32 Cdo 2766/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci žalobce
P. G., podnikatele se sídlem v Brně – Kohoutovicích, Libušino údolí 674/152,
PSČ 623 00, identifikační číslo osoby 66590914, zastoupeného JUDr. O. G., proti
žalované TESPA s. r. o., se sídlem v Adamově, Hybešova 113/6, PSČ 679 04,
identifikační číslo osoby 28273885, zastoupené Mgr. Nikolou Živcovou,
advokátkou, se sídlem v Brně - Bohunicích, Švermova 272/2, PSČ 625 00, o
zaplacení částky 75.019 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku
pod sp. zn. 77 C 485/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 21. ledna 2014, č. j. 47 Co 291/2012-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2014, č. j. 47 Co 291/2012-88,
se v měnícím výroku pod bodem I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního
soudu v Blansku ze dne 3. dubna 2012, č. j. 77 C 485/2011-50, v části
zamítavého výroku pod bodem I a uložil žalované zaplatit žalobci částku 60.000
Kč se zákonným úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok pod bodem I), v
části tohoto výroku stran dalšího úroku z prodlení z částky 60.000 Kč rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a ve zbývající části tohoto
výroku stran částky 15.000 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech
řízení pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně založil zamítavé rozhodnutí ve věci samé na zjištění, že
žalovaná část ceny díla vyúčtovaná fakturou č. 200910 byla v rozsahu částky
75.000 Kč žalovanou zaplacena, a to tak, že částku 60.000 Kč předal jednatel
žalované žalobci v prosinci 2009 v hotovosti na parkovišti OC Tesco v Brně –
Králově Poli a částku 15.000 Kč předal podle dohody s žalobcem D. S. jako
odměnu za práce, které na stavbě provedl (částku 19 Kč zaplatila žalovaná v
průběhu řízení, ohledně ní proto bylo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby
řízení zastaveno). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechem jednatele žalované R. P. (neboť, jak uvedl, měl pochybnosti o skutkovém závěru, který soud prvního
stupně učinil na základě tohoto důkazu), dospěl oproti soudu prvního stupně k
závěru, že žalovaná tvrzení o zaplacení částky 60.000 Kč neprokázala. Výpověď
jednatele žalované vyhodnotil jako nevěrohodnou a vyslovil názor, že výslechem
svědků L. P. a P. H. mohla být prokázána jen skutečnost, že jednatel žalované
byl spolu s těmito svědky před Vánocemi 2009 na parkovišti před obchodním domem
Tesco a že měl v té době k dispozici částku 60.000 Kč; u předání peněz totiž
měli být podle tvrzení žalované pouze její jednatel a žalobce. Ohledně částky 15.000 Kč, jíž se týká dovoláním nenapadený kasační výrok pod
bodem III, odvolací soud dovodil, že v řízení dosud nebyly tvrzeny a prokázány
skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, přičemž soud prvního stupně nepoučil
žalovanou podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím (přisuzujícím) výroku pod bodem I napadla
žalovaná dovoláním, shledávaje je přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při úvaze, v jakém rozsahu zopakovat v
odvolacím řízení dokazování, aplikoval ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. v
rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, totiž s rozsudky ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010, ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo
1802/2010, a ze dne 21. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2653/2010 (které jsou,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti
dostupné na jeho webových stránkách).
Dovolatelka argumentuje, že odvolací soud
dospěl k jiným (opačným) skutkovým závěrům než soud prvního stupně, ačkoliv
zopakoval pouze důkaz výslechem jednatele žalované a ostatní důkazy provedené
soudem prvního stupně opomenul. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod
bodem I změnil tak, že výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně se v
části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 60.000 Kč s úrokem z
prodlení, potvrzuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným, neboť je třeba přisvědčit
jejímu argumentu, že odvolací soud se při řešení otázky, v jakém rozsahu bylo
nezbytné zopakovat dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože tu pak není
důvod, proč by měl Nejvyšší soud tuto svou dosavadní rozhodovací praxi měnit
(tj. posoudit vyřešenou právní otázku jinak), pojí se nutně se závěrem o
přípustnosti dovolání též závěr o jeho důvodnosti; dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení otázky procesního
práva. Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.),
dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej
změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy
zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí v každém případě tam, kde
skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a
svědků (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného
pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se v souzené věci těmito judikatorními závěry neřídil. Argumenty,
proč shledal nadbytečným zopakovat dokazování výslechem uvedených dvou svědků,
neodpovídají tomu, co vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z
ostatního obsahu spisu, a nemohou tudíž obstát. Především tomu není tak, jak naznačuje odvolací soud, že soud prvního stupně
založil skutkové zjištění o tom, že jednatel žalované zaplatil žalobci částku
60.000 Kč v prosinci 2009 na parkovišti obchodního centra Tesco v Brně –
Králově Poli, toliko na výpovědi tohoto jednatele. Naopak, soud prvního stupně
podle obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí opřel tento poznatek právě o svědecké
výpovědi P. H. a L. P. S obsahem výpovědí těchto svědků, jak jsou zachyceny v
protokole o jednání konaném dne 21. února 2012, se pak rozhodně neslučuje
závěr, podle něhož tito svědkové neuvedli nic, co by mohlo mít význam pro
prokázání příslušného skutkového tvrzení žalované. Tak L. P. vypověděla, že
byla přítomna v obchodním centru Tesco, když manželovi (jednateli žalované)
volal žalobce, že manžel mu šel předat peníze, měl je u sebe, a že svědkyně se
dozvěděla poté, co nakoupila, že peníze byly předány, že vše je vyřízené. P. H. uvedl, že o Vánocích 2009 navečer byli s jednatelem žalované v OC Tesco, přijel
žalobce, předali si peníze, jednatel žalované peníze vytahoval z peněženky,
svědek to viděl, protože byli před autem, neví však, o jakou šlo částku. Otázka, zda tyto výpovědi, ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy
vztahujícími se k příslušné tvrzené skutečnosti, povedou k jejímu zjištění (zda
postačí k jejímu prokázání) či nikoliv, je pak již věcí hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti, postupem stanoveným v § 132 o. s. ř. (srov. k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). K
němu však může odvolací soud přistoupit pouze za předpokladu, že všechny
hodnocené důkazy zopakuje (vyjma důkazů listinných, srov. k tomu např. rozsudek
ze dne 31. srpna 2000, sp.
zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněného
pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je ostatně zřejmé, že odvolací soud
výpovědi uvedených svědků nakonec hodnotil nejen z hlediska jejich závažnosti
pro řešení sporu (jejich vypovídací hodnoty), nýbrž též z hlediska jejich
věrohodnosti (poukazuje na jejich rozpornost), což samo o sobě problematizuje
jeho závěr, že z těchto výpovědí k prokazovanému tvrzení nic významného
nevyplývá. Zabývat se námitkou, že odvolací soud při hodnocení důkazů nepostupoval v
souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., by bylo za těchto okolností nadbytečné. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a
předpoklady pro jeho změnu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. ve věci
splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v měnícím výroku pod
bodem I zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu