30 Cdo 2399/2022-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a)
Vysoké školy uměleckých terapií s.r.o., se sídlem v Bělkovicích u Olomouce,
Bělkovice 50, b) M. B., bytem v XY, c) T. B., bytem v XY, všech zastoupených
JUDr. Denisou Rajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15,
proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy,
se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o náhradu škody a nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 135/2020, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. 15 Co
418/2021-140, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně a) se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně b) a žalobce c) se odmítají.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně b) a žalobce c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobci se vůči žalované domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jim
měly být způsobeny v důsledku nesprávného úředního postupu Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy a Národního akreditačního úřadu pro vysoké
školství, kterého se tyto orgány dopustily při řešení žádosti žalobců o udělení
státního souhlasu k působení žalobkyně a) jako soukromé vysoké školy. Z titulu
náhrady škody požadovali žalobci b) a c) zaplatit celkem částku 41 832 411 Kč,
z čehož pouze žalobkyně b) žádala zaplacení částky 3 643 716 Kč, pouze žalobce
c) žádal částku 2 520 000 Kč a oba žalobci b) a c) společně pak požadovali
zbývající částku 35 668 695 Kč. Uvedená celková částka přitom konkrétně
sestávala z částky 41 200 000 Kč připadající na ušlý zisk [z níž částku 3 420
000 Kč požadovala zaplatit žalobkyně b), částku 2 520 000 Kč požadoval žalobce
c) a částka 35 260 000 Kč odpovídala společnému požadavku obou těchto žalobců],
dále z částky 328 600 Kč požadované oběma žalobci b) a c) a představující
náhradu marně vynaložené práce v trvání 1 643 hodin a z částky 303 811 Kč
připadající na hotové výdaje, z níž na požadavek žalobkyně b) připadala částka
223 716 Kč a na společný požadavek žalobců b) a c) zbývající částka 80 095 Kč. Kromě toho každý ze žalobců požadoval zaplacení částky 1 000 000 Kč jako
zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 9. 2021,
č. j. 27 C 135/2020-70, řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou zastavil (výrok
I), načež žalobu v celém jejím rozsahu zamítl (výroky II a III) a žalobcům
uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním směřujícím proti
jeho výroku I, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Žalobkyně a) rozsudek odvolacího soudu napadla navzdory tomu, že nemá vlastní
způsobilost být účastníkem řízení. Tuto způsobilost má podle § 19 o. s. ř. ten,
kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Jedná-li se o
právnickou osobu, ta má v souladu s § 118 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Okamžik vzniku právnické osoby přitom podle § 126 odst. 1 o. z. připadá na den
jejího zápisu do veřejného rejstříku. V případě obchodní společnosti
představované společností s ručením omezeným, kterou má být též žalobkyně a),
je tímto veřejným rejstříkem obchodní rejstřík [§ 1 odst. 1 a § 42 písm. a)
zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a
o evidenci svěřenských fondů, a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Žalobkyně a) však do tohoto rejstříku nikdy zapsána nebyla.
Řízení o dovolání
podaném žalobkyní a) je tudíž stiženo neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, pro který dovolací soud toto řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., ve spojení s § 243b o. s. ř. bez dalšího zastavil. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda šestiměsíční promlčecí lhůta, v níž podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dochází k promlčení nároku na
zadostiučinění za v žalobě tvrzenou nemajetkovou újmu, plyne až ode dne 11. 6. 2019, kdy žalobci byli vyrozuměni ministrem školství o vyřízení jejich
opakovaného podnětu k přezkoumání nesouhlasného stanoviska Národního
akreditačního úřadu pro vysoké školství k udělení požadovaného souhlasu, tj. otázka, která dle názoru žalobců b) a c) dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, přípustnost dovolání těchto žalobců ve smyslu§ 237 o. s. ř. nezakládá. Závěr o nedůvodnosti žaloby i ve vztahu k tomuto nároku totiž
odvolací soud založil rovněž na v dovolání kvalifikovaně nezpochybněném závěru
o tom, že žádný nesprávný úřední postup, který by bylo možné odškodnit plněním,
jež žalobci b) a c) z titulu tvrzené nemajetkové újmy požadují, nebyl v
posuzovaném řízení zjištěn. Napadené rozhodnutí tedy v části týkající se
dotčeného nároku na otázce jeho promlčení výlučně nezávisí (odvolací soud na
tomto řešení své rozhodnutí výlučně nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. tudíž nelze z tohoto důvodu dovodit, neboť ani odlišné vyřešení
v dovolání formulované právní otázky, než k jakému dospěl odvolací soud, by se
nemohlo v poměrech dovolatelů nijak příznivě projevit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze stejných důvodů přípustnost dovolání žalobců b) a c) ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka nezohlednění zvláštního zřetele hodných skutečností,
pro které § 8 odst. 3 OdpŠk vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím nepodmiňuje podáním opravného prostředku proti tomuto
rozhodnutí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3240/2010, pokud žalobcům vytkl, že proti vydanému správnímu rozhodnutí
nepodali rozklad.
Závěr o neexistenci vznesených nároků na náhradu tvrzené újmy
totiž odvolací soud odůvodnil nejen zmíněným nevyužitím opravného prostředku,
kterým by žalobci brojili proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a
tělovýchovy ze dne 1. 3. 2018, č. j. MSMT-21382/2016-21, o zamítnutí jejich
žádosti o udělení požadovaného státního souhlasu, ale i tím, že toto rozhodnutí
nikdy nebylo pro svou nezákonnost zrušeno ani změněno (viz body 18 a 20
odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s body 9 a 12 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a dále bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost
posledně zmíněného závěru odvolacího soudu však žalobci b) a c) v podaném
dovolání rovněž nezpochybnili. S ohledem na obsah zbývající části dovolání žalobců b) a c) je dále namístě
poukázat na § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na
řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného
dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ve
stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní
soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové
judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná
dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že
specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti
hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací
předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle
zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl
podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí
dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovělo v té části, v níž žalobci
b) a c) odvolacímu soudu vytýkají, že aproboval postup soudu prvního stupně
spočívající v opomenutí důkazu představovaného dopisem ministra školství ze dne
28. 3. 2019, jehož obsahem bylo sdělení o probíhajícím přezkumném řízení, což
mělo následně vést k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Ve
vztahu k uvedené otázce sice dovolatelé uvedli, že se odvolací soud měl svým
postupem odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakou konkrétní
ustálenou judikaturu měli v této souvislosti na mysli, však již blíže
nespecifikovali. Stejný závěr se uplatní i ve vztahu k závěrečným dovolacím námitkám, které
žalobci b) a c) vznesli na adresu konstatování odvolacího soudu o neprokázaném
vztahu příčinné souvislosti mezi „průtahy a vznikem újmy“, neboť dovolatelé
tuto otázku se žádným konkrétním důvodem přípustnosti podaného dovolání
nespojili. Dovolání žalobců b) a c) tedy ve zbývající části nelze věcně projednat, neboť
trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. K případným procesním vadám souvisejícím s tím, že odvolací soud aproboval
postup soudu prvního stupně spočívající v opomenutí výše zmíněného důkazu a z
toho plynoucí nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, by vzhledem k vadám
dovolání dopadajícím na tuto otázku bylo možné přihlédnout pouze na základě
postupu upraveného v § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle kterého k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Podmínka
přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném
případě splněna není. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců b) a c) podle §
243c odst. 1, 2, odmítl, a to zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
Zatímco rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní
a) a žalovanou odráží skutečnost, že řízení o dovolání podaném touto žalobkyní
bylo zastaveno z důvodu její neexistence [§ 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], ve vztahu mezi
ostatními žalobci a žalovanou Nejvyšší soud o této náhradě rozhodl podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal zmíněné žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s úkonem spočívajícím
ve vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena
advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, se jedná o náhradu v paušální
výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst.
3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151
odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu