29 Cdo 1143/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně PSJ, a. s. se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 04,
identifikační číslo osoby 25 33 72 20, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.
D., advokátem se sídlem v Praze 4, City Tower, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78,
proti žalovanému Ing. P. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, PSČ 145 00, o zaplacení 2,033.725,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 130/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.
prosince 2010, č. j. 8 Cmo 48/2010-230, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení 33.726,- Kč, do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud výrok I. rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 35 Cm 130/2009-161, ve znění usnesení ze
dne 3. září 2010, č. j. 35 Cm 130/2009-190, kterým tento soud zamítl žalobu o
zaplacení 2,033.725,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalovanému uložil zaplatit
915.488,- Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky není po skutkové stránce sporu o
tom, že v důsledku dřívější praxe byl žalovaný jmenován dne 21. ledna 2004
valnou hromadou do funkce jednatele a rovněž i do funkce ředitele právní
předchůdkyně žalobkyně (společnosti PSJ SERVIS, s. r. o.) a za výkon těchto
funkcí byl odměňován na základě „manažerské smlouvy“ ze dne 1. února 2004 (dále
jen „manažerská smlouva“). Žalovaný rovněž nezpochybnil, že nevykonával jinou
činnost, než jaká odpovídá výkonu funkce statutárního orgánu.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21
Cdo 313/2007 odvolací soud dovodil neplatnost manažerské smlouvy podle
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb. (dále jen „zákoník
práce“), a to jak proto, že tato byla podepsána žalovaným za zaměstnavatele i
za zaměstnance, tak proto, že touto smlouvou mělo dojít k založení pracovního
poměru, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti.
Podle názoru odvolacího soudu nevznikl pracovní poměr ani jmenováním, a to pro
rozpor jmenování učiněného valnou hromadou dne 21. ledna 2004 s ustanovením §
27 odst. 4 zákoníku práce, „neboť ke jmenování nedošlo statutárním orgánem
zaměstnavatele.“ Nemohlo dojít ani ke vzniku faktického pracovního poměru,
neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný ve společnosti vykonával činnost
odlišnou od výkonu funkce statutárního orgánu.
Odvolací soud rovněž neshledal nárok žalovaného na odměnu za výkon funkce
jednatele v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 věty druhé obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), neboť byl pravomocně odsouzen za trestný čin v
souvislosti s výkonem funkce jednatele, když vybral z účtu společnosti
hotovost, kterou použil nezjištěným způsobem, nikoli však v souvislosti s
činností společnosti a v její prospěch.
Odvolací soud proto uložil žalovanému zaplatit společnosti 915.488,- Kč z
titulu bezdůvodného obohacení, neboť tato částka mu byla vyplacena neoprávněně,
když nemohla být vyplacena z titulu mzdy ani jako odměna za výkon funkce
jednatele.
Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný při výkonu
funkce jednatele uhrazením odvodů na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění
jakož i daně ze mzdy, žádnou svou povinnost neporušil, neboť byl v důsledku
nesprávné praxe považován za zaměstnance, a není tedy splněn předpoklad, aby
byl zavázán k zaplacení těchto částek z titulu náhrady škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 písm. a) a c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř. Dovolatel namítá, že pracovní smlouva byla uzavřena „zcela v souladu s vědomím
právní předchůdkyně žalobkyně a s obsahem, který byl v rámci dceřiných
společností užíván pro jednatele (kteří vykonávali další činnosti) zcela běžně. Tuto skutečnost navíc odvolací soud nezkoumal a neprováděl k ní dokazování, v
čemž žalobce spatřuje vadu řízení.“ Dále tvrdil, že mezi účastníky řízení
vznikl faktický pracovní poměr, neboť předmětem výkonu práce byla činnost,
která nesouvisela s výkonem funkce jednatele, když měl dovolatel, jako ředitel,
působit uvnitř společnosti např. kontrolovat provádění konkrétních zakázek,
čímž „suploval činnost managementu“. Manažerskou smlouvu tedy považuje za
platnou smlouvu, ve smyslu § 244 zákoníku práce, která pracovní poměr
nezakládá, ale blíže stanoví jeho práva a povinnosti jako ředitele. Dovolatel
nepovažuje za rozporný s § 27 zákoníku práce postup valné hromady, na které byl
jmenován do funkce ředitele i jednatele společnosti, protože podle ustanovení §
125 odst. 3 obch. zák. si valná hromada může vyhradit rozhodování věcí, které
jinak náleží do působnosti jiných orgánů společnosti. Vzhledem k výše uvedenému namítá, že mezi účastníky řízení byl uzavřen pracovně
právní vztah a žalobkyně se tedy mohla domáhat vrácení neoprávněně vyplacených
částek, v souladu s § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., jen kdyby dovolatel
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty, což se nestalo
(žalobkyně netvrdila rozhodné okolnosti). Dovolatel tedy podle svého názoru
přijal plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu, a jeho vydání se
nemůže řídit ustanoveními občanského zákoníku. K závěrům odvolacího soudu týkajících se aplikace § 66 odst. 3 obch. zák. pak
namítá, že toto ustanovení dopadá pouze na tzv. zlaté padáky, nikoli na jiné
odměny za výkon funkce. Odvolací soud se také podle dovolatele nedostatečně vypořádal s otázkou
odvedených povinných plateb. Podle názoru dovolatele jde o pracovněprávní věc,
kterou měl v souladu s ustanovením § 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v prvním
stupni rozhodovat senát okresního soudu, přičemž v dané věci rozhodoval věcně
nepříslušný soud. Dovolatel dále namítá, že nebyl poučen, v jakých lhůtách a jak má doplnit svá
tvrzení a důkazy podle § 118a, 118b a násl. o. s. ř. a nebyl soudem druhého
stupně poučen podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolání je v rozsahu měnícího výroku odvolacího soudu přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že dovolateli nevznikl nárok
na odměnu ani z titulu pracovněprávního vztahu, ani z titulu funkce jednatele. Závěr, že společnost s dovolatelem neuzavřela platně pracovní smlouvu,
odůvodnil tím, že náplní „manažerskou smlouvou“ zakládaného vztahu měl být
výkon činnosti statutárního orgánu společnosti, přičemž na tuto činnost
pracovní smlouvu uzavřít nelze. V tom směru se odvolal na rozsudek ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, ve kterém Nejvyšší soud s odkazem na
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92,
uveřejněný pod číslem 13/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od kterého
nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci), uzavřel, že
činnost statutárního orgánu společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním
poměru, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve
smyslu ustanovení § 29 odst. l písm. a) zákoníku práce a vznik a zánik tohoto
právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem
společenské smlouvy. Neplatnost uzavřené smlouvy dovodil odvolací soud i z
toho, že ji dovolatel podepsal za zaměstnavatele i za zaměstnance, což v
případě pracovní smlouvy není možné pro konflikt zájmů mezi společností, jako
zaměstnavatelem, a jejím statutárním orgánem, jako zaměstnancem. V tom směru
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo
11/98 uveřejněný pod číslem 63/99; ani od tohoto rozsudku nemá Nejvyšší soud
důvod se v projednávané věci odchýlit, a proto považuje závěry odvolacího soudu
za správné. Podle odvolacího soudu nevznikl dovolateli ani nárok na odměnu za výkon funkce
jednatele, protože byl pravomocně odsouzen za trestný čin v souvislosti s
výkonem funkce, když vybral z účtu společnosti hotovost, kterou použil
nezjištěným způsobem, nikoli však v souvislosti s činností společnosti a v její
prospěch, čímž naplnil podmínky ustanovení § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák. Proto by mu nenáležela ani odměna jednatele, ani kdyby byl do funkce řádně
jmenován. K tomu dovolatel (s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 370/2000
Sb.) namítá, že uvedené ustanovení se týká pouze tzv. zlatých padáků, tj. plnění, poskytovaných statutárním orgánům v souvislosti s výkonem funkce. Tento
závěr dovolatele neshledává dovolací soud správným. Ačkoli důvodová zpráva k zákonu č. 370/2000 Sb. zmiňuje tzv. zlaté padáky,
uvádí je pouze jako příklad situace, kdy nebude statutárnímu orgánu poskytnuta
odměna. Doslova se v ní uvádí: „V novém odstavci 3 je výslovně řešena
problematika poskytování plnění společností osobám v orgánech společnosti v
případech, kdy právo na plnění neplyne přímo z právního předpisu (např. úplata
při předčasném skončení funkce).“ Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák., ve znění
účinném do 30. dubna 2004, pak stanoví, že: „Jakékoliv plnění společnosti ve
prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne
právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se
souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce.
Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k
nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení
právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.“
Jak patrno z uvedeného, citované ustanovení se vztahuje na všechny odměny, na
které nevznikl nárok ze zákona nebo z vnitřního předpisu společnosti. Existenci
takového vnitřního předpisu přitom dovolatel ani netvrdil a nenapadl ani závěr
odvolacího soudu, že důvodem, proč mu odměna nepřísluší, je zaviněné porušení
právní povinnosti s výkonem funkce. Proto nemohl Nejvyšší soud správnost tohoto
závěru odvolacího soudu přezkoumat. Za této situace nemohlo na uvedeném závěru ničeho změnit přezkoumání závěru,
zda valná hromada byla oprávněna jmenovat žalovaného do funkce. Pokud pak dovolatel tvrdí, že mu platně vznikl pracovní poměr na jiné činnosti,
než výkon funkce jednatele, je tento jeho závěr v rozporu se zjištěním
odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by ve společnosti vykonával činnost
odlišnou od výkonu funkce statutárního orgánu, kterýžto závěr, jak výslovně
konstatoval odvolací soud, dovolatel v průběhu řízení nezpochybňoval, když
poukazoval pouze na to, „že u této společnosti byla taková praxe zavedena“. Za
této situace je bezpředmětné se zabývat tím, zda ve vztahu k těmto jiným
činnostem vznikl žalovanému tzv. faktický pracovní poměr, jak tvrdí. A konečně pokud jde o to, zda se vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a
dovolatelem řídil zákoníkem práce či obchodním zákoníkem, je třeba přisvědčit
odvolacímu soud, že za situace, kdy dovolateli nevznikl pracovněprávní vztah,
ale vznikla mu funkce jednatele, byl jeho vztah týkající se odměny za výkon
této funkce podřízen obchodnímu zákoníku. Námitkou dovolatele týkající toho, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s
otázkou odvedených povinných plateb, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jí
dovolatel napadá závěry odvolacího soudu týkající se potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu ke kterému je dovolání subjektivně
nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu) a dovolatel jej ani nenapadá. K tvrzení dovolatele, že nebyl řádně poučen podle § 118a a § 118b o.s.ř. pak
dovolací soud uzavírá, že jak patrno ze spisu, v projednávané věci nebyly
splněny podmínky pro poučení podle § 118b o. s. ř., a ani poučení žalovaného
podle § 118a o. s. ř. nebylo za situace, kdy soud prvního stupně žalobu v celém
rozsahu zamítl, potřebné. Splněny nebyly ani podmínky pro poučení dovolatele v
odvolacím řízení - k právnímu posouzení, ke kterému dospěl odvolací soud,
nebylo potřebné doplnění žádných rozhodných skutečností. Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5 a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 55.610,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18
odst.
1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 27.805,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni
28.105,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty
5.621,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného částku
33.726,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.