28 Cdo 602/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce K. p. T. u M. L., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému: L. Č. r., s. p., o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chebu, pod sp. zn. 9 C 140/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2007,
č. j. 15 Co 447/2007-5, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ú. M. L. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce prokázal
naléhavý právní zájem na určovací žalobě, když o sobě tvrdil, že je vlastníkem
nemovitosti, avšak není zapsán v příslušné evidenci. Žalobce se fakticky
domáhal restituce církevního majetku, kterého se stát zmocnil neoprávněně.
Takovou situaci však upravují platné speciální zákony, které stanoví i rozsah,
v němž bude provedena náprava křivd způsobených protiprávním odnětím majetku,
jímž je zákon č. 298/1990 Sb. doplněný následně zákonem č. 338/1991 Sb. Tento
zákon řeší jen některé křivdy a lze přisvědčit i tomu, že ve vztahu k
církevnímu majetku pouze v minimálním rozsahu. Uvedený zákon č. 298/1990 Sb. ve
své příloze specifikuje majetek, který má být přesně vymezeným subjektům
vrácen, nicméně sporný pozemek v ní zanesen není. Žalobce se svého nároku
domáhal podle obecných předpisů, které však nelze použít tam, kde platí
předpisy speciální, v daném případě tedy zákon č. 298/1990 Sb. I s přihlédnutím
ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, nemohlo být
předmětné žalobě vyhověno.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že nesouhlasí s
argumentací soudu odvolacího, jež má oporu v dosavadní judikatuře Nejvyššího a
Ústavního soudu, tj., že zákon č. 298/1990 Sb. má povahu restitučního zákona.
Takovým výkladem dochází zcela zjevně k posunu významu a účelu zákona č.
298/1990 Sb., tj., že soudy vykládají tento zákon v rozporu s původním zájmem,
který měl být zákonem zajištěn. Cílem uvedeného zákona bylo nepochybně umožnit
církevním právnickým osobám zahájit svoji činnost, nikoliv limitovat jednou
provždy rozsah navracení církevního majetku. Při aplikaci principu obecnosti
jak ve vztahu k církevním osobám, tak i k majetku církevních osob v zákoně
obsažených, dochází žalobce k závěru, že takto vykládaný zákon má protiústavní
a zjevně nedemokratický charakter. Ty právnické osoby, které nejsou konkrétně v
příloze zákona citovány, nezískají majetek žádný, což je porušením principu
rovnosti. Koncepce zákona též brání církevním osobám v řádném hospodaření se
svým majetkem. Soudy zajisté nemohou suplovat tvorbu právních norem, nicméně by
neměly ani váhat se spravedlivým rozhodnutím tam, kde litera zákona ještě
nebyla dopsána. Napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem, když mu nebyla
přiznána ochrana jeho vlastnického práva. Žádá proto dovolací soud, aby
napadené rozhodnutí zrušil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se tedy
zabýval jeho přípustností.
Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání není v daném případě dána proto, že odvolací soud posoudil
právní otázky týkající se důvodnosti uplatněného nároku v souladu se standardní
judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu ČR.
Odvolací soud byl při svém rozhodování evidentně veden úvahami o nepřípustnosti
uplatňování žalobních instrumentů ve věcech tzv. církevních restitucí (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu č. 1, ročník
2006, pod č. 4) dle obecných právních předpisů. V tomto ohledu správně dovodil,
že není možné uplatňovat žalobu na určení, zda tu právo či právní vztah je nebo
není podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů a § 80 písm. c) o. s. ř. tam, kde se žalobce mohl domáhat
vydání věci dle speciálních, tzv. restitučních právních předpisů (viz.
například nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/2002
či rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31
Cdo 1222/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 27). Tento právní závěr by pak bylo možné
bezpochyby vztáhnout i na souzený spor, jestliže Ústavní soud České republiky
vydal stanovisko s právní větou: „Zákon č. 298/1990 Sb. je svoji povahou
součástí restitučního zákonodárství.“ Jedná se o stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, na něž odvolací soud
odkázal. Tímto názorem se ve své dosavadní judikatuře řídil i Nejvyšší soud
(viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28
Cdo 3318/2006).
Odvolatel klade v dovolání otázku přímo nevyslovenou, avšak dovoditelnou z jeho
kontextu a obsahu, s níž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také již
několikrát setkal (viz. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. června
2007, sp. zn. 28 Cdo 1953/2007), a to, zda se na žalobcem požadovanou
nemovitost skutečně nějaké restituční právní předpisy (restituce v zákonném,
užším slova smyslu) vztahovaly.
Žalobce se zřejmě nemohl domáhat vydání uvedené nemovitosti na základě zákona
č. 298/1990 Sb., neboť taková možnost v uvedeném zákoně stanovena nebyla a
nemohl tak učinit ani na základě zákona č. 229/1990 Sb., o půdě, neboť ten
považuje za oprávněné osoby toliko „státní občany“, tedy fyzické osoby a nemůže
být proto vztahován na osoby právnické, mezi něž žalobce náleží. Navíc výslovně
vyděluje úpravu „restitucí“ bývalého církevního majetku a svěřuje ji zvláštnímu
zákonu, a to ve svém § 29, jenž taktéž nemůže být považován za restituční
právní předpis, protože nezakládá právo určitých subjektů domáhat se stanoveným
způsobem vydání majetku, jenž v rozhodném období přešel na stát. Nesplňuje tak
jednu ze základních charakteristik tzv. restitučních přepisů. Ani žádný jiný
zákon ze souboru restitučních předpisů nezakládal možnost žalobce domáhat se
vydání předmětného pozemku jejich prostřednictvím. Nelze tedy sice zřejmě
dovodit absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce z důvodu konkurence
tzv. restitučních a obecných právních předpisů, protože v daném případě se
nejednalo a jednat nemohlo o restituční nárok ve speciálním – zákonném – slova
smyslu.
Stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. září 2005 č. 13/2006 Sb., však uvádí, že
„na majetek, jehož původním vlastníkem byly c., n. ř. a k., je nutno vztahovat
režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení
vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu“. Ústavní soud tak činí ve
zjevné reflexi Stanoviska svého pléna sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněného
ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, dle nějž žaloba na určení, zda
tu právní vztah nebo právo je či není, je určena k odstranění nejistého stavu v
právním postavení žalobce. Jinými slovy má sloužit zejména k tomu, aby poskytla
ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního
vztahu nebo práva. Není naopak namístě tam, kde právní vztah nebo právo již
porušeny byly a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §
80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává
reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní
zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. V daném případě
žaloba k preventivní ochraně práv žalobce vésti nemohla, neboť vlastnické právo
žalobce se stalo nejistým již v roce 1962, kdy byl k předmětnému pozemku na
základě rozhodnutí Okresního soudu v Chebu jako vlastník zapsán stát. Podkladem
pro toto rozhodnutí pak byla darovací smlouva uzavřená mezi N. m. a č. s. z 30.
12. 1960. I kdyby byla tato smlouva posouzena jako absolutně neplatná, právní
vztah žalobce k předmětné nemovitosti se nestal nejistým nyní, ale již před
více jak čtyřiceti pěti lety, přičemž s ní od této doby jako se svou nakládal
stát. Uvedené závěry se přitom vztahují i na nemovitosti zapisované do katastru
nemovitostí, neboť z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné
situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který
zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až
tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo,
a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru.
Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví,
ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru
zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně
řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud nijak nepochybil a svým právním posouzením
nedůvodnosti dovolatelem uplatněného určovacího nároku z ustálené judikatury
nijak nevybočil. Rozdílnost v hodnocení existence naléhavého právního zájmu na
straně žalobce nemohla vést k jinému (pro žalobce příznivějšímu) výsledku
souzeného sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku I. správné, a proto
dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 1 o. s. ř. a dovolání žalobce
odmítl.
Žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá
výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§
243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu