28 Cdo 5049/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) B. S., b) T. K., c) F. K., zastoupených advokátem, za účasti 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) S. m. B., a 3) P. f. Č. r., o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 51/2004, o dovolání zúčastněné osoby 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 5. 4. 2007, č. j. 18 Co 221/2005-280, takto:
Dovolání se zamítá.
Účastnice Berta Schmidtová je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení každému ze žalobců 1.183,- Kč k rukám jejich právního zástupce, do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B., rozhodlo dne 2. 12. 2003 pod č.j. 3239/92/31-RNP,RN tak, že paní B. S. (dále jen „zúčastněná osoba č. 1“) ani žalobci nejsou vlastníky v rozhodnutí uvedených zemědělských pozemků v k.ú. B. v B. (dále jen „předmětné pozemky“), neboť jejich vydání brání překážka práva osobního užívání, resp. zastavění podle § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Dále rozhodlo, že zúčastněná osoba č. 1) prokázala svůj restituční nárok, a proto má nárok na vydání náhradních pozemků, zatímco žalobci nárok na vydání náhradních pozemků nemají, neboť své restituční nároky uplatnili opožděně, a proto jim zanikly.
Žalobci se následně domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu tak, že žalobci a zúčastněná osoba č. 1) mají nárok na vydání náhradních pozemků rovným dílem, tj. každý z 1/4.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 39 C 51/2004-171, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že P. K., otec žalobců a manžel zúčastněné osoby č. 1), splnil podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa […], neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství […] dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek […] přešel na stát. Dále dospěl k závěru, že vzhledem k úmrtí P. K. v roce 1951 bez závěti jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, jeho děti a manžel, všichni rovným dílem, tj. jednak zúčastněná osoba č. 1) jako manželka zemřelého a dále žalobci a) a b) (dcera a syn zemřelého). Naproti tomu žalobce c), syn zemřelého, oprávněnou osobou není, neboť v období rozhodném pro uplatnění nároku nesplňoval podmínku státního občanství (§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), které nabyl teprve 20. 10. 1999. Konečně soud prvního stupně dovodil, že z původně oprávněných osob jen zúčastněná osoba č. 1) uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě podle § 11a odst. 2 věty první zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 30/1996 Sb.: „Oprávněná osoba, která nebyla trvale žijící na území České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k tomuto dni oprávněnou osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. července 1996.“ Naproti tomu žalobci a) a b), jakož i žalobce c), uplatnili své nároky opožděně až 9. 8. 1996, a proto jim bez dalšího zanikly.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem z 5. 4. 2007, č. j. 18 Co 221/2005-280, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci i zúčastněná osoba č. 1) mají nárok na náhradu za nevydané pozemky, a to každý z jedné čtvrtiny. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že otci žalobců P. K. byly předmětné pozemky konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako německý majetek, přičemž následně podle zákona č. 128/1946 Sb. získal nárok na odškodnění, jehož neuspokojením vznikl restituční nárok podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek […] v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody […], nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být […].“ Uvedený nárok přitom podléhá nikoli lhůtě do 15. července 1996 (kterou žalobci nedodrželi), nýbrž lhůtě výhodnější, plynoucí z § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Osoba oprávněná podle § 2 odst. 2 může uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.“ Podle odvolacího soudu má speciální restituční titul podle zákona č. 243/1992 Sb. přednost před restitučními tituly podle zákona o půdě. Jelikož všichni žalobci uplatnili svůj restituční nárok před koncem lhůty podle § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., tedy před 30. 6. 2001, přičemž uvedená lhůta je relevantní i přes uplatnění nároků ještě před účinností novely č. 212/2000 Sb., která tuto delší lhůtu zavedla, a protože v uvedené lhůtě mohl restituční nárok uplatnit i žalobce c), který nabyl občanství k 20. 10. 1999, odvolací soud uzavřel, že restituční nároky žalobcům nejen vznikly, ale byly jimi i řádně uplatněny.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala zúčastněná osoba č. 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve kterém namítala zánik restitučního nároku žalobců podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., neboť žalobci jej opomenuli uplatnit včas a řádně v prekluzívní lhůtě do 15. 7. 1996 (§ 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), došlo-li k vyvlastnění majetku ex lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Podle dovolatelky je konfiskace z období nacistické nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 ve smyslu § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. neplatná, a proto nelze použít § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., který předpokládá konfiskaci, a tím ani výhodnější lhůtu do 30. 6. 2001.
Konečně dovolatelka uplatnila v dodatku z 13. 12. 2007 – tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která začala běžet ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu dovolatelce, tj. od 14. 5. 2007 – dovolací námitky, k nimž pro jejich opožděnost dovolací soud nemůže přihlížet, a to z úřední povinnosti (srov. např. usnesení NS ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002).
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., nestanovil počáteční datum lhůty pro uplatnění nároku a že žalobci svůj nárok řádně uplatnili před jejím koncem, tedy dnem 30. 6. 2001. Dále žalobci uvedli, že otec žalobců P. K. získal osvědčení o české státní příslušnosti, požádal o výjimku z dekretu č. 12/1945 Sb. a rovněž se proti jeho použití soudně ohradil, avšak vzhledem k nástupu totalitního komunistického režimu nebyly z důvodu politického, rasového a třídního pronásledování jeho apelace vyslyšeny.
Dne 22.5.2008 podali žalobci dodatečné vyjádření k dovolání, v němž polemizují s právními názory uvedenými v dodatku k dovolání ze dne 13.12.2007. Podle žalobců se pozbytím majetku v době nacistické nesvobody ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., rozumí faktické pozbytí majetku bez ohledu na to, zda bylo pozdějšími právními předpisy prohlášeno za neplatné, zvláště když o vrácení majetku bylo třeba požádat.
Zúčastněná osoba č. 2), Statutární město B., ve svém vyjádření ponechalo rozhodnutí o dovolání na zvážení soudu.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (srov. § 250a o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání není důvodné.
Námitka zániku restitučního nároku žalobců prekluzí již ke dni 15. 7. 1996.
S uvedenou námitkou se dovolací soud vypořádal již ve svém rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, v němž uvedl, že žalobci mohli uplatnit svůj nárok: a) podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996); nebo b) podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě do 30. 6. 2001). Jinými slovy, pokud žalobci neuplatnili svůj nárok způsobem ad a), nic jim nebránilo jej uplatnit způsobem ad b), což i učinili podáním z 9. 8. 1996, tj. před 30. 6. 2001 (srov. nález Ústavního soudu z 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/97, N 40/10, podle něhož „k řádnému uplatnění výzvy může dojít před účinností zákona“).
Konkrétně dovolací soud v rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, uvedl, že zákonem č. 243/1992 Sb. „byly mj. rozšířeny skutkové podstaty, tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že upravuje některé otázky související se zákonem o půdě - mimo novou skutkovou podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle obou zákonů, pokud jsou dány. Tak např. i v dané věci by bylo možno skutkové okolnosti podřadit pod více restitučních důvodů, pokud k přechodu na stát došlo na základě neoprávněného použití dekretu č. 12/1945 Sb., které by mohlo být posuzováno jako politická persekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o půdě, a současně jako konfiskace, na niž se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. U majetku židovských občanů, jimž nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody německými okupanty, což je právě daný případ, pak přistupuje další restituční důvod podle § 2 odst. 2 tohoto zákona v platném znění. Dovolací soud z toho dovozuje, že pro uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků postačuje, pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle [§ 13 odst. 5] zákona o půdě, kterou je v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ... , a zákon č. 243/1992 Sb., ... , den 9. 8. 1996, nebo den 30. 6. 2001 podle § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění platném v době rozhodování soudu. Protože ze spisu pozemkového úřadu vyplývá, že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětných pozemků 9. 8. 1996, stalo se tak před uplynutím propadných lhůt, a jejich nárok, jinak nesporný, do doby uplatnění u pozemkového úřadu nezanikl.“
Námitka neplatnosti konfiskace vykonané v období nacistické nesvobody, a tím i neaplikovatelnosti § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.
Uvedenou námitkou dovolatelka ve své podstatě eliminuje účinky ustanovení § 2 odst. 2 novelizovaného zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje nově okruh oprávněných osob na ty osoby, které pozbyly majetek v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a jimž „vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., […] nebo podle [navazujícího] zákona č. 128/1946 Sb.“, neboť dovozuje nemožnost naplnit nutný předpoklad citovaného ustanovení, tj. pozbytí majetku v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, a to s poukazem na § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., který prohlašuje taková pozbytí za neplatná, došlo-li k nim „pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“. Předeslaný závěr nemůže obstát i proto, že zbavuje § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným zákonem, který již ve svém názvu počítá se zmírněním křivd způsobených holocaustem a dále v rozporu s § 1 citované novely, v němž se vymezuje věcná působnost novely na majetkové křivdy utrpěné odnětím majetku „v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva, které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Dovolatelka je s ohledem na výsledek dovolacího řízení povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení, tedy jednak odměnu zástupci za jeden jeho úkon (podání písemného vyjádření) a dále jeho paušální náhradu hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Základní sazba za podání vyjádření činí 5.000,- Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.); v důsledku zastupování více účastníků (§ 19a odst. 1) se základní sazba zvýší o 30 %, tj. na částku 6.500 Kč; tato částka se vzhledem k učinění jen jediného právního úkonu (§ 18 odst. 1) zkrátí na polovinu, tj. na 3.250,- Kč. K posledně uvedené částce za podání vyjádření se přičte paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 300,- Kč, čímž vznikne výsledná výše náhrady 3.550,- Kč, tj. 1.183,- Kč každému ze tří účastníků. Ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v. r.
předseda senátu