28 Cdo 4771/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobců a) L. Ch., a b) V. Ch., proti žalovanému P. S.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání majetku zaniklého sdružení, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 287/2003, o dovoláních
žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.1.2009,
č.j. 30 Co 104/2008-578, ve znění opravného usnesení ze dne 30.9.2009, č.j. 30
Co 104/2008-632, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců se zastavuje.
II. K dovolání žalovaného se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
28.1.2009, č.j. 30 Co 104/2008-578, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
dne 30.9.2009, č.j. 30 Co 104/2008-632, a rozsudek Okresního soudu v Mladé
Boleslavi ze dne 6.4.2007, č.j. 14 C 287/2003-391, ve znění doplňujícího
rozsudku téhož soudu ze dne 11.1.2008, č.j. 14 C 287/2003-439, zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 6.4.2007, č.j. 14
C 287/2003-391, ve znění rozsudku jej doplňujícího, rozhodl o vypořádání
majetku rozpuštěného sdružení účastníků tak, že do společného jmění žalobců
přikázal nemovitosti v katastrálním území K. – dům čp. 294 na pozemku parc. č.
866, spolu s pozemky parc. č. 866, 867/2 a 867/1 – za současného zrušení
podílového spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem, a dále i movité
věci, zůstatky na účtech, pohledávky a závazky uvedené ve výroku I rozsudku;
žalovanému pak byly přikázány movité věci a závazky označené ve výroku II
rozsudku. Žalobcům soud prvního stupně současně uložil povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 220.292,- Kč do dvou
měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky IV, V a VI) a doplňujícím rozsudkem do společného jmění žalobců
přikázal i garáž postavenou na pozemku parc. č. 867/2 v katastrálním území K.
(výrok VII rozsudku).
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
28.1.2009, č.j. 30 Co 104/2008-578, ve znění opravného usnesení, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, s upřesněním označení vypořádávaných nemovitostí
(výrok I), a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) a o povinnosti účastníků k
náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výroky III a IV).
Ve shodě se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané,
že žalobce a) a žalovaný uzavřeli dne 1.8.1994 smlouvu o sdružení podle § 829 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), za účelem společného podnikání v oboru koupě zboží a
jeho následného prodeje. Smlouvou krom jiného sjednali i velikost podílů na
majetku získaném společnou činností sdružení a na případné ztrátě, v poměru 75%
pro žalobce ku 25% pro žalovaného, při jinak solidární odpovědnosti členů
sdružení za vzniklé závazky. V souladu s jiným smluvním ujednáním zaniklo
sdružení na základě výpovědi žalovaného, uplynutím sjednané dvouměsíční
výpovědní lhůty k 31.5.2003. Na vypořádání majetku po zániku sdružení se
účastníci nedohodli. Při vypořádání soudním rozhodnutím vycházel i odvolací
soud ze zásad stanovených § 841 obč. zák. a přihlédl i ke smluvnímu ujednání o
velikosti podílů členů sdružení na hodnotách získaných společnou činností. Vzal
za prokázané, že výkonem společné činnosti získaly účastníci shora označené
nemovitosti v kat. území K., v hodnotě 1.600.000,- Kč. Při zjišťování okruhu
movitého majetku, jeho hodnoty, jakož i výše pohledávek a závazků, jež tu byly
ke dni zániku sdružení, vycházel zejména z předložených účetních dokladů a
posudku znalkyně, podrobeného revizi znaleckým ústavem. Přihlédl k peněžním
vkladům vneseným do sdružení jeho účastníky a k jejich čerpání za trvání
sdružení, představující u žalobce rozdíl 1.217.666,- Kč a u žalovaného
116.750,- Kč. Hodnotu majetku sdružení ke dni jeho zániku určil částkou
1.957.040,- Kč a po odečtení částek vložených účastníky do sdružení došel k
hodnotě 687.309,- Kč, z níž se má podle jeho názoru žalobcům dostat tří čtvrtin
a žalovanému jedné čtvrtiny. S přihlédnutím k hodnotě majetku, jež se
účastníkům přikazuje do vlastnictví, event. výši závazků, uložil pak žalobcům
zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 220.292,- Kč.
Proti rozsudku podaly dovolání obě procesní strany.
Jelikož žalobci při podání dovolání nebyli zastoupeni advokátem,
jímž musí být dovolání i sepsáno (srov. § 241 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a odst.
4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „o.s.ř.“), a v tomto směru nevyhověli ani výzvě soudu prvního
stupně, jež je obsahem usnesení ze dne 8.6.2009, č.j. 14 C 287/2003-601, nemohl
Nejvyšší soudu k obsahu tohoto dovolání přihlížet a řízení o něm zastavil (§
104 odst. 2, § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaný – který byl v dovolacím řízení řádně zastoupen advokátkou
– označil své dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
tvrdíc, že napadený rozsudek je po právní stránce zásadně významný, neboť řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem; spočívá proto na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Rozsudkem
dochází k vypořádání majetkových hodnot zaniklého sdružení účastníků, aniž by
došlo ke zrušení jejich podílového spoluvlastnictví k movitým věcem a jiným
majetkovým hodnotám. Ačkoli
i odvolací soud dochází k závěru, že žalovanému se vrací čistá hodnota jeho
vkladů ve výši 116.750,- Kč, výrok rozsudku povinnost žalobců k výplatě této
částky žalovanému postrádá. Podle názoru žalovaného rozsudek odvolacího soudu
vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; v tom žalovaný spatřuje
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.). Tvrdí, že při zjišťování okruhu majetku a závazků vzniklých
při výkonu společné činnosti, vycházel soud pouze z účetnictví vedeného
žalobcem, které je i podle závěru znaleckých posudků neprůkazné a nevěrohodné.
Soud prvního stupně ani soud odvolací nepřihlédly k dalším provedeným důkazům,
zejména k fyzické inventarizaci zásob, jejichž hodnota podle provedeného
soupisu činí 813.871,- Kč. Do pasiv vzniklých činností sdružení zahrnuly i
závazek z půjčky, kterou žalobci (údajně) poskytla jeho dcera; tento závazek
pokládá žalovaný za fiktivní. Podle jeho názoru správně zjištěnému skutkového
stavu věci o majetku sdružení a jeho závazcích by se mu mělo při vypořádání
dostat podílu ve výši 635.874,60 Kč. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), vzhledem k době
vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
(žalovaným jako účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1
o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř.), zabýval se tím, zda je
přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací
soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto
jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího
soudu (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena
pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při splnění podmínky, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. kupř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, pod pořadovým číslem 132). Tak je tomu proto, že
konkrétní vada řízení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.)
judikatorní přesah nemá a o rozpor s hmotným právem jím nemůže. Skutečnosti,
jejichž prostřednictvím žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování
skutkového stavu věci neodstranil vady, jimiž (podle jeho názoru) řízení trpí,
způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě být nemohou. Za nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze považovat ani
hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě
ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v
Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 19, svazek 2, ročník 1994); ani
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. správnost
právního posouzení věci účinně zpochybnil nelze.
Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na
skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997,
sp. zn. 2 Cdon 1493/96).
Podle ustanovení § 833 obč. zák. poskytnuté peníze nebo jiné věci
určené podle druhu jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich
výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo
předáním pověřenému účastníku. Věci jednotlivě určené jsou v bezplatném užívání
všech členů.
Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti
se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle § 835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou
činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak.
Podle § 841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok
na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o
majetek získaný výkonem společné činnosti způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak
rovným dílem.
Z ustanovení § 142 odst. 1 věty první obč. zák. vyplývá, že
nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo
93/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33,
ročník 2002, vyslovil a odůvodnil závěr, podle něhož při skončení účasti
jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle ustanovení § 829
obč. zák. dochází vždy k zániku sdružení a na majetkové vypořádání jeho
účastníků je třeba použít ustanovení
§ 841 obč. zák. Samotným zánikem sdružení ovšem nezaniká podílové
spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních § 833 a § 834
obč. zák. Nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (jeho zániku) na
vypořádání podílového spoluvlastnictví, může se kterýkoli z nich domáhat
zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu podle
ustanovení § 142 obč. zák. V podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení jsou
jednak poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle druhu (§ 833 obč. zák.) a
dále i majetek získaný při výkonu společné činnosti
(§ 834 obč. zák.).
Odvolací soud tedy pochybil, vycházel-li při svém rozhodování
ze závěru, že v podílovém spoluvlastnictví účastníků jsou toliko věci nemovité
(v jejichž případě podílové spoluvlastnictví zrušil), nikoliv ostatní majetek,
který účastníci získali při výkonu společné činnosti, popř. peníze, které ze
svých výlučných prostředků poskytli pro činnost sdružení. Žalovaný tedy v
dovolání opodstatněně namítá, že předmětem vypořádání, krom nemovitostí, staly
se i majetkové hodnoty v podílovém spoluvlastnictví účastníků, aniž došlo ke
zrušení podílového spoluvlastnictví k těmto majetkovým hodnotám.
Jelikož podílové spoluvlastnictví účastníků vzniká i k penězům a
jiným druhově určeným věcem jejich vkladem do sdružení, nemohou se účastníci
domáhat po zániku sdružení jejich vrácení z titulu vlastnického práva podle §
839 obč. zák., ale i zde mohou jako spoluvlastníci – s podíly určenými podle §
833 obč. zák. - dosáhnout jejich vydání jen v rámci vypořádání podílového
spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2004, sp. zn. 33 Odo
139/2002). Přirozeně, pokud druhově určené věci v naturální podobě v době
zániku sdružení již neexistují, je zapotřebí provést peněžité vyrovnání. Z
odůvodnění napadeného rozsudku, zejména z pasáže o výpočtu vypořádacího podílu,
který pokládá žalovaný za určený v nesprávné výši, se přitom podává, že s
penězi poskytnutými účastníky pro činnost sdružení uvažoval i odvolací soud
jako s plněním, které je třeba účastníkům vrátit při zániku sdružení, (obdobně,
jak je tomu v případě vnesených prostředků při vypořádání společného jmění
manželů;
§ 149 odst. 2 obč. zák.). Takový právní názor správný není. Ovšem ani při jeho
aplikaci nebyl odvolací soud důsledný, jestliže pro účely vypořádání pouze
snížil hodnotu majetku získaného společnou činností ke dni zániku sdružení
(určenou částkou 1.957.040,- Kč) o výši účastníky poskytnutých peněžních
prostředků (1.152.981,- Kč, resp. 116.750,- Kč), aniž by k těmto plněním
přihlédl při určení vypořádacího podílu, tak, aby majetkovým hodnotám, jichž se
účastníkům dostává při vypořádání majetku, odpovídala velikosti
spoluvlastnických podílů účastníků na společném majetku (§ 833 obč. zák.), v
případě majetku získaného při výkonu společné činnosti podílům určeným smlouvou
(§ 835 odst. 1 obč. zák.).
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem proto nebylo možno
přisvědčit. Jelikož rozsudek řeší žalovaným nastolené právní otázky v rozporu s
hmotným právem, je dovolání tohoto účastníka přípustné (§ 237 odst. 1 písm.
c/, odst. 3 o.s.ř.) a současně i opodstatněné. Nejvyšší soud – nejsa v daném
případě vázán mezemi dovolání (§ 242 písm. d/ o.s.ř.) – zrušil proto rozsudek
odvolacího soudu v celém rozsahu (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem) a
protože důvody, pro které tak učinil, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, přistoupil ke zrušení i tohoto rozhodnutí a k vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v dalším
řízení vázány; v novém rozhodnutí o věci neopomenou rozhodnout i o náhradě
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu