U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobců a) H. G., a b) J. K., obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovaným 1)
Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení
vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního
soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 528/2008, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2010, č.j. 30 Co
204/2010-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek
Okresního soudu Praha – východ ze dne 1. října 2009, č.j. 4 C 528/2008-78, jímž
bylo zastaveno řízení o určení, že pozemkové parcely č. 451/21, 451/29, 465,
466, 467, 468, 490 a určená část pozemku parc. č. 471 v kat. území Šestajovice
u Prahy byly k 12. 10. 2008 ve výlučném vlastnictví J. K., nar., naposledy
bytem (výrok I), a byla jím zamítnuta žaloba o vyklizení označených pozemků
(výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že určení vlastnického práva k předmětným
pozemkům vůči totožným žalovaným se domáhal již právní předchůdce žalobců J. K.
(nar. ), v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C
66/2004; v něm soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2005, č. j. 7 C
66/2004-52, žalobu zamítl. Po té, co jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud
(rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 30 Co 75/2006-83), nabyl rozsudek dne 3. 5.
2006 právní moci. Dovolání proti němu podané i ústavní stížnost byly odmítnuty.
I v nyní souzené věci žalobci opírají žalobu o určení vlastnického práva
jejich právního předchůdce k označeným nemovitostem o tytéž skutečnosti, které
byly předmětem posouzení již v předchozím řízení. Proto odvolací soud uzavřel,
že projednání žaloby na určení vlastnického práva brání překážka věci
pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 občanského soudního řádu – dále jen „o.
s. ř.“), jež je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o.
s. ř.). Žalobu o vyklizení nemovitostí pozemků (jako prostředek ochrany
tvrzeného práva podle § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů; dál jen „obč. zák.“) pak soud zamítl, vycházeje ze
zjištění, že žalobci nejsou nositeli tvrzeného vlastnického práva a k podání
žaloby proto nejsou věcně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a), resp. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., z dovolacích důvodů pak na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítali, že rozsudek vydaný v předchozím
řízení je založen toliko na závěru soudu o chybějícím naléhavém právním zájmu
jejich právního předchůdce na žádaném určení, zatímco v nyní projednávané věci
podání žaloby odůvodňují potřebou určit okruh majetku jejich zůstavitele
(zemřelého J. K.), který má být předmětem řízení o dědictví. Za nesprávné
označují i rozhodnutí, kterým se jim nedostalo ochrany tvrzeného vlastnického
práva podle § 126 obč. zák., a dovozují, že jejich právní předchůdce vlastnické
právo – jež nabyl na základě trhové smlouvy z 2. 9. 1947 – nepozbyl. Rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko
pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, označili v dané věci za
neaplikovatelné, namítaje, že restituční zákonodárství se na jejich právního
předchůdce nevztahuje a podáním žaloby proto restituční předpisy neobcházejí. Pro řešení této otázky pak pokládají rozsudek za rozhodnutí, jež má po právní
stránce zásadní význam. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo
vydáno po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (jež má
povahu usnesení), je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však
opodstatněné. Překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 5 o. s. ř. (pro
kterou soud řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil), brání tomu, aby věc,
o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. Vyplývá z materiální
právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla
pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a
nezměnitelným způsobem. Při řešení otázky totožnosti dané věci – s nímž odvolatelé polemizují – se
odvolací soud přidržel jak právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
1097), tak i ustálené judikatury (krom odvolacím soudem citovaných rozhodnutí
srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo
906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001),
dovodil-li, že o stejnou věc jedná se tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného
předmětu řízení a těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže
nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) a řízení se týká těchže osob
rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně
skončeného řízení. Stejně jako v již dříve skončené věci, vedené u Okresního soudu Praha – východ
pod sp. zn. 7 C 66/2004, je i ve věci nyní posuzované uplatněn nárok na určení
vlastnického práva téže osoby, předchůdce žalobců J. K. st. k těmže
nemovitostem, opřený o stejná skutková tvrzení. Obě řízení se týkají těchže
osob, je-li zcela zachována totožnost do řízení povolaných žalovaných a
uplatňují-li žalobci vlastnické právo jako universální právní nástupci J. K. (nar. ), osoby totožné – shodně a nezaměnitelně označené – s osobou žalobce v
pravomocně skončeném řízení. Tvrzený důvod, pro který tentýž nárok uplatňují
znovu u soudu (zjištění okruhu majetku zůstavitele pro účely řízení o dědictví)
z nyní posuzované věci jinou věc (s odlišným skutkovým základem) nečinní. Podává-li se z rozhodnutí obecných soudů vydaných v již dříve skončeném řízení,
že předchůdce žalobců vlastníkem předmětných nemovitostí není (že k obnovení
vlastnického práva, které ztratil, nemohlo mimo rámec restitučních předpisů
dojít), jde o výsledek posouzení žaloby po stránce věcné, nikoliv o její
zamítnutí pouze z formálních důvodů, kupříkladu pro nedostatek naléhavého
právního zájmu na žádaném určení, jak žalobci nyní tvrdí. Shledávaje dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zjevně bezdůvodným, Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl (§ 243b
odst. 1 o. s. ř.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jimž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí, může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy dospěje-li dovolací soudu k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Za právní otázky zásadního významu žalobci označují otázky, jež byly s dopadem
i do poměrů nyní projednávané věci autoritativně řešeny již v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn.
28 Cdo 2747/2006 (jímž bylo
rozhodnuto o dovolání předchůdce žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 30 Co 75/2006) a na něž Nejvyšší soud v zájmu
stručnosti odkazuje; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní
soud – argumentuje též stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. – usnesením ze dne
13. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2551/08, odmítl. Otázku vlastnictví k předmětným
pozemkům nemohl v nyní projednávané věci soud jinak posoudit již proto, že tato
otázka již byla vyřešena pravomocným rozhodnutím soudu, jehož výrok je pro
účastníky řízení (i jejich právní nástupce), jakož i pro všechny orgány závazný
(srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejsou-li žalobci nositeli vlastnického
práva, které odvozují od svého právního předchůdce, logicky pak nejsou věcně
legitimováni ani k podání žaloby na ochranu vlastnického práva podle § 126
odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání i v části směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí, jelikož toto rozhodnutí nemá po
právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání
proti němu tedy přípustné není (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelé
právo na jejich náhradu nemají a jiným účastníkům v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu