28 Cdo 670/2009
ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Státního statku hl. m. Prahy „v likvidaci“, IČ: 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem v Praze 1, Rytířská 10, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 99/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 17 Co 125/2008-65,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č. j. 17 Co 125/2008-65, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 C 99/2006-49, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem shora uvedeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2007, č.j. 6 C 99/2006-49, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na určení, že žalobce má právo hospodaření k pozemku p.č. 1694 a 1693 v k. ú. Vysočany, obec Praha, okres Hlavní město Praha, to vše zapsáno na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci je třeba vycházet z toho, že jde o pozemky, na které se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), neboť orgán, v jehož pravomoci podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě bylo takové rozhodnutí vydat, již o této otázce rozhodl a soud musí podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. z takového rozhodnutí vycházet. Odvolací soud též odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 85/96, podle které žalobce - v případě nesouhlasu s předmětným rozhodnutím orgánu státní správy – mohl správnost rozhodnutí zpochybnit cestou správního soudnictví. Odvolací soud též uvedl, že žalobce „netvrdil, že by šlo o pozemky spadající pod ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) až d) zákona o půdě, tedy o pozemky, kdy správu pozemku ve vlastnictví státu může vykonávat jiná osoba než žalovaný a nic takového neplynulo ani z provedených důkazů v řízení.“ Žalobce podle odvolacího soudu též „netvrdil, že šlo o pozemky uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, a že jde o pozemky, k nimž právo hospodaření podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) až d) může vykonávat jiná osoba než žalovaný, tedy on sám, a proto žalobě nebylo možné vyhovět.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel tvrdil, že odvolací soud řešil tytéž právní otázky ve své rozhodovací praxi odlišně. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že soudy jsou vázány ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodnutími pozemkových úřadu. Dovolatel tvrdil, že soud prvního stupně i soud odvolací si mohly otázku o aplikovatelnosti § 1 odst. 1 zákona o půdě na předmětné pozemky posoudit samostatně, a sice jakožto otázku předběžnou, a to případně i odlišně, než jak ji pozemkové úřady posoudily. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud k uvedené problematice uvádí, že „účelem rozhodnutí správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., je nejen posouzení otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční, neboť zde rozhodnutí podle § 17 odst. 6 cit. zákona působí coby rozhodnutí předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní režim zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).“
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud dodal, že „pravomoc soudů ve smyslu § 7 o. s. ř. musí být nazírána pod zorným úhlem práva hmotného, tedy zda se jedná o projednání nároku pramenícího ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních. Pokud je tedy obecně přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva, jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého (především občanským zákoníkem), pak nemůže být uzavřeno, že projednání a rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci civilních soudů, ač je k tomu podle zákona povolán v první řadě jiný státní orgán“ (viz již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008, též usnesení sp. zn. 28 Cdo 747/2010).
O právu hospodaření dovolatele (žalobce) bylo správním orgánem rozhodnuto s konečnou platností tím, že byl určen režim předmětných pozemků. Jediným prostředkem ochrany práv, která žalobci zůstala, bylo podání žaloby u soudu podle občanského soudního řádu. Tím se právě odlišuje od nároku restitučního, o němž rozhoduje nejprve správní orgán, neboť otázka aplikace zákona o půdě, může být ve smyslu jeho § 17 odst. 6 posouzena ještě v dalším řízení jak před správními orgány, tak i později při případném projednání příslušné žaloby uplatňující restituční nárok (k tomu srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 1/96).
Argumentace odvolacího soudu, že žalobce mohl proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu podat žalobu podle části páté o. s. ř., nic nemění na skutečnosti, že soud si v probíhajícím řízení mohl otázku charakteru předmětných pozemků posoudit sám v souvislosti s posouzením naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení práva hospodaření. Není samozřejmě vyloučeno, že soud může dospět ke stejnému závěru jako v rozhodnutí správní orgán, ale apriorní odmítnutí zabývat se spornou otázkou s odkazem na vázanost původním rozhodnutím (viz § 135 o. s. ř.) vede k závěru, že soud posoudil věc po právní stránce nesprávně (viz § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud se neztotožňuje též se zjištěním soudu odvolacího, že žalobce v řízení netvrdil, že předmětné pozemky nepodléhají režimu zákona o půdě. Naopak základem argumentace žalobce bylo právě zpochybnění označení předmětných pozemků za zemědělské. Dovolatel také předkládal důkazy svědčící o zastavěnosti pozemků (viz. podání žalobce č. l. 23-28).
Protože jsou uvedené nejasnosti skutkových zjištění i navazujících právních závěrů součástí rozsudků obou nižších instancí, zrušil dovolací soud obě tato rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V tomto řízení, v němž bude též rozhodnuto o nákladech řízení dovolacího, bude nižší instance vázána právním názorem Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu