U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: E. P.,
zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, za účasti: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, 3) městys Mšec, IČO 00244091, se sídlem Mšec 109, 4)
AGRO Mšec, společnost s ručením omezeným, IČO 49550039, se sídlem Mšec 320, 5)
Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106/19, 6) Česká republika – Ministerstvo zemědělství, IČO
00020478, se sílem v Praze 1, Těšnov 17, 7) Vojenské lesy a statky ČR, s.p.,
IČO 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupené JUDr.
Václavem Plachým, advokátem se sídlem Letiny č. p. 73, 8) PROBIOS a.s., IČO
46356819, se sídlem Kounov 24, 9) České lupkové závody, a.s., IČO 26423367, se
sídlem v Novém Strašecí, Pecínov 1171, 10) obec Kounov, IČO 00243892, se sídlem
Kounov 44, 11) CHMEL spol. s r.o., IČO 47541768, se sídlem Pochvalov č. p. 16,
12) STOPRO spol. s r.o., IČO 48034614, se sídlem v Praze 5, Radlická 37/901,
zastoupené JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na
Neklance 904/26, 13) Plastservis Mobilla, spol. s r.o., IČO 45149461, se sídlem
Řevničov, Vrchlického 520, zastoupené Vladimírem Lacinou, advokátem se sídlem
ve Slaném, Wilsonova 622/25, 14) Česká republika – Ministerstvo vnitra, se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 15) Česká republika – Agentura ochrany přírody
a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova
1931/1, zastoupená JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Ohrazenice č. p.
119, 16) obec Kroučová, IČO 00243931, se sídlem Kroučová 9, 17) Krajská správa
a údržba silnic Středočeského kraje, příspěvková organizace, IČO 00066001, se
sídlem v Praze 5, Zborovská 11, zastoupená Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská 1222/33, 18) obec Kalivody, IČO 00639842, se sídlem
Kalivody 11, 19) obec Mšecké Žehrovice, IČO 00244104, se sídlem Mšecké
Žehrovice, 20) Rybářství Třeboň Hld. a.s., IČO 46678191, se sídlem v Třeboni,
Rybářská 801, zastoupené JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v
Jindřichově Hradci, Štítného 126, 21) obec Srbeč, IČO 00244449, se sídlem Srbeč
16, a 22) město Rakovník, IČO 00244309, se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí
27, o žalobě podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 222/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2014, č. j. 28 Co 176/2014-1239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit Krajské správě a údržbě silnic Středočeského
kraje, příspěvkové organizaci, na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana
Matějíčka, zatímco ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními účastníky nemá žádný z
nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
dne 16. 10. 2010, č. j. PÚ 185046/2012-MZE-130173 (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II, III). Žalobou podle § 244 o. s. ř. žalobkyně
brojila proti rozhodnutí pozemkového úřadu specifikovaného ve výroku I
rozsudku, přičemž tvrdila, že je oprávněnou osobou k restituci podle zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný majetek byl dotčen zneužitím
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť její příbuzný, původní
vlastník předmětných nemovitostí, dr. A. S., se nepřihlásil k německé
národnosti a nikdy se neprovinil proti Československé republice. Podle názoru
okresního soudu však žalobkyni nesvědčí žádný z restitučních důvodů ve smyslu
restitučních předpisů, protože k odnětí majetku dr. A. S. došlo před rozhodným
datem z hlediska zákona č. 229/1991 Sb., tj. před 25. 2. 1948. Důvodem přechodu
předmětných nemovitostí byl zákon č. 143/1947 Sb., který nabyl účinnosti dnem
vyhlášení, tj. 13. 8. 1947, a tímto dnem přešlo vlastnictví k dotčenému majetku
na stát. Uvedený zákon je i nadále součástí právního řádu České republiky a je
nutno z tohoto zákona vycházet i při rozhodování v současné době. Žalobkyně
tvrdí, že je dcerou dr. J. S., který byl adoptivním synem dr. A. S., je tedy
vnučkou dr. A. S., toto své tvrzení však v průběhu řízení neprokázala. Soud
dále vycházel ze zjištění, že dle závěti dr. J. S. nebyla žalobkyně jako jeho
pozůstalá dcera ustanovena dědicem, nýbrž pouze odkazovníkem. Soud se dále
touto problematikou nezabýval, protože i kdyby byla žalobkyně vnučkou a i
dědičkou po dr. A. S., není oprávněnou osobou právě proto, že k odnětí
dotčeného majetku došlo před rozhodným datem z hlediska zákona č. 229/1991 Sb. Pokud by žalobkyně byla oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb., pak by
byl její nárok prekludován, protože tento zákon omezil propadnou lhůtu k
uplatnění nároku dnem 31. 12. 1992, zatímco žalobkyně uplatnila svůj nárok dne
29. 1. 1993, a sice v den, kdy jí bylo uděleno československé státní občanství. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Co 176/2014-1239,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II (výrok I), potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a ve zbylém rozsahu výroku II
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně. Veškerý majetek dr. A. S., původního vlastníka předmětných nemovitostí,
přešel na stát podle zákona č. 143/1947 Sb. dnem jeho vyhlášení, tj. 13. 8. 1947, tedy před rozhodným obdobím stanoveným zákonem č. 229/1991 Sb. Návrh
žalobkyně na zrušení části § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v části „od 25. února 1948“ Ústavní soud zamítl, přičemž uvedl, že je věcí suverénního
rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím a pokud ano, tak v jakém rozsahu. K námitce, že restituce dotčeného majetku je možná podle zákona č. 243/1992
Sb., neboť majetek původního vlastníka byl konfiskován podle dekretu č.
12/1945
Sb., ačkoliv původní vlastník nebyl německé národnosti a nikdy se neprovinil
proti Československému státu, odvolací soud konstatoval, že žalobkyně uplatnila
restituční nárok dne 29. 1. 1993, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené
do 31. 12. 1992. Z důvodu procesní ekonomie se pak odvolací soud nezabýval
spornou otázkou, zda je žalobkyně ve vztahu k původnímu vlastníku předmětných
nemovitostí některou z oprávněných osob podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. či § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., protože jak bylo uvedeno
výše, nelze podle uvedených restitučních předpisů žalobkyni obnovit vlastnické
právo k předmětným nemovitostem.
Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe tím, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil pro nepřezkoumatelnost,
ačkoliv soud prvního stupně formuloval souhrnné zjištění, aniž uvedl, na
základě kterých konkrétních důkazů učinil to které zjištění. Přípustnost
spatřuje také v tom, že odvolací soud při řešení otázky, zda je naplněn
restituční titul podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo č. 243/1992 Sb.,
nerespektoval konstantní judikaturu Ústavního soudu, která klade důraz na
extenzivní výklad restitučních předpisů v souladu s primárním účelem restitucí,
jímž je zmírnění majetkových křivd. Odvolací soud se odchýlil i při posouzení
včasnosti uplatnění restitučního nároku od právních závěrů Nejvyššího soudu,
který uvedl, že pokud lze zneužití dekretů prezidenta kvalifikovat jako
politickou perzekuci, pak pro uplatnění nároků na vydání zemědělských pozemků
postačuje, pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle zákona č. 229/1991 Sb.
Za nesprávný považuje dovolatelka i závěr odvolacího soudu, že veškerý majetek
dr. A. S. přešel na stát zákonem č. 143/1947 Sb. ke dni 13. 8. 1947, neboť soud
nevzal v úvahu skutečnosti dokládající naplnění restitučních titulů podle § 6
odst. 1 písm. r), b), g), n), o), a p) zákona č. 229/1991 Sb. Samotná existence
zákona č. 143/1947 Sb. restituci předmětných nemovitostí nebrání, neboť je
nutné na něj nahlížet v souvislosti s mnoha projevy dlouhotrvajícího
perzekučního postupu proti dr. A. S. završeného až v padesátých letech (k
odnětí majetku tak nemohlo dojít před 25. 2. 1948). Odvolací soud se nezabýval
otázkou, zda je dovolatelka oprávněnou osobu, otázkou národnosti dr. A. S. ani
otázkou oprávněnosti uvalení národní správy na jeho majetek a nevypořádal se s
námitkami nesprávného posouzení těchto otázek soudem prvního stupně. Konečně
dovolatelka vznesla otázku vztahu konfiskace podle dekretů prezidenta republiky
a podle zákona č. 143/1947 Sb., přičemž namítá, že souběžné a paralelní
působení těchto norem je vyloučeno. Vyhlášení konfiskace podle dekretu č.
12/1945 Sb. bylo oficiálním právním aktem, následné řízení bylo řízením
správním a vzhledem k podanému odvolání dr. A. S., o kterém nebylo rozhodnuto,
není doposud skončeno pravomocným rozhodnutím. Posléze nabyl účinnosti zákon č.
143/1947 Sb., jakožto druhá vyvlastňovací právní norma, která měla být na
dotčený majetek aplikována, a to za stavu, kdy probíhající konfiskační řízení
nebylo prokazatelně ukončeno. Dekret č. 12/1945 Sb. i zákon č. 143/1947 Sb.
jsou právní normy stejné právní síly. Uvedená situace nesvědčí o pravomocném
vyvlastnění dotčeného majetku, ale o zjevné kolizi dvou právních norem. K
doplnění dovolání ze dne 13. 8. 2015 dovolací soud pro jeho opožděnost
nepřihlížel.
K dovolání žalobkyně podali vyjádření další účastníci řízení, a to 1), 6), 11),
13), 14), 17) a 20).
Účastnice 1) ve vyjádření poukázala na dostatečně zjištěný skutkový stav a
správné právní posouzení a navrhla dovolání odmítnout.
Účastnice 6) odkázala na své vyjádření k odvolání, upozornila na to, že právní
předchůdce žalobkyně pozbyl své vlastnické právo před 25. 2. 1948 na základě
zákona č. 143/1947 Sb., dále případ rozebrala z hlediska věcného a navrhla
dovolání zamítnout.
Účastnice 11) ve vyjádření předně rekapituluje způsob, jakým žalobkyně
uplatnila svůj nárok včetně argumentace ve vztahu k rozhodnutí správního
orgánu, poukazuje na úplnost dokazování a správnost hodnocení důkazů, potažmo
právního hodnocení s tím, že argumentace žalobkyně, včetně té dovolací, je
účelová, a proto navrhuje potvrzení obou rozsudků.
Účastnice 13) ve vyjádření stručně rekapituluje, k jakým závěrům po provedeném
dokazování dospěly Okresní soud v Rakovníku a Krajský soud v Praze, přičemž
navrhuje potvrzení rozhodnutí odvolacího soudu.
Účastnice 14) předně odkázala na své vyjádření k žalobě a navrhla dovolání
zamítnout.
Účastnice 17) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žaloba je nedůvodná, neboť
žalobkyni nesvědčí žádný z restitučních titulů a není ani oprávněnou osobou ve
smyslu restitučních předpisů. Okolnosti, za nichž byl přijat zákon č. 143/1947
Sb. nemohly být předmětem dokazování, potažmo posuzování zákonnosti (předpis
byl uveřejněn ve Sbírce zákonů). Žalobkyně není oprávněnou osobou a žalobní
petit formulovaný dovolatelkou by byl nevykonatelný, protože stav zápisů v
katastru nemovitostí neodpovídá identifikaci nemovitostí uvedených v žalobním
návrhu. Dle účastnice 17) pak ovšem nejsou splněny procesní podmínky pro podání
dovolání (podmínky jeho přípustnosti), jak je formuluje § 237 o. s. ř. (který
je citován), a proto je navrhováno primárně odmítnutí dovolání, eventuálně jeho
zamítnutí po projednání věci.
Účastnice 20) ve vyjádření komentuje kvalitu (projednatelnost) žaloby, namítá
nedostatek pasivní legitimace a správnost posouzení věci soudy obou stupňů s
tím, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká zejména nesprávné posouzení jejího
restitučního nároku, a sice konstatování, že není oprávněnou osobou, že nebyl
naplněn žádný restituční titul, jakož i posouzení včasnosti uplatnění jejího
restitučního nároku.
Dovolací soud považuje za důležité připomenout, že předmětné nemovitosti přešly
na stát podle zákona č. 143/1947 Sb., a nikoliv podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. Zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku
hlubocké větve S. na zemi Českou, byl speciálním konfiskačním předpisem, který
dopadal výlučně na majetek hlubocké větve rodu S. Přechod vlastnictví je
výslovně uveden v § 1 odst. 1 bez dalšího; k přechodu majetku na stát došlo
dnem účinnosti zákona, tj. 13. 8. 1947 (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 783/14, bod 9), a proto nelze nemovitosti
vydat podle žádného z obou restitučních zákonů vztahujících se k restituci
zemědělského majetku. Použití zákona č. 229/1991 Sb. je vyloučeno, protože
tento přechod vlastnictví nespadá do rozhodného období, ale došlo k němu před
25. 2. 1948. Použití zákona č. 243/1992 Sb. je také vyloučeno, protože ačkoliv
se tento zákon vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká se jiného
majetku než toho, kterého vlastník pozbyl podle dekretů prezidenta č. 12/1945
Sb., nebo č. 108/1945 Sb., a nelze jeho působnost rozšiřovat na majetek odňatý
zákonem č. 143/1947 Sb. (srov. P. F. S., Majetkové restituce a bývalá česká
aristokracie – řešení některých majetkových restitučních nároků představitelů
bývalé české aristokracie, jejichž majetek byl konfiskován podle dekretů
prezidenta ČSR, Právní fórum, 8/2006, str. 289-300).
Otázku vztahu dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa, a zákona č. 143/1947 Sb., o převodu
vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, Nejvyšší soud řešil již v
rozsudku ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003. Předně uvedl, že v
případech, kdy deklaratorní rozhodnutí správního úřadu o konfiskaci podle
dekretu nenabylo právní moci, nelze zemědělský majetek, jehož se rozhodnutí
týkalo, považovat za konfiskovaný. Nepravomocnému správnímu rozhodnutí ze dne
4. 10. 1945, které se týká předmětných pozemků a proti kterému podal dr. A. S.
odvolání a námitky, o nichž nebylo rozhodnuto, pak nelze přiznat žádné právní
účinky, neboť ty by byly spojeny jen s jeho právní mocí. Z citovaného rozsudku
tak vyplývá, že dotčený majetek nepřipadl státu konfiskací podle uvedeného
dekretu a ani stát na něj takto nepohlížel. Zákonodárce představovaný
Ústavodárným Národním shromážděním přijetím zákona č. 143/1947 Sb. vyjádřil
svůj jednoznačný náhled na otázku, zda majetek dr. A. S. podléhal konfiskaci
podle prezidentských dekretů. Kdyby měl tento vrcholný státní orgán za to, že
konfiskaci podléhal, neměl by důvod se na takovémto zvláštním zákonu usnášet.
Ve prospěch tohoto závěru svědčí i skutečnost, že dosavadní majitel předmětného
majetku v době svého pobytu v zahraničí během okupace jako zásadní odpůrce
nacismu a hitlerismu se nedopustil vůči českému národu žádné zrady, a proto
nebylo možné použít v tomto případě dekretu prezidenta republiky o konfiskaci
majetku zrádců a nepřátel (viz N., K., Únor 1948 jako počátek nelegitimního
režimu, Securitas Imperii, 17/2010, str. 60). Dovolatelkou nastolená otázka
vztahu dekretů a zákona č. 143/1947 Sb. tedy nemohla založit přípustnost
dovolání, neboť je judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud
rozhodl v souladu se závěry vyplývajícími z této judikatury.
Co se týče aplikace zákona č. 229/1991 Sb., odvolací soud v souladu s ustálenou
judikaturou konstatoval, že nárok dovolatelky nespadá do jeho časové
působnosti. V usnesení ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 531/07, Ústavní soud
shrnul, že po listopadu 1989 řešil tehdejší československý stát prostřednictvím
svých zákonodárných sborů otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po
25. únoru 1948; přitom se nepostavil za stanovisko, že budou odčiněny všechny
křivdy, nýbrž pouze křivdy některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví
zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu
budou majetkové křivdy odčiněny (srov. též nález ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I.
ÚS 59/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
22/1993, str. 147). Účelem restitučního zákonodárství nebylo odčinit všechny
majetkové křivdy spáchané totalitním režimem. Rovněž Evropský soud pro lidská
práva aproboval zvolený přístup zákonodárce, když vyjádřil porozumění pro to,
proč se Česká republika cestou restitucí rozhodla řešit problém křivd
způsobených komunistickým režimem, který mohla považovat za poškozující její
demokratické zřízení; obecný cíl zákona o půdě nemůže být proto považován za
nelegitimní, ale je ve veřejném zájmu (srov. odst. 51 rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, č. 36548/97, P. a P. proti České
republice). V plenárním nálezu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97
(uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 41/1998, str.
277), Ústavní soud uvedl, že základní zákonnou podmínku představuje právě
přechod věcí na stát v rozhodném období, které v napadeném ustanovení
zákonodárce vymezil. Jako jeho počátek určil datum 25. 2. 1948, tedy datum
nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy
právního státu. Stanovení tohoto data nelze vykládat tak, že by zákonodárce
považoval předúnorový režim zcela a bezvýjimečně za režim respektující principy
právního státu, ale pouze za výraz politické shody v otázce, zda k restitucím
(ke kterým jiné postkomunistické země nepřistoupily vůbec) přistoupit a pokud
ano, jakým způsobem. Vymezení rozhodného období, konkrétně pak jeho počátku, se
opírá o rozumné a objektivní důvody, kdy zákonodárce byl nucen jasně označit
časovou hranici, za kterou v zásadě již nelze jít, bez nebezpečí dalšího
řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky, či ještě dále. V
nálezu sp. zn. I. ÚS 59/93 (cit. výše) Ústavní soud připomněl, že v žádné jiné
středoevropské či východoevropské zemi (s výjimkou Německa) majetkové křivdy
napravovány nebyly. Jedná se o možnou a pro stát i finančně únosnou nápravu
křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty
učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami
demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou OSN,
Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o
občanských, politických, hospodářských a kulturních právech.
Jestliže tedy v projednávané věci došlo k přechodu dotčeného majetku na stát na
základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho účinnosti (tj. 13. 8. 1947), nelze
než uzavřít, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uznání restitučního
nároku dovolatelky podle zákona č. 229/1991 Sb., protože k přechodu majetku
došlo mimo časové období vymezené tímto zákonem. Posuzování naplnění
konkrétních restitučních titulů ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., statusu
dovolatelky jakožto oprávněné osoby z hlediska tohoto zákona i jejího
příbuzenského vztahu k původnímu vlastníku by bylo nadbytečné.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani zásada výkladu restitučních předpisů v
souladu s účelem restitucí, kterým je zmírnění některých majetkových křivd.
Ústavní soud mnohokrát ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že restitučními
zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky
minulých majetkových a jiných křivd. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat
podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má
být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto
nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným
osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd,
v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti,
jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nelze vykládat v neprospěch
oprávněných osob, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné
konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou
vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky (viz nález Ústavního soudu ze dne
4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 73/2012, str. 27, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 6.
2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 125/2012, str. 615). K povaze restitučních předpisů ovšem Ústavní
soud konstatuje, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce
stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto zákonem stanovených
podmínek (usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99).
Zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahuje
nárok na odškodnění, z čehož lze dovodit, že měl vůli zasáhnout do existujících
majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu
považoval za žádoucí a možnou.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud měl při posuzování jejího restitučního
nároku použít extenzivní výklad, dovolací soud uvádí, že rozhodné období je
stanoveno výslovně a zcela konkrétně v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. tak,
že tento majetek musel přejít na stát nebo jiné právnické osoby právě v době od
25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Znění tohoto ustanovení je dostatečně určité,
nezakládá nepředvídatelnost postupu státních orgánů a ani a neposkytuje prostor
pro jakoukoliv jinou, restriktivní či extenzivní, interpretaci.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně nezrušil jako nepřezkoumatelný, protože soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku nevyložil, jaké dílčí závěry vyplývaly z každého z
provedených důkazů, pak uvedené může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska,
zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. K takové vadě řízení však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3
o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné, což v nyní projednávané
věci není (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn.
30 Cdo 905/2015).
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní
judikaturou dovolací instance a ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro
které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle
§ 237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly účastnici 17) v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které s ohledem na obsah vyjádření k dovolání, jež jediné podrobněji a
přiléhavě reaguje na uplatněnou dovolací argumentaci, je nutno považovat za
účelně vynaložené. Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.
s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Podle § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve spojení s § 7 bod 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3 100 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 714 Kč, má tedy účastnice 17) právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč.
Ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, resp. jejich
úhradu nepožadovali, případně je nelze považovat za vynaložené účelně.
Účastnice 1), 6) a 14) nebyly v řízení zastoupeny advokátem a náhradu nákladů
řízení nepožadovaly, a proto jim žádné náklady také přiznány nebyly. Za účelně
vynaložené pak nelze považovat náklady vynaložené účastnicí 11), jejíž
povšechné vyjádření postrádá věcnou právní argumentaci směřující proti námitkám
žalobkyně, jež toliko označuje za účelové a naopak argumentaci soudů (bez
bližšího rozboru) za správnou. Obdobně účastnice 13) a 20) ve svých dovoláních
nereagovaly přiléhavě na dovolací námitky žalobkyně, neboť účastnice 13) se
omezila jen na rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a účastnice 20)
předestřela pouze vlastní úvahy míjející se s dovolací argumentací žalobkyně,
což bez dalšího vylučuje účelnost takto vynaložených nákladů, a proto bylo
vysloveno, že na ně žádný ze zbylých účastníků (vyjma účastnice 17/) nemá
právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu