28 Cdo 5928/2016-151
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně CREDITFORFEIT,
a.s., IČ 264 62 095, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, zastoupené Mgr.
Šárkou Heulerovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti
žalované G. B., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v
Mělníku, Fibichova 218, o 100.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod
sp. zn. 6 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 28. července 2016, č. j. 27 Co 126/2016-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2016, č. j. 27 Co
126/2016-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
uložil žalované zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přisvědčil tak žalobkyni, jež se po
žalované domáhala vrácení 100.000 Kč, složených jako záloha na kupní cenu za
převod spoluvlastnického podílu k blíže identifikovanému pozemku. Jelikož však
k uzavření předpokládané kupní smlouvy mezi účastnicemi nakonec nedošlo,
představuje daný obnos bezdůvodné obohacení žalované mající původ v plnění bez
právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž je
nerozhodné, že se žalobkyni nepodařilo prokázat sjednání smlouvy o smlouvě
budoucí. K námitce žalované neshledal uplatňované právo promlčeným, neboť ke
dni podání žaloby neuplynula tříletá objektivní promlčecí doba podle § 107
odst. 2 obč. zák., jejíž počátek spojoval s převodem dané částky na účet
žalované, ani subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) běžící od
momentu, kdy žalovaná počala odmítat uzavření kupní smlouvy – tj. od poloviny
roku 2013. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 27 Co 126/2016-113, změnil tak, že se
žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky existoval
právní důvod spočívající v příslibu žalované převést spoluvlastnický podíl na
předmětném pozemku žalobkyni. Částku poskytnutou žalobkyní pokládal za zálohu,
jež se odpadnutím příslibu stala bezdůvodným obohacením. S okamžikem odmítnutí
prodeje ze strany žalované je pak zapotřebí spojovat i počátek běhu promlčecí
doby. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl ke zjištění, dle něhož muselo
být žalobkyni nejpozději na podzim roku 2012 s ohledem na narušené vztahy
žalované a předsedy představenstva žalobkyně B. (bývalého manžela žalované),
mezi nimiž probíhalo rozvodové řízení, zřejmé, že k zamýšlenému převodu
nedojde. K popsanému momentu tak započala běžet subjektivní promlčecí doba ve
smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Pro uvedené nemůže obstát názor okresního soudu,
dle něhož žalobkyně své právo u soudu uplatnila včas, nýbrž je třeba uzavřít,
že k podání žaloby došlo až po uplynutí promlčecí doby, pročež odvolací soud
přistoupil ke změně napadeného rozsudku a žalobu v celém rozsahu zamítl.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, mající je za přípustné ve
smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Konkrétně nesouhlasí s posouzením
promlčení žalobou uplatňovaného práva, neboť je přesvědčena, že v souladu s
konstantní judikaturou je počátek subjektivní promlčecí doby nutné vázat k
okamžiku skutečné vědomosti ochuzeného subjektu o tom, že došlo na jeho úkor k
bezdůvodnému obohacení a v čí prospěch se tak stalo. V souladu s řečeným ovšem
odvolací soud nepostupoval, provázal-li počátek běhu promlčecí doby s momentem,
kdy žalobkyni muselo být objektivně zřejmé, že žalovaná nemá nadále v úmyslu na
ni podíl k předmětnému pozemku převést, ač žádné konkrétní sdělení naznačeného
znění nebylo v řízení prokázáno. Domnívá se, že počátek běhu promlčecí doby
nelze vázat k zahájení rozvodového řízení mezi žalovanou a předsedou
představenstva žalobkyně a dovozovat jej toliko ze zhoršujících se vzájemných
vztahů mezi nimi. Výpověď žalované, z níž odvolací soud vycházel, nadto
považuje za nevěrohodnou. Naproti tomu měl odvolací soud, jenž se odchýlil od
skutkových zjištění soudu prvního stupně, zopakovat důkaz účastnickým výslechem
B. Polemiku s rozhodnutím krajského soudu uzavírá dovolatelka návrhem na jeho
zrušení a vrácení věci řečenému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež odkazuje na svá dříve učiněná podání
ozřejmující její postoj k projednávanému sporu, ztotožňuje se s rozhodnutím
odvolacího soudu a podané dovolání navrhuje zamítnout, respektive odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání je možné nahlížet jako na přípustné pro odklon odvolacího soudu od
judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky procesního práva, a sice v jakém
rozsahu bylo nezbytné zopakovat dokazování provedené v řízení před soudem
prvního stupně. Jelikož eventuální nesprávné posouzení nastíněného problému
mohlo mít vliv na výsledné rozhodnutí ve věci, lze v daném případě usuzovat na
přípustnost dovolání (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 30 Cdo 2387/2014).
Dle § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu odst. 2 řečeného ustanovení pak odvolací
soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil
skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z
nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního
stupně.
Formulace, dle níž není odvolací soud vázán skutkovými závěry soudu prvního
stupně, neznamená, že by se od nich mohl bez dalšího odchýlit. Dovolací soud ve
své judikatuře konstantně připomíná, že dospěje-li soud druhé instance k
názoru, že zjištěný skutkový stav neobstojí, musí při jeho doplnění či revizi
postupovat v intencích shora citovaného ustanovení. Uvedené platí vždy tam, kde
daný úsudek soudu vychází z výpovědi účastníků řízení či svědků (srovnej
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2766/2014,
jakož i v něm citovaná rozhodnutí, dále pak jeho rozsudky ze dne 20. 5. 2015,
sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015).
Judikatura dovolacího soudu rovněž zdůrazňuje, že především s ohledem na zásadu
ústnosti a přímosti je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od skutkových
závěrů soudu prvního stupně bez znovuprovedení důkazů, tedy aniž by si náležitě
zajistil rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení (srovnej
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3291/2012).
V nyní projednávaném sporu založil krajský soud svůj úsudek stran počátku běhu
subjektivní promlčecí doby především na zjištění, že žalovaná odmítala převést
svůj spoluvlastnický podíl k předmětnému pozemku již od počátku rozvodového
řízení mezi ní a B. – předsedou představenstva žalobkyně – tedy nejpozději na
podzim roku 2012. Svůj závěr opíral jednak o účastnickou výpověď samotné
žalované, a rovněž o výpověď jejího bývalého manžela (srovnej str. 6 napadeného
rozsudku), jež ovšem byla provedena toliko před soudem okresním. Popsaná
konkluze soudu o okamžiku odpadnutí příslibu prodeje je ale v rozporu se
skutkovými zjištěními, k nimž na podkladě výpovědi B. dospěl soud prvního
stupně. Ten označuje za prokázaný fakt, že žalovaná počala prodej podílu na
nemovitosti odmítat v polovině roku 2013 (viz strana 5 rozsudku okresního
soudu). Zjištění, kdy žalovaná odvolala příslib převodu spoluvlastnického
podílu, jakož i skutečnost, kdy o tom získala vědomost žalobkyně, jsou přitom
stěžejními pro posouzení eventuálního promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení představovaného dříve složenou zálohou (srovnej zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4493/2011, či rozsudky
téhož soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, a ze dne 11. 12. 2008,
sp. zn. 33 Odo 1453/2006).
Nezopakoval-li tedy odvolací soud pro výsledné rozhodnutí věci stěžejní důkaz,
avšak dospěl na základě něho oproti soudu předchozí instance k odlišným
skutkovým závěrům, nelze jeho postup shledat konformním s ustálenou judikaturou
soudu dovolacího. Úsudek o okamžiku odvolání příslibu žalované, při jehož
zjišťování k uvedenému pochybení došlo, má zásadní vliv na výsledné řešení
sporu, neboť konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu zdůrazňuje, že při
posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč.
zák. je třeba vycházet z prokázané, skutečné, nikoli jen předpokládané
vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal. Rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se
ochuzený dozví o okolnostech, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u
soudu (tj. nabytí vědomosti o rozsahu bezdůvodného obohacení v alespoň
orientační výši a o osobě obohaceného), přičemž není podstatné, že již dříve
měl možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o
vzniku bezdůvodného obohacení a osobě povinného (srovnej zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, či jeho usnesení
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2949/2012). Eventuální nepřípadnost závěru o
okamžiku odpadnutí příslibu žalované (jež s ohledem na citovanou judikaturu
nelze bez dalšího dovozovat toliko ze zhoršujících se vztahů mezi žalovanou a
předsedou představenstva žalobkyně v důsledku rozvodového řízení) tak ohrožuje
korektnost právního posouzení, pročež napadené rozhodnutí krajského soudu
nemůže obstát jako věcně správné.
Jelikož bylo dovolání žalobkyní podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího
soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2,
věty první, o. s. ř. k jeho zrušení a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení, v němž je tento podle § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu