem nezvětšil
jejich majetek, ačkoli – kdyby zásahu nebylo – by takové zvětšení bylo možno s
ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. Žalobci naopak tvrdí, že se domáhají
náhrady za neoprávněné užívání jejich podobizen, neboť k němu neudělili
souhlas. Náhrada za neoprávněné užívání hodnoty, která podle práva náleží
jinému (ať se jedná o věc, právo k předmětu průmyslového vlastnictví, nebo
právo udělovat souhlas k použití vlastní podobizny) není škodou, nýbrž
bezdůvodným obohacením.
f) Závěr.
25. Na základě uvedené argumentace dovolací soud uzavírá, že první
žalovaná tím, že bez souhlasu žalobců užila jejich podobizen a obrazových
snímků v reklamě, získala na úkor žalobců bezdůvodné obohacení z nepoctivých
zdrojů. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že při určení výše bezdůvodného
obohacení je třeba postupovat analogicky k určování výše bezdůvodného obohacení
získaného neoprávněným užíváním cizí věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 06. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28
Cdo 1526/2009). Výše bezdůvodného obohacení se proto určí s ohledem na výši
úplaty, která se osobám v postavení žalobců za užití jejich podobizen v reklamě
běžně poskytuje, s přihlédnutím k rozsahu a specifickým okolnostem užití (např.
ke skutečnosti, že vedle podobizen žalobců byly v předmětných reklamních
spotech užity i podobizny dalších osob). S ohledem na argumentaci uvedenou
shora sub d) je naopak pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nerozhodná
skutečnost, že k užití podobizen došlo neoprávněně.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v rozsahu
napadeném podaným dovoláním (§ 242 odst. 1 o.s.ř.), tj. ve vztahu k první
žalované, zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve
stejném rozsahu i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu I o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226
odst. 1 o.s.ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu