28 Cdo 479/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v
Brně, Jana Uhra 13, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1,145.700,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 74/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j.
29 Co 328/2008-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení částky 1,145.700,- Kč (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že usnesením
Policie České republiky, 1. oddělení kriminální služby Hodonín, ze dne 7. 10.
1994, č. j. ČVS: OŘP-359/OK-94, bylo žalobci podle § 79 trestního řádu, jako
věc důležitá pro trestní řízení, odňato osobní motorové vozidlo zn. BMW 850i
(dále převážně jen „předmětné vozidlo“ nebo „vozidlo“); dalším vyšetřováním
bylo zjištěno, že jde o vozidlo, které bylo dne 19. 12. 1993 odcizeno jiné
osobě. Usnesením Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 1 ze dne 6. 1.
1995, sp. zn. ČVS: OVV-5772/93, byly podle § 80 trestního řádu vráceny žalobci
pouze věci v usnesení specifikované, které se nacházely v odňatém vozidle a jež
byly podle zjištění policejního orgánu v žalobcově vlastnictví. Usnesení napadl
žalobce stížností, v níž policejnímu orgánu vytýkal, že mu nebylo vráceno
předmětné vozidlo ani další věci, jimiž vozilo opatřil a o nichž tvrdil, že
jsou také v jeho vlastnictví. Tato žalobcova stížnost byla usnesením státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 1995,
sp. zn. 3 Zt 5005/94-12, zamítnuta a následně byl žalobce (dopisem ze dne 22.
1. 1996) informován o tom, že předmětné vozidlo bylo na základě usnesení
Policie ČR, Obvodního úřadu pro vyšetřování Praha 1 ze dne 9. 1. 1995, sp. zn.
ČVS: OVV-5772/93, vydáno jeho vlastníku (německému státnímu příslušníku), a to
i s věcmi, jejichž vydání se žalobce stížností domáhá. V nyní souzené věci se
pak žalobce vůči státu domáhá zaplacení částky 1,145.700,- Kč, která dle jeho
tvrzení představuje škodu, jež mu byla způsobena v trestním řízení odnětím
motorového vozidla a dalších věcí (o nichž tvrdí, že jsou jeho vlastnictvím) a
jejich vydáním jiné osobě, jejíž vlastnické právo zpochybňuje.
Žalobou uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Vzhledem k žalovanou
uplatněné námitce promlčení se nejprve zabýval otázkou promlčení práva –
kvalifikovaného jako právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Vyšel přitom ze zjištění, že
nejpozději z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15.
2. 1995, se žalobce dozvěděl o tom, kdo je vlastníkem předmětného vozidla, a ze
sdělení Policie ČR ze dne 22. 1. 1996 získal vědomost, že vozidlo (spolu s
věcmi, jejichž vydání se domáhal) bylo vráceno jeho vlastníku; tímto dnem (22.
1. 1996) proto žalobci počala běžet tříletá (subjektivní) promlčecí doba podle
§ 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a podal-li žalobu u soudu až dne 20. 7.
2004, učinil tak zřetelně po jejím uplynutí. Současně odvolací soud dovodil, že
v souzené věci nemůže jít o nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím (§ 1 zákona č. 58/1969 Sb.), jelikož žádné z rozhodnutí vydaných v
trestním řízení, s nimiž žalobce polemizuje, nebylo pro tvrzenou nezákonnost
zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že soud nesprávně posoudil otázku promlčení
práva, použil-li ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., ač měl správně
– dle žalobcova názoru – aplikovat ustanovení § 22 odst. 2 tohoto zákona.
Dovozoval přitom, že škoda, jíž náhrady se domáhá, mu vznikla v důsledku
nezákonného rozhodnutí, za něž označil usnesení Policie ČR ze dne 6. 1. 1995 (o
vrácení pouze některých věcí). Na jeho nezákonnost usuzoval i z usnesení
Inspekce ministerstva vnitra, jež mu bylo doručeno dne 13. 7. 2000 a v němž
inspekce konstatovala porušení zákona č. 186/1992 Sb. vyšetřovatelem. Je proto
přesvědčen, že desetiletá promlčecí doba podle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969
Sb. mu počala běžet až dne 13. 7. 2000, neboť až tohoto dne se dozvěděl o
nezákonnosti rozhodnutí (ze dne 6. 1. 1995). Z tohoto dovozoval, že žalobu
podal včas, ještě před uplynutím promlčecí doby. Konstatoval však, že
desetiletá promlčecí doba je zachována i tehdy, je-li počátek jejího běhu
spojován již s okamžikem vydání usnesení ze dne 6. 1. 1995. Za nesprávný
označil i závěr soudu o vlastnictví předmětného vozidla, zdůrazňuje dobrou víru
při jeho koupi a odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 29.
listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/07. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Při
úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ) a jež jsou pro
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že
žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupme
podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je promlčen, neboť žalobce jej uplatil
u soudu až poté, co mu marně uplynula tříletá (subjektivní) promlčecí doba
podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.; současně odvolací soud dochází k
závěru, že nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou
rozhodnutím, nebylo-li rozhodnutí pro tvrzenou nezákonnost změněno či zrušeno
(§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), které
jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel, může jít tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k ustanovení § 36 (nyní platného a účinného) zákona č. 82/1982 Sb.,
odvolací soud nepochybil, posuzoval-li věc podle dosavadního předpisu, tj.
podle zákona č. 58/1969 Sb.
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody podle tohoto
zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li
podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží
promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.
Podle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. se nejpozději toto právo promlčí za
deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné
rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
V ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb. jde o kombinaci promlčecí
doby subjektivní a doby objektivní, která ovšem platí pouze pro případy
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost
zrušeno. To vyplývá již z dikce ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb.,
které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžik doručení
(oznámení) rozhodnutí. U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem se tak uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle
ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., která počíná běžet okamžikem,
kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí takové skutkové
okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její
rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25
Cdo 1793/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 4482; rozsudek ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004; nebo usnesení
ze dne 14. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2828/2007; ústavní stížnost proti posléze
uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. prosince 2008,
sp. zn. II. ÚS 1712/08).
V posuzovaném případě, kdy usnesení Policie ČR ze dne 7. 10. 1994, jímž bylo
žalobci podle § 79 tr. ř., jako věc důležitá pro trestní řízení, odňato
předmětné vozidlo, ani usnesení Policie ČR ze dne 6. 1. 1995, o vrácení věci,
nebyly pro nezákonnost zrušeny, odvolací soud posuzoval věc správně podle
ustanovení o promlčení nároku na náhrady škody vzniklé nesprávným úředním
postupem, tj. podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., a na základě učiněných
skutkových zjištění správně dovodil, že žalobce se nejpozději dne 22. 1. 1996 z
dopisu Policie ČR dověděl o tom, že mu vznikla škoda a měl vědomost i o tom, v
jaké (přibližné) výši. Tímto dnem mu proto počala běžet tříletá promlčecí doba
podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., která uplynula dne 22. ledna 1999.
Jelikož žaloba byla u soudu podána až dne 20. července 2004, stalo se tak po
uplynutí promlčecí doby.
Dovozuje-li žalobce, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody způsobené mu
nezákonným rozhodnutím, přehlíží, že z jednou podmínek této formy odpovědnosti
státu za škodu je podle § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. zrušení rozhodnutí
pro jeho nezákonnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5,
ročník 2000; rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný
pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze
dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Tato podmínka v posuzované věci
naplněna není. A dovolává-li se snad žalobce při řešení otázky promlčení práva
aplikace pouze ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., nerespektuje, že
pro danou formu odpovědnosti státu za škodu – jak z dikce ustanovení § 22 odst.
1 a 2 zákona č. 58/1969 Sb. i z výše citované judikatury vyplývá – je stanovena
dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní (§ 22 odst. 1) a objektivní
(§ 22 odst. 2); skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor
tomu, že poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba.
K argumentaci žalobce závěry uvedenými v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze
dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/07, sluší se uvést, že jde o závěry, jež
se v nyní posuzované věci neprosadí. Již proto, že citovaným nálezem byla
řešena jiná právní otázka, a to sice otázka důsledků zrušení smlouvy na
vlastnické právo nabyté dříve třetí osobou. O takový případ se v dané věci – v
níž žalobce získal věc pocházející z trestné činnosti od osoby, která nebyla
jejím vlastníkem – nejedná.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opírající se o ustálenou
judikaturu, kterou Nejvyšší soud ani v souzené věci neopouští – není
rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§
243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu