USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) B. I. B., narozen XY, a b) G. N. B., narozena XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů 1526/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 161.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 203/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2022, č. j. 25 Co 264/2022-107, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, sp. zn. 25 Co 264/2022-107, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2022, č. j. 47 C 203/2021-89, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 161.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že proti žalobcům je u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 41/2012 vedeno trestní stíhání, v němž došlo k zajištění jejich osobního vozidla, a sice XY RZ: XY. Po zajištění bylo vozidlo převezeno do skladovacích prostor Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, kde bylo po celou dobu zajištění pravidelně každé tři měsíce servisováno. Ke zrušení zajištění došlo až usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, č. j. 11 To 30/2020-14433, a následně dne 22. 6. 2020 došlo i k faktickému předání vozidla žalobcům. K vrácení vozidla došlo pro překročení účelné doby zajištění. Zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů posoudily podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále ,,OdpŠK“), konkrétně ustanovení § 1 odst. 1, odst. 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 15 odst.
2. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal naplněným první ze zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a sice nesprávný úřední postup policejního orgánu při zajištění předmětného vozidla. Dále však konstatoval, že další předpoklady pro vznik odpovědnosti již dány nejsou, neboť u žalobců ke vzniku škody dojít nemohlo, jelikož ti žádají pouze o časové znehodnocení předmětného vozidla, za což žalovaná odpovídat nemůže. V této věci pak shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), který konstatuje, že dle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, majíc je ve smyslu ustanovení § 236 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné v tom, že „právní úprava z napadeného rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v obdobných případech“. Ohlašují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
4. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají chybnou interpretaci podmínek, za kterých má stát odpovídat za škodu vzniklou jeho postupem. Poukazují na to, že odpovědnost státu za vznik škody předpokládá splnění tří podmínek, a to existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi, kdy dle nich, v projednávaném případě, odvolací soud nesprávně vyhodnotil naplnění těchto předpokladů. K prvnímu z předpokladů uvádějí, že ačkoliv odvolací soud shledal jeho naplnění, a to v důsledku existence nesprávného úředního postupu, oni sami, v nimi předestřené teoretické debatě, konstatují, že dle jejich závěru se nejednalo o nesprávný úřední postup, nýbrž o nezákonné rozhodnutí, neboť předmětné vozidlo bylo dovolatelům vráceno, aniž by bylo jakkoli účelně využito pro probíhající trestní řízení.
Ohledně druhého a třetího předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu dovolatelé polemizují se závěry a argumentací odvolacího soudu, dle kterého tyto naplněny nebyly; k tomu pak zmiňují nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na webových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FU QUAN, s.r.o. proti České republice ze dne 17. 3. 2022, stížnost, číslo 24827/14.
Dále pak dovolatelé otevírají polemiku se skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně faktorů, vedoucích ke vzniku škody. Na závěr pak dovolatelé konstatují, že odvolací soud opominul návrh žalobců v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť se k námitce, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., nikterak nevyjádřil. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila tak, že dle ní podané dovolání trpí vadami, neboť dovolatelé nevymezili důvody přípustnosti dovolaní ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a na základě této skutečnosti a s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, navrhla, aby bylo dovolání žalobců odmítnuto.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobců veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení, nepostačují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2399/2022). Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v ustanovení § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
12. Požadavek vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře dovolacího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu) na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobců není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Dovolatelé v předmětném dovolání nejenže nikterak neodkazují na výše uvedené ustanovení § 237 o. s. ř., ale ani nepřipomínají některý z předpokladů přípustnosti dovolání, který je v tomto ustanovení zakotven, a ani jej obsahově nevymezují. Žalobci v dovolání nikterak nespecifikují ani právní otázku, která by měla být dovolacím soudem ve vztahu k jeho judikatuře vyřešena. Pouze - v souvislosti se závěry odvolacího soudu ohledně naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu - označují dvě existující rozhodnutí, a to výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FU QUAN, s. r.o. proti České republice, ze dne 17. 3. 2022, stížnost číslo 24827/14. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s článkem 4 a článkem 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srovnej opět stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16). Dovolatelé však nijak nevymezují vztah těchto rozhodnutí či závěry z nich plynoucí k projednávané věci a nesnaží se ani vysvětlit, v čem by mělo tvrzené odchýlení se od těchto rozhodnutí v závěrech odvolacího soudu spočívat. Nadto, uvedená rozhodnutí (jejich konkluze) nejsou do poměrů projednávané věci aplikovatelná, neboť v nich posuzovaná právní stránka věci vychází z odlišných skutkových okolností se situací v přítomné právní věci nesouměřitelných.
14. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelů s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem. Dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává.
15. Argumentace dovolatelů je založena pouze na polemice, zda ke znehodnocení předmětného vozidla došlo pouze na základě plynutí času, tj. objektivní právní události, či byla faktorem i nemožnost disponovat s vozidlem, a to v důsledku jeho zajištění. K tomu navíc na straně 3. dovolání žalobci otevírají k přezkumu i skutková zjištění odvolacího soudu. Jakkoli dovolatelé vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňují skutkové závěry, neboť jimi brojí proti skutkovým okolnostem, ze kterých odvolací soud vycházel, k čemuž však nemají s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Protože v dovolání žalobců zcela absentuje řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno. Nejvyšší soud proto nemohl postupovat jinak, než dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
17. Protože dovolatelé brojili proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. Tento závěr se pak vztahuje i k dovolací argumentaci žalobců ohledně opomenutí odvolacího soudu zabývat se návrhem dovolatelů na nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.
18. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou o. s. ř., rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu