28 Cdo 551/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců a) P. M., a b) E. M., oběma bytem v P., zastoupených JUDr. Tomášem
Chňoupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované LEASING -
STAR spol. s r.o. Teplice, IČ 413 24 536, se sídlem v Praze 1, Novém Městě,
Krakovská 1346/15, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení částky 196.080,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 151/2006, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 17 Co
227/2009-542, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém směřovalo proti výroku I.
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 17 Co
227/2009-542, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 2.
2009, č. j. 18 C 151/2006-449, ve věci samé a byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 196.080,- Kč; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 24.744,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2009, č. j. 18 C 151/2006-449,
uložil žalované zaplatit žalobcům částku 196.080,- Kč i nahradit jim náklady
řízení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu
(výrok II.). Žalované částky se žalobci domáhali z titulu bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně žalované tím, že jí tuto částku zaplatili na
základě smlouvy o úvěru neplatné pro nedodržení podmínek vyžadovaných zákonem
pro právní úkony osob, jež neumějí číst a psát. Soud vzal za zjištěné, že oba
žalobci trpí zrakovým postižením značného rozsahu, pro něž nejsou schopni ani
číst ani psát. Uvedl dále, že v souladu s ustanoveními § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), upravujícími úvěrovou
smlouvu, není pro uzavření úvěrové smlouvy vyžadována specifická forma, v daném
případě je však zřejmé, že účastníci si zvolili formu písemnou. Jelikož
obchodní zákoník neupravuje předpoklady pro dodržení písemné formy právního
úkonu osoby, jež neumí číst a psát, je třeba v souladu s § 1 odst. 2 obch. zák. použít úpravu obsaženou v § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen obč. zák.), dle nějž k písemným právním úkonům těch, kteří
nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu; úřední zápis se nevyžaduje, má-
li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního
úkonu pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné
osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat. V daném
případě je přitom zjevné, že smlouva formou úředního zápisu uzavřena nebyla,
neboť právní úprava účinná v době uzavření úvěrové smlouvy znala jen jednu
formu úředního zápisu, a to zápis notářský, jehož prostřednictvím smlouva
sepsána nebyla. Soud dále na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobci
nebyli s obsahem smlouvy jimi podepsané obeznámeni před jejím podpisem, pročež
je úvěrovou smlouvu nutné považovat za absolutně neplatný právní úkon. Strany
této smlouvy tedy stíhá vzájemná restituční povinnost dle § 457 obč. zák. Soud
přitom neshledal opodstatněnou obranu žalované, dle níž ač od žalobců obdržela
částku 196.080,- Kč, dostala se částka 485.000,- Kč, tedy finanční prostředky
poskytnuté jako úvěr, do dispozice žalobců, neboť byly vyplaceny na účet jimi
označený, odkud byly následně předány třetí osobě jako půjčka. Jelikož
provedené důkazy nepřesvědčily soud o tom, že by se peníze z neplatného úvěru
vskutku dostaly do dispozice některého z žalobců, k uvedenému tvrzení blíže
nepřihlížel. Soud odmítl i žalovanou vznesenou námitku započtení vycházející z
tvrzení, že žalobci svým jednáním způsobili žalované škodu, neboť dle soudu se
žalobci nedopustili porušení jakékoliv zákonné či smluvní povinnosti,
neupozornili-li žalovanou na své zrakové postižení, a je naopak na žalované
jako podnikatelce v oboru poskytování úvěrů, aby postupovala s maximální
odbornou péčí, a předešla tak uzavření neplatné úvěrové smlouvy.
Soud tedy
uzavřel, že poskytli-li žalobci žalované plnění na základě neplatné smlouvy a
žalovaná jim nikoliv, aniž by přitom žalovaná měla vůči žalobcům pohledávku z
titulu náhrady škody, byla žaloba podána důvodně, a je na místě jí vyhovět. K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem, jenž je rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 17 Co 227/2009-542, změnil
ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 196.080,- Kč zamítl (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) i vůči
(výrok III.). Odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí vedl odlišný
výklad ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. vycházející z právního názoru
zaujatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1142/2009. Při posouzení, zda byly splněny podmínky pro to, aby osoba, jež je
schopna listinu podepsat, ale neumí číst a psát, mohla učinit platně písemný
právní úkon v jiné formě než ve formě úředního zápisu, je důležité, zda tato
osoba měla objektivně možnost poznat obsah právního úkonu, a to buď
prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek, nebo prostřednictvím jiné
osoby, kterou si zvolí. Ten, kdo nemůže číst a psát, je ve smyslu § 40 odst. 5
obč. zák. schopen seznámit se s obsahem právního úkonu vždy, jsou-li přístroje
nebo speciální pomůcky nebo jiná osoba pro něho způsobilým prostředkem poznání
obsahu právního úkonu a měl-li současně reálnou možnost využití těchto
prostředků k poznání obsahu právního úkonu. Nevyužije-li této možnosti, ačkoliv
mu v tom nic nebránilo, nemůže pak důvodně namítat, že právní úkon nebyl učiněn
ve formě vyžadované § 40 odst. 5 obč. zák. V projednávané věci měli oba žalobci
možnost poznat obsah jimi vlastnoručně podepsané smlouvy o úvěru, nic jim
nebránilo v tom, aby k seznámení s obsahem smlouvy využili jinou osobu. Jelikož
podpisu úvěrové smlouvy předcházelo jednání mezi účastníky a žalobci měli
možnost seznámit se s jejím obsahem, nelze ani učinit závěr o tom, že na jejich
straně nebyl dostatek vážné vůle. Odvolací soud dále podotknul, že nebyly-li
finanční prostředky poskytnuté žalovanou na smlouvou sjednaný účet použity k
účelu uvedenému v úvěrové smlouvě, nečiní tato okolnost smlouvu neplatnou. V
daném případě přitom není důvodu považovat smlouvu za relativně neplatnou.
Smlouva o úvěru tedy není stižena neplatností pro nedostatek formy či z jiného
důvodu, žalované bylo plněno z platné smlouvy, a žalobě na vydání bezdůvodného
obohacení tak není možno vyhovět. Veden tímto právním názorem odvolací soud
přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a k zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně oběma jeho výrokům, podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost považují za danou v souladu s ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. měnící povahou rozhodnutí a důvodnost dle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Připomněli, že
platnost úvěrové smlouvy nebyla v daném případě zajištěna jejím sepsáním ve
formě notářského zápisu. Zdůraznili, že z vyjádření lékařů je zřejmé, že
dovolatelé se nemohli seznámit s obsahem smlouvy ani prostřednictvím přístrojů
či speciálních pomůcek. Neopomněli dále upozornit na to, že v souladu s § 65
zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, vyžaduje-li právní úkon
činěný osobou, jež nemůže číst a psát, formu notářského zápisu, může notář
sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků. V projednávané věci pak
smlouva nejen neměla formu notářského zápisu, ale v případě žalobce nebyli u
podpisu smlouvy přítomni ani žádní svědci, v případě žalobkyně byl u podpisu
smlouvy přítomen nevidomý žalobce a svědek A. Ž., který obsah listin žalobkyni
nepředčítal (což potvrdil ve své výpovědi). Při výkladu ustanovení § 40 odst. 5
obč. zák. je dle dovolatelů třeba přihlédnout k tomu, že jedná-li se o
komplikovaný, provázaný právní text, jímž bezpochyby smlouva o úvěru a
navazující smlouva o vzniku zástavního práva k nemovitostem je, není možno
obsah listiny vjemově pojmout samotným poslechem. Dovolatelé se domnívají, že
úmyslem zákonodárce bylo klást důraz zejména na prevenci a ochranu účastníků
právního úkonu, nikoliv přenášet riziko z právního úkonu výhradně na účastníky.
V případě předmětných listin se tedy nelze spokojit s takovým výkladem
ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák., dle nějž nevidomá osoba nemusí být chráněna
přítomností právního zástupce či notáře a nemusí ani podepisovat písemné úkony
za přítomnosti dvou způsobilých svědků. Jedině jejich povinná intervence by v
podobných případech zajistila řádnou ochranu účastníků právních úkonů. Nelze
totiž důvodně očekávat, že každá nevidomá osoba má k dispozici takovou osobu,
které by v obdobných záležitostech plně důvěřovala a ponechala seznámení se s
právním úkonem plně na její schopnosti text přednést v souvislostech tak, aby
mu zcela porozuměla. Dle dovolatelů je tedy při písemných úkonech nevidomých
osob forma notářského zápisu nezbytná. Tyto úvahy vedly dovolatele k návrhu,
aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila za správné závěry soudu
odvolacího, zpochybnila argumenty dovolatelů a navrhla, aby bylo dovolání
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s.
ř., se zabýval jeho důvodností.
Zaměřili-li dovolatelé svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu na závěry
týkající se dodržení zákonné formy právního úkonu činěného osobami, jimž jejich
zrakové postižení brání číst a psát, pak jejich námitky nelze shledat
opodstatněnými. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval ve svém rozsudku
(řešícím skutkově provázaný spor týchž účastníků) ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21
Cdo 1142/2009, a na závěry v tomto rozsudku vyslovené (převzaté i soudem
odvolacím) lze pro stručnost odkázat. Dovolatelé nijak nezpochybňují, že měli
možnost se s obsahem smlouvy seznámit před jejím podpisem prostřednictvím jiné
osoby, okolnost, že tak neučinili, nelze bez dalšího klást k tíži druhé smluvní
strany. Lze podotknout, že již dle dikce ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. je
platnost právního úkonu osoby, jež nemůže číst a psát, jež však listinu
vlastnoručně podepsala, dána i tehdy, měla-li tato osoba schopnost seznámit se
s obsahem právního úkonu prostřednictvím přístrojů, pomůcek či jiné osoby,
nikoliv tedy pouze tehdy, když se takto s obsahem právního úkonu vskutku
seznámila. Je možno souhlasit s tím, že při uzavírání smlouvy o úvěru provázené
se smlouvou o zástavním právu může být pro problematiky neznalé osoby
vhodnější, obeznámí-li se s obsahem smlouvy, již hodlají uzavřít, a významem v
ní obsažených ujednání prostřednictvím osoby, která je schopna lépe porozumět
smlouvě i dopadům v ní obsažených ujednání do právní sféry smluvních stran. Je
ovšem především na smluvních stranách, aby si uvědomovaly rizika spojená s tím,
že se rozhodnou učinit určitý právní úkon, aniž by se předem dostatečně
zajímaly o jeho dopady na jejich práva a povinnosti. Okolnost, že na jedné
straně smlouvy vystupují nevidomé osoby, přitom uvedenou úvahu nijak nepopírá.
Stanoví-li zákon specifickou formu pro právní úkony činěné nevidomými osobami,
pak tím neslevuje z požadavku na právní bdělost těchto osob natolik, aby
dopředu nebyly nuceny zvažovat důsledky jimi činěných úkonů a případná rizika s
nimi spjatá a činit tomu odpovídající kroky. Důraz kladený ustanovením § 40
odst. 5 obč. zák. na specifickou formu právního úkonu činěného osobami, jež
nemohou číst a psát, pak odráží spíše potřebu v těchto případech náležitě
doložit, že tyto osoby daný právní úkon vskutku platně učinily. Argumenty
dovolatelů zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o zachování zákonné
formy coby předpokladu platnosti smlouvy o úvěru tedy nelze pokládat za
opodstatněné.
Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu,
pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné v tomto rozsahu dle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Napadli-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v jaké jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak je třeba připomenout, že ač je výrok o
náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o
samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.),
proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, sešit 1/2003,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000,
publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání
přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí
pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o
nákladech řízení zařazeno není. V tomto rozsahu tedy dovolání nebylo možno
považovat za přípustné, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 20.320,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č.
64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby
(podání vyjádření k dovolání, které sice bylo zasláno formou dvou samostatných
listin, nicméně dle jejich obsahu jde o jeden procesní úkon v materiálním
smyslu) ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem
tedy 24.744,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu