28 Cdo 592/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze
1, Mariánské nám. 2, zastoupen prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované: Sparta Černý Most, s.r.o., IČ: 64580091, se
sídlem v Praze 9, Cukrovarská 34, zastoupena JUDr. Jiřím Stránským, advokátem
se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o zaplacení částky 1.512.360,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 145/2004,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června
2013, č. j. 70 Co 366/2012-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit
žalované částku 17.762,80 Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 27. března 2012, č. j. 6 C 145/2004-323, jímž tento
soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky
1.512.360,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení.
Peněžité plnění žalobce žádá z titulu bezdůvodného obohacení – majetkového
prospěchu, jenž měl vzniknout žalované bezesmluvním užíváním pozemku v
žalobcově vlastnictví, za dobu od 31. 1. 2003 do 12. 7. 2004. Odvolací soud
vzal za prokázané, že žalovaná je vlastnicí stavby (objekt občanské
vybavenosti) na pozemku parc. č. 73/2 v katastrálním území Č., který je v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalobkyně – s odkazem na nabytí
vlastnického práva podle § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona
č. 10/1993 Sb. (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Podmínky pro přechod
vlastnictví podle citovaného ustanovení ovšem naplněny nebyly, jelikož k 1. 1.
1993 k předmětnému pozemku ve vlastnictví státu nesvědčilo právo hospodaření
organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě –
Inženýrské a realitní organizaci Praha. Vlastnické právo k předmětnému pozemku
nemůže žalobce opírat ani o kupní smlouvu uzavřenou dne 14. 10. 1998 s manžely
K. B. (a zmiňovanou v katastru nemovitostí jako další z nabývacích titulů),
jejímž předmětem byl jiný pozemek.
Podle závěru odvolacího soudu žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku ani
vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Vůli nakládat s věcí jako s
vlastní – dle zjištění odvolacího soudu – poprvé projevil až prosinci r. 2000
(kdy také – v rozporu s ust. § 8 zákona č.172/1991 Sb. – požádal o zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí). K datu 12. 7. 2004 (zahájení
řízení v dané věci), kdy vznikl spor mezi účastníky, tudíž neuplynula
desetiletá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 obč. zák. Držbu žalobce přitom
nelze kvalifikovat ani jako oprávněnou, v situaci, kdy se žalobce nepřesvědčil,
zda Inženýrské a realitní organizaci Praha (či jejímu právním předchůdci
Výstavbě hl. m. Prahy) skutečně příslušelo právo hospodaření k předmětnému
pozemku, což by jinak – při zachování obvyklé míry opatrnosti prověřením dříve
učiněných právních úkonů – mohl zjistit. Přitom odvolací soud poukázal též na
žalobcovu liknavost při zápisu práva do katastru – se zřetelem na ustanovení §
8 zákona č. 172/1991 Sb.
Jelikož žalobce vlastníkem předmětného pozemku není, podle závěru odvolacího
soudu mu nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1; § 456 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za
přípustné pro řešení otázky naplnění podmínek nabytí vlastnického práva
vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák.; přitom má za to, že při řešení dané
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Konkrétně pak žalobce zpochybňuje závěr o běhu vydržecí doby, jejíž
počátek odvolací soud spojuje až s úkony činěnými žalobcem v prosinci r. 2000,
kdy bylo sepsáno souhlasné prohlášení žalobce a Inženýrské a realitní
organizace Praha, jež bylo přílohou návrhu na zápis vlastnického práva žalobce
do katastru nemovitostí. Oproti tomu žalobce za počátek držby pokládá již 1.
leden 1993, kdy na něho mělo vlastnické právo přejít podle zákona č. 172/1991
Sb. Namítá, že v případě pozemku zatíženého stavbou nemohl své právo uplatňovat
dříve „jiným aktivním způsobem“, než žádat po žalované náhradu za bezesmluvní
užívání pozemku. Tvrdí, že z jím v řízení předložených důkazů, včetně výpisů z
listů vlastnictví, plyne důvodnost jeho přesvědčení, že k pozemku příslušelo
právo hospodaření Výstavbě hl. m. Prahy a následně Inženýrské a realitní
organizaci Praha, a že byl tudíž důvodně přesvědčen o nabytí vlastnického práva
ze zákona. Dovozuje, že jeho dobrá víra trvala po dobu delší 10 let. Poukazuje
na okolnost, že jeho vlastnické právo jinými subjekty nebylo dříve
zpochybňováno a že ani odvolací soud konkrétně neoznačuje jinou osobu, jež by
měla být vlastníkem předmětného pozemku. Navrhl, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání
není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Co do řešení dovoláním vymezené právní otázky, týkající se předpokladů nabytí
vlastnického práva k nemovitosti vydržením, je rozsudek odvolacího soudu v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud
nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Závěr odvolacího soudu, že na žalovaného vlastnické právo nepřešlo k 1. 1. 1993
podle ust. § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., dovoláním zpochybněn není a
takový závěr implikuje posouzení, že pozemek i po uvedeném datu zůstal ve
vlastnictví České republiky. Takové posouzení ostatně odvolací soud činí (viz
str. 4 odst. 2 odůvodnění rozsudku), nehledě na to, že pro posouzení otázky,
zda žalobce je věcně legitimován k uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení,
je rozhodující, zda právě jemu svědčí vlastnické právo či nikoliv (viz § 456
obč. zák.).
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením je držba (§ 129 odst. 1 obč.
zák.), a to držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), trvající po zákonem
stanovenou dobu, jež je v případě nemovitosti desetiletá (§ 134 odst. 1 obč.
zák.).
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat
jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci
(corpus possesionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a
zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí (kdo vykonává obsah práva
vlastnického). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné
osoby – detentora (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002,
sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4, ročník
2002, str. 184).
Závěr odvolacího soudu o určení počátku žalobcovy držby není opřen o názor, že
předpokladem držby bylo by jedině užívání věci či její jiné přímé fyzické
ovládání (což v případně nemovitosti zpravidla není ani možné), vůči němuž se
dovolatel vymezuje. Závěr odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že
žalobce své domnělé vlastnické právo (jež na něj k 1. 1. 1993 ex lege přejít
nemohlo), po 1. 1. 1993 nijak nevykonával a s předmětným pozemkem jako s věcí
vlastní začal nakládat až koncem roku 2000, kdy prvně činil i úkony vedoucí
posléze k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Až po něm pak
následně začal uplatňovat i nároky vlastníka (jímž nebyl) na náhradu za
bezesmluvní užívání pozemku jinou osobou.
Závěrům ustálené judikatury se ostatně nepříčí ani žalobcem zpochybňovaný
závěr, že po uchopení držby žalobce nebyl oprávněným držitelem pozemků (§ 130
odst. 1 obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že
mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem
okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy
hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068, svazek 15, ročník 2002).
Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že
mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby
úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak tomu v
posuzované věci evidentně není, v situaci, kdy žalobce (jehož držba se
zakládala na stěží omluvitelném omylu, že pozemek nabyl podle § 3 odst. 4
zákona č. 172/1991 Sb.), se dříve náležitým způsobem nepřesvědčil, zda jsou
splněny všechny předpoklady nabytí vlastnictví podle cit. ustanovení zákona a v
potřebném rozsahu neprověřil, zda organizace zajišťující investorskou činnost
ke komplexní bytové výstavbě (Inženýrská a realitní organizace Praha), resp.
její právní předchůdce (Výstavba hl. m. Prahy) měl k předmětnému pozemku platně
zřízeno právo hospodaření.
Sluší se dodat, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím
námitek, jimiž dovolatel případně zpochybňuje správnost skutkových zjištění,
jež staly se podkladem pro právní posouzení věci (při němž – jak výše uvedeno –
odvolací soud nijak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).
Pro vady skutkových zjištění rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu
otevřen není (jediným dovolacím důvodem může být nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem; § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna
advokáta ve výši 14.380,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby z tarifní hodnoty 1.512.360,- Kč – srov. § 6 odst. 1, § 7
bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.) ve výši částka 3.082,80 Kč, tj. celkem částka 17.762,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu