28 Cdo 890/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Libina, IČ: 302899, se sídlem v Libině 523, proti žalovaným 1) I. V., a 2) R. V., oběma bytem v L., zastoupeným JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 195/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. května 2010, č.j. 69 Co 472/2009-131, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. září 2009, č.j. 17 C 195/2008-98 (ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2010, č. j. 17 C 195/2008-119), jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem parcely (ostatní plocha, ostatní komunikace) v katastrálním území H., o výměře 21 m2, oddělené od parcely /označeným/ geometrickým plánem (výrok I); současně bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Shledávaje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na žádaném určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně je vlastníkem pozemku (ostatní plocha, ostatní komunikace), jenž přešel do jejího vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do majetku obcí. Pozemek je ve společném jmění manželů, žalovaných, kteří jej nabyli do vlastnictví (spolu s domem) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 6. 2000. Pozemek, spolu se spornou částí parcely (nyní označenou jako parc. č. 3022/9) je od nepaměti užívána k obecním účelům, je po něm vedena místní komunikace a v uvedeném rozsahu jej obec vzala v držbu i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaní ani jejich právní předchůdci spornou část parcely neužívali a vlastnické právo k ní neuplatňovali. Na omluvitelnost omylu žalobkyně o průběhu hranice mezi oběma parcelami lze – podle závěru odvolacího soudu – usuzovat nejenom z chování účastníků, ale i z porovnání výměr pozemků, jejich tvaru, jakož i z oplocení (bez její sporné části) po celá desetiletí. O skutečném průběhu hranice mezi pozemky se žalobkyně prvně dozvěděla až v roce 2008, po vyhotovení geometrického plánu za účelem plánované rekonstrukce místní komunikace.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl i odvolací soud k závěru, že omyl žalobkyně o průběhu vlastnické hranice mezi pozemky byl omluvitelný a že žalobkyně důvodně předpokládala, že spolu s parcelou jí patří i sporná část (geometrickým plánem nyní oddělená parc.) o výměře 21 m2. Uzavřel proto, že žalobkyně byla od roku 1991 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že ji sporný pozemek patří, byla proto oprávněnou držitelkou podle § 130 odst. 1 obč. zák. a uplynutím desetileté vydržecí doby nabyla vlastnické právo k pozemku vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měli za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně – vyložil ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. v rozporu s ustálenou judikaturou a otázku, je-li žalobkyně (držitel) v dobré víře, že jí věc patří, hodnotil ryze ze subjektivního hlediska držitele, nikoliv objektivně. Vyslovili názor, že na kvalifikovanou držbu žalobkyně (obce) je třeba mít vyšší nároky než u „běžného občana“. Má-li obec povinnost evidovat svůj majetek, je též
– podle názoru žalobců – povinna zjišťovat skutečné hranice jí vlastněných pozemků, zvlášť v situaci, kdy byl starostou geodet a mohl tak předpokládat, že se vlastnické a užívací hranice často rozcházejí. V dané věci bylo možno tento nesoulad odhalit porovnáním faktického stavu s průběhem hranice dle katastrální mapy. Nevyužila-li žalobkyně možnosti provést toto srovnání, nelze její omyl o průběhu hranice kvalifikovat jako omluvitelný. Žalovaní navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci spočívá rozsudek o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku na závěru, že tento pozemek – představující původně část parcely v kat. území H. – nabyla žalobkyně vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Tímto originárním způsobem nabývá vlastnické právo k věci oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost
– nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněného držitele je držitel pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.
Při hodnocení dobré víry je třeba v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176). Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že způsobilým předmětem vydržení je i pozemek, který je částí parcely (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 2000). Chopí-li se nabyvatel nemovitosti na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva držby části sousední parcely, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části; jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr nabytého a skutečně drženého pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, číslo 7, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 631). Jde-li o otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, dovolací soud zaobírá se správností právního posouzení věci odvolacím soudem jen v případě, že by bylo zjevně nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak tomu v dané věci očividně není. Podle závěru odvolacího soudu bylo přesvědčení žalobkyně, že jí patří i sporná část parcely (o výměře 21 m2), založeno na objektivních skutečnostech (nejednalo se proto o její subjektivní přesvědčení), z nichž odvolací soud vyzdvihl zejména od nepaměti trvající pokojný stav, ale též ohraničení pozemku jeho oplocením (jež zhotovila nikoliv žalobkyně, nýbrž předchůdci žalovaných, od nichž žalovaní v uvedených hranicích dům s pozemkem v roce 2000 koupili), dále pak i tvar obou sousedních pozemků a v neposlední řadě i porovnání výměr nabytého a skutečně drženého pozemku; i z nich lze usuzovat, že omyl žalobkyně o průběhu hranice mezi pozemky byl omluvitelný.
Okolnosti nyní tvrzené žalovanými (kteří daný stav po celou vydržecí dobu respektovali a svým chováním tak žalobkyni utvrzovali v jejím přesvědčení) závěr o dobré víře žalobkyně zvrátit nemohou.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou (nerozpornou) judikaturu dovolacího soudu – není rozhodnutím, která má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.)
– nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.); žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek V Brně dne 18. října 2011
Mgr. Petr Kraus předseda senátu