28 Cdo 4768/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČ: 01212774, jednající prostřednictvím Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/41, proti žalovanému: město Havlíčkův Brod, IČ: 00267449, se sídlem v
Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 57, zast. JUDr. Lubomírem Málkem,
advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 162/2013, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.
srpna 2014, č. j. 19 Co 236/2014-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. dubna 2014, č. j. 11 C
162/2013-71, v odvoláním napadené části, kterou bylo určeno, že žalobkyně je
vlastnicí pozemků parc. č. st. 3032/2, parc. č. st. 3032/3, parc. č. st. 6156,
parc. č. 1702/6 a parc. č. 1706 v katastrálním území H.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
(o. s. ř.), neboť není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovoláním označené právní otázky – upínající se k závěru, že předmětné pozemky
ve vlastnictví státu žalovaný nenabyl ani originárně vydržením (§ 134 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) – odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením je oprávněná držba
vykonávaná po zákonem stanovenou dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná
držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že
je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 obč. zák.);
posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení
dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální)
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém
požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti
o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dobrá víra oprávněného se
musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy
i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11, ročník 1997); postačí,
že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul
je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry
držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v
případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C
1068). Závěr soudů nižších stupňů, že na žalovaného vlastnické právo nepřešlo podle
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, v situaci, kdy žalovaný s
předmětnými pozemky nehospodařil, dovoláním zpochybněn není a takový závěr
implikuje posouzení, že pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky. S
ohledem na cit. ustanovení zákona o podmínkách přechodu věci z vlastnictví
státu do vlastnictví obce, jakož i jeho setrvalou interpretaci jak rozhodovací
praxí dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu (srov. např. již nález ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 – dostupné na http://nalus.usoud.cz), je
právní omyl žalovaného o nabytí vlastnictví ex lege vyloučen, případně jej
nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný. Vyloučen je i omyl skutkový, bylo-li
dle zjištění soudů nižších stupňů žalovanému zřejmé, že s předmětnými pozemky
ke dni účinnosti zákona nehospodaří, a při vědomí tohoto stavu nemůže být jeho
dobrá víra (jež má být posuzována objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem,
včetně těch, jež mohly by mít za následek přechod práva z vlastnictví státu do
vlastnictví žalované) zakládána toliko na realizovaném zápisu v katastru
nemovitostí (k němuž došlo formou záznamu, zde na podkladě jednostranného
prohlášení žalované). Je tedy evidentní, že závěry odvolacího soudu se
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí a úvahy o nedostatky dobré
víry držitele za daných skutkových okolností nejsou nepřiměřené. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.