28 Cdo 882/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobkyně program TECHNIA CZ, společnost s ručením omezeným „v likvidaci“, IČ:
25831917, se sídlem v Paskově, Zahradní 762, zast. Mgr. Radimem Kubicou,
advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalovanému
Ing. R. V., bytem v O. 680, zast. JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Milíčova 12, o zaplacení částky 200.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C
23/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. dubna 2012, č. j. 57 Co 457/2011-205, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 7. června 2011, č. j. 19 C 23/2010-152, se zastavuje; jinak se dovolání
odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám JUDr. Richarda
Mencnera, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady
dovolacího řízení ve výši 11.374,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání právního předchůdce
žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2011,
č. j. 19 C 23/2010-152, ve výroku I., jímž byla žaloba v plném rozsahu
zamítnuta (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní žalobce, GEOPOINT Frýdlant s.
r. o. (dále jen – „příkazce“), sjednal se žalovaným dne 16. 2. 2007 ústně
smlouvu, na jejímž základě mu předal částku 200.000,- Kč a pověřil jej, aby
převzaté peněžní prostředky předal prodávající Z. M. na částečnou úhradu kupní
ceny za nemovitosti, jež od ní příkazce kupoval. Jelikož žalovaný přijaté
peníze prodávající ve lhůtě splatnosti kupní ceny nemovitostí (do 31. 3. 2007)
nepředal, příkazce poté, co kupní cenu doplatil z jiných prostředků, v průběhu
dubna 2007 příkaz ústně odvolal. V průběhu soudního řízení příkazce smlouvou ze
dne 12. 9. 2011 uplatněnou pohledávku z titulu vrácení částky 200.000,- Kč s
příslušenstvím převzaté žalovaným ke splnění příkazu postoupil žalobkyni. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že dne 16. 2.
2007 byla ústně uzavřena příkazní smlouva podle ustanovení § 724 a následující
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále
jen – „obč. zák.“), na jejímž základě se žalovaný zavázal předat prodávající Z.
M. na úhradu části kupní ceny nemovitostí částku 200.000,- Kč převzatou od
právního předchůdce žalobkyně. Uzavřel přitom, že poté, co příkazní smlouva v
důsledku odvolání příkazu v dubnu 2007 zanikla (§ 731, § 33b obč. zák.), byl
žalovaný povinen příkazci přijaté peněžní prostředky vrátit, jakožto bezdůvodné
obohacení spočívající v majetkovém prospěchu získaném plněním z právního
důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Jelikož právní důvod plnění
odpadl v průběhu dubna 2007, došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor
žalující strany nejpozději k 1. 5. 2007. K uvedenému okamžiku totiž právní
předchůdce žalobkyně již věděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení (odpadl
právní důvod opravňující žalovaného držet předmětné peněžní prostředky) a že se
na jeho úkor obohatil žalovaný, který si převzaté peněžní prostředky ponechal
pro vlastní potřebu. Dne 1. 5. 2007 tak dle závěrů odvolacího soudu počala
běžet dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo
třeba nárok uplatnit u soudu (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.). Ke dni zahájení
soudního řízení (16. 2. 2010) byl tudíž uplatněný nárok v důsledku uplynutí
subjektivní dvouleté promlčecí doby již promlčen. Odvolací soud proto k námitce
promlčení vznesené žalovaným žalobě nevyhověl (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Tvrdila-li žalobkyně, že příkazní smlouva byla na základě dohody kontrahentů v
dubnu 2007 změněna a žalovanému byly ohledně dispozice s převzatou částkou
uděleny nové příkazy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně své tvrzení
přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“),
neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho
přípustnosti odkazovala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Konkrétně
zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že změna příkazní smlouvy nebyla
dostatečně prokázána. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006
vyjadřovala názor, že důkazní břemeno leží v daném případě na žalovaném, který
musí prokázat, že nedošlo ke změně příkazní smlouvy, neboť jde o skutečnost
rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Poukazovala rovněž na
okolnost, že žalovaný netvrdil ani nenavrhl důkazy ohledně skutečnosti, že
žalující strana ke dni 1. 5. 2007 měla povědomí o zániku příkazní smlouvy. Z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005, a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001
dovozovala, že soudy nižšího stupně pochybily, jestliže žalovaného nepoučily o
jeho důkazním břemenu. Namítala, že změnu příkazní smlouvy ústní formou
nepovažuje za důvod neplatnosti tohoto právního úkonu. Zdůraznila, že žalovaný
nemá právo ponechávat si její peníze, pokud ke změně smlouvy nedošlo.
Vyjadřovala názor, že subjektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na
vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, počala běžet až písemným
odvoláním příkazní smlouvy ze dne 25. 1. 2010. Uváděla, že o neplatnosti změny
příkazu neměla do zahájení soudního řízení povědomí. Navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu
k novému projednání.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody). O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že
dvouletá subjektivní promlčecí doba, ve které nárok na vydání bezdůvodného
obohacení spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném plněním z právního
důvodu, který odpadl, bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet nejpozději dne
1. 5. 2007, tj. okamžikem, kdy již bezdůvodné obohacení vzniklo (právní důvod
držení částky 200.000,- Kč žalovaným odpadl v důsledku odvolání příkazu) a
žalující strana věděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na její
úkor bezdůvodně obohatil žalovaný, jenž si převzaté peníze ponechal. Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného
obohacení se Nejvyšší soud již mnohokráte zabýval. Vždy přitom dospěl k závěru,
že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z
prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že
došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal.
Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech,
které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek
5/2001). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení se tedy vyžaduje skutečná (na základě provedeného
dokazování prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K té
dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu
umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Jestliže tedy odvolací soud na základě provedeného dokazování spojil počátek
běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy právní předchůdce žalobkyně
zjistil, že se na jeho úkor bezdůvodně obohatil žalovaný, jenž si částku
200.000,- Kč převzatou za účelem splnění uděleného příkazu ponechal i poté, co
byl příkaz odvolán, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce
žalobkyně nejpozději ke dni 1. 5. 2007 věděl o tom, že došlo k bezdůvodnému
obohacení i o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, či závěr odvolacího soudu, že
nebyla prokázána následná změna uděleného příkazu, brojí tím proti závěrům
skutkovým založeným na hodnocení provedených důkazů, a nikoliv proti závěrům
právním. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž je však možné uplatnit
pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení - přípustné. V
případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu
přípustnost dovolání založit. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že žalovaný netvrdil ani nenavrhl
důkazy ohledně skutečnosti, že žalující strana ke dni 1. 5. 2007 měla povědomí
o zániku příkazní smlouvy, a z uvedeného důvodu dovozuje, že žalovaný stran
této okolnosti neunesl důkazní břemeno, sluší se uvést, že smyslem procesního
institutu důkazního břemene je umožnit soudu vydat rozhodnutí rovněž v těch
případech, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla (ve smyslu, že
zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení
důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale
ani závěr o tom, že by byla nepravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 86/2002). Jestliže tedy odvolací soud po provedeném
dokazování učinil závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně ke dni 1. 5.
2007
věděl o tom, že příkazní smlouva zanikla a odpadl tak právní důvod držení
předmětné částky žalovaným, rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu
(jehož správnost při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přezkoumávat nelze, jak rozebráno výše). V takovém případě (je-li
skutkový stav zjištěn) se tudíž úvahy o důkazním břemenu toho kterého z
účastníků neuplatní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Namítá-li dovolatelka dále, že žalovaný měl v řízení
prokazovat, že ke změně příkazní smlouvy nedošlo, nezbývá než uvést, že důkazní
břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o
toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy 7/1998). V posuzovaném případě se počátek subjektivní
promlčecí doby odvíjí od prokázané vědomosti (nejpozději k 1. 5. 2007) právního
předchůdce žalobkyně o tom, že odpadl právní důvod plnění a že se na její úkor
bezdůvodně obohatil žalovaný. Skutečnost, že mělo následně dojít ke změně
příkazní smlouvy spočívající v novém příkazu ohledně dispozic s peněžními
prostředky drženými žalovaným, by pak z hlediska hypotézy hmotněprávní normy
upravující počátek běhu promlčecí doby (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.) přinesla
příznivé právní důsledky pro stranu žalující, neboť by znamenala, že k
odpadnutí právního důvodu plnění a tím i ke vzniku bezdůvodného obohacení a
počátku běhu promlčecí doby by došlo později. Z uvedeného důvodu ohledně svého
tvrzení, že příkazní smlouva byla posléze změněna, nesla důkazní břemeno
žalující strana, a nikoliv žalovaný. Prokazovat lze ostatně jen to, co se
stalo, a nikoliv to, co se nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011). Namítá-li dovolatelka rovněž, že ústně sjednanou příkazní smlouvu lze platně
změnit ústní formou, nezbývá než uvést, že soudy nižšího stupně změnu příkazní
smlouvy za neplatnou neoznačily, a to ani kvůli její ústnosti. Neměly toliko za
prokázanou samotnou existenci této změny. Uvádí-li pak dovolatelka, že žalovaný
nemá právo si převzaté peněžní prostředky ponechat, sluší se uvést, že žalovaný
je peněžní prostředky držené bez právního důvodu sice povinen vydat, avšak se
zřetelem k úspěšně vznesené námitce promlčení, nelze v soudním řízení promlčené
právo přiznat (§ 100 odst. 1 věty třetí obč. zák.). Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelkou nastíněné právní
otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není
důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§
237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka požadovala též zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Opravným
prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však odvolání
(viz ust. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2011, č. j. 19 C 23/2010-152, které touto vadou
trpí, zastavil (viz ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení
sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1
písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen –
„advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 200.000 Kč (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 9.100,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního
tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalovanému nahradila náklady
dovolacího řízení ve výši 11.374,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.