28 Cdo 675/2023-302
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, IČO: 14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, na Podkovce 281/10, za účasti: Lesy České republiky, s. p., IČO: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání nemovité věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 14. 6. 2017, č. j. SPU 266441/2017, sp. zn. SP 12403/2015-537100, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 93/2017, o dovolání Lesů České republiky, s. p. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 326/2021-275, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2022, č. j. 4 Co 326/2021-275, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2021, č. j. 38 C 93/2017-245, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 326/2021-275, byl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 6. 2021, č. j. 38 C 93/2017-245, potvrzen ve výrocích I. a II., jimiž bylo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 14. 6. 2017, č. j. SPU 266441/2017, sp. zn. SP 12403/2015-537100, v příslušném rozsahu nahrazeno výrokem, na jehož základě byl žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vydán pozemek parc. č. 1174/1 v k. ú. Lešany nad Sázavou, a změněn v nákladovém výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy k okamžiku doručení výzvy (6. 9. 2013) oprávněné osoby (žalobkyně) k vydání předmětného pozemku (parc. č. 1174/1 v k. ú. Lešany nad Sázavou) osobě povinné (Lesy České republiky, s. p.) tento nebyl dle platného územního plánu obce Lešany ze dne 7. 2. 2009 nikterak dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (dálnice D3), jejíž koridor vymezený územním plánem byl situován uvnitř ,,širšího“ koridoru vyznačeného Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje ze dne 22.
2. 2012, ve vztahu k nárokovanému pozemku výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. dán není. Z uvedeného důvodu, shledávaje naplněnými veškeré další zákonné předpoklady naturální restituce ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 14. 6. 2017, č. j. SPU 266441/2017, sp. zn. SP 12403/2015-537100, v příslušném rozsahu nahradil výrokem, na jehož základě předmětný pozemek vydal žalobkyni.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání státní podnik Lesy České republiky. Předestřel otázku, zda je výlukový důvod ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněn v případě, kdy nárokovaný pozemek byl v okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby k vydání majetku osobě povinné již dotčen koridorem plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury vymezeným v platných zásadách územního rozvoje, jejichž obsah nebyl dosud promítnut do platného územního plánu obce. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1679/2019. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (Lesy České republiky, s. p.), jednající pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
6. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
8. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení téhož soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18.
9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18, odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv.
Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a/ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je tedy v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. § 2 odst. 1 písm. n/ stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018).
12. Ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. však na druhé straně nikterak nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentací, dotčeny nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále usnesení téhož soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/19, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.
13. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod č. 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud současně formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.
14. Pro uplatnění výluky z naturální restituce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je přitom určující právě vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, či jeho usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6.
11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, nebo ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Výlukový důvod ve smyslu 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je pak naplněn i v situacích, kdy je nárokovaný pozemek dotčen koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury vymezeným byť jen v zásadách územního rozvoje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, či přiměřeně jeho usnesení ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020 ).
15. Odvolací soud se v posuzovaném případě výše citovaných judikaturních hledisek ovšem náležitě nedržel. Nezabýval se totiž tím, zda případně, do jaké míry, je nárokovaný pozemek dotčen koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (dálnice D3) vymezeným ke dni doručení výzvy (6. 9. 2013) již Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje ze dne 22. 2. 2012. V souladu se skutkovými závěry soudu prvního stupně byl přitom předmětný pozemek dle obsahu této územně plánovací dokumentace v plném rozsahu zařazen do ploch a koridorů nadmístního významu – koridoru silniční stavby dálnice D3. Odvolací soud tudíž důsledně nezohlednil judikaturní konkluze, dle nichž je výlukový důvod ve smyslu 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněn již tehdy, je-li k rozhodnému okamžiku nárokovaný pozemek (případně i jen zčásti) dotčen koridorem plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezeným (dosud) byť jen zásadami územního rozvoje.
16. Nejvyšší soud proto, shledávaje právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou otázku výkladu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. – neúplným a dovolání opodstatněným, v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.).
17. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
18. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu