28 Nd 102/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. B., P., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, zadostiučinění za zdravotní a psychickou újmu ve výši 475 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 246/2017, o návrhu na delegaci,
Věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 246/2017, se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož stupně.
Žalobce se domáhá u Okresního soudu v Pardubicích proti žalované náhrady škody, zadostiučinění za zdravotní a psychickou újmu ve výši 475 000 Kč, a to i v souvislosti s rozhodovací činností Okresního soudu v Pardubicích, který označuje za spolupachatele trestné činnosti páchané G. B.
Předseda Okresního soudu v Pardubicích předložil spis Nejvyššímu soudu postupem podle § 15 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s návrhem na přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti ve smyslu § 12 odst. 1 o. s. ř., případně z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř.
Žalovaná k výzvě soudu navrhla, aby věc byla přikázána obecnému soudu žalované, kterým je Obvodní soud pro Prahu 2.
Soudci daného soudu s výjimkou J. N., jež sdělila, že s žalobcem a jeho bývalou manželkou bývala v „kamarádském“ vztahu, který však již před několika lety ustal, ve vyjádření k námitce podjatosti (č. l. 14) shodně uvedli, že pokud žalobce znají, pak jen z úřední činnosti. K projednávané věci přitom nemají žádný vztah.
Podle § 12 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec první). Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec druhý). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec třetí).
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).
Podle § 15 o. s. ř. jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (odstavec první). Předseda soudu určí podle rozvrhu práce místo soudce (přísedícího) uvedeného v odstavci 1 jiného soudce (přísedícího) nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1. Jde-li o vyloučení podle § 14 odst. 1 a předseda soudu má za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího), předloží věc k rozhodnutí soudu uvedenému v § 16 odst. 1 (odstavec druhý).
Podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Podle § 16a odst. 1 o. s. ř. jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst. 1.
Z citovaných ustanovení se podává, že postupem podle § 12 odst. 1 o. s. ř. může být věc přikázána (k žádosti předsedy soudu) jinému soudu téhož stupně (s výjimkou situace předpokládané § 16a odst. 2 o. s. ř.) tehdy, jsou-li splněny buď předpoklady vymezené v § 15 odst. 1, odst. 2 věta první, část věty za středníkem o. s. ř., anebo tehdy, bylo-li rozhodnuto podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudce či soudců dotčeného soudu a současně není možné věc přikázat jinému soudci téhož soudu (§ 16a odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu spisu, předloženého předsedou Okresního soudu v Pardubicích postupem podle § 15 odst. 2 o. s. ř. (tj. k rozhodnutí o delegaci nutné dle § 12 odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že žádný ze soudců uvedeného soudu neoznámil podle § 15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi tohoto soudu konkrétní skutečnosti, pro které by byl z projednávané věci ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř. vyloučen (natož aby tak učinili všichni soudci tohoto soudu), přičemž o vyloučení žádného ze soudců tohoto soudu dosud nerozhodl ani nadřízený soud (§ 16 odst. 1 o. s. ř.). Není tudíž naplněn ani jeden z předpokladů, za kterých může nadřízený soud (k žádosti předsedy soudu) rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017 a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Nd 96/2018).
Důvody vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji, přičemž jde o opatření výjimečné a důvody pro něj musí být natolik významné, aby dostatečně opodstatňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Nd 67/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny ani zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že projednávaná věc vedená u Okresního soudu v Pardubicích se podle § 12 odst. 1 a 2 o. s. ř. jinému soudu téhož stupně nepřikazuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu