29 Cdo 1145/2023-371
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce CAPITAL - STAR s. r. o., se sídlem v Praze 4, Rozkošská 568, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 28 91 69 21, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, PSČ 162 00, proti žalovanému R. J., zastoupenému JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, PSČ 415 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 9/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. 12 Cmo 167/2022-303, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022,č. j. 12 Cmo 167/2022-303, se v potvrzujícím výroku ve věci samé mění takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-226, se ve výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10, mění tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje. II. Ve zbývající části se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. 12 Cmo 167/2022-303, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-226, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. května 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-226, ponechal [ve vztahu k žalovanému (R. J.)] v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10, kterým uložil původním žalovaným [1) M. J. (dále též jen „M. J.“) a 2) žalovanému], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (CAPITAL - STAR s. r. o.) částku 1.139.359,- Kč s 6% úrokem od 15. ledna 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.797,- Kč a náklady řízení. Šlo o v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho první rozsudek ze dne 31.
října 2017, č. j. 33 Cm 9/2016-53, jakož i (potvrzující) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 5 Cmo 148/2018-119, zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalovaného a M. J. rozsudkem ze dne 27. května 2020, č. j. 29 Cdo 864/2019-190, ve znění usnesení ze dne 14. července 2020, č. j. 29 Cdo 3864/2019-199, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy usnesením ze dne 8. dubna 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-220, které nabylo právní moci dne 24.
dubna 2021, zrušil (označený) směnečný platební rozkaz a zastavil řízení ve vztahu k M. J., která dne XY zemřela a jejímž dědicem je žalovaný. Přitom vyšel z toho, že: 1) Dne 16. ledna 2012 vystavila M. J. na řad žalobce vlastní směnku na směnečnou sumu 1.139.359,- Kč splatnou dne 14. ledna 2016 v Praze (dále jen „sporná směnka“); žalovaný podepsal spornou směnku jako směnečný rukojmí. 2) Téhož dne uzavřeli žalobce a M. J. smlouvu o úvěru č. 4/2012 (dále jen „smlouva o úvěru“), podle níž žalobce poskytl M.
J. úvěr ve výši 600.000,- Kč, který se tato zavázala vrátit do 31. ledna 2013, a to spolu se sjednaným úrokem ve výši 19,9 % ročně (tj. celkem částkou 731.977,51 Kč). Úvěr byl sjednán jako účelový – změna stavby [§ 2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna (krom zástavního práva k nemovitosti, ručitelského prohlášení a pojištění nemovitosti vinkulovaného ve prospěch žalobce) spornou směnkou; ta byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údaje data splatnosti a směnečné sumy.
Žalobce byl v případě prodlení M. J. se splácením úvěru oprávněn doplnit scházející údaje do blankosměnky; pojem „dlužná částka“ byl definován jako součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut a poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 3) Do blankosměnky doplněná směnečná suma (1.139.359,- Kč) zahrnovala nesplacenou jistinu (úvěru) ve výši 600.000,- Kč, nesplacený úrok obsažený v dlužné splátce splatné k 31. lednu 2013 ve výši 39.977,51 Kč, smluvní úrok ve výši 19,9 % p.
a. z částky 600.000,- Kč za dobu od 1. února 2013 do 14. ledna 2016 ve výši 352.638,90 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 1. února 2013 do 14. ledna 2016 z částky 731.977,51 Kč postupně snížený o úhrady ve výši 146.742,69 Kč. 4) Dopisem ze dne 28. prosince 2015 žalobce vyzval M. J.
a žalovaného k
doplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru, která byla specifikována co do jednotlivých položek včetně „podrobného vyčíslení“; dopisem z 15. ledna 2016 je vyzval k zaplacení sporné směnky. Na tomto základě soud prvního stupně ? odkazuje na (závazný) právní názor formulovaný Nejvyšším soudem ve shora zmíněném kasačním rozsudku a cituje § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ? dospěl k závěru, podle něhož je část smlouvy o úvěru (dohoda týkající se zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou) „z hlediska ochrany spotřebitele“ (tj. z pohledu existence případného ujednání, které by z důvodu rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran) platná.
Akcentoval, že v době uzavření smlouvy o úvěru bylo zajištění pohledávky z této smlouvy blankosměnkou „dovolené“; žalobce mohl blankosměnku v souladu s vyplňovacím právem doplnit v případě, kdy nebude (zajištěná) pohledávka řádně a včas splněna; sporná směnka nebyla indosována. Směnečná suma ? pokračoval soud prvního stupně ? neodporuje dobrým mravům, když M. J. a žalovaný sami nesplnili (přes opakované výzvy) svůj závazek. Žalobce při uplatnění svých práv „použil“ jen jeden (smlouvou sjednaný) zajišťovací instrument (směnku), při určení výše směnečné sumy „neuplatnil“ nárok na smluvní pokutu a „započetl“ i úhrady dlužníků; jeho jednání nelze hodnotit jako rozporné s poctivým obchodním stykem.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2022, č. j. 12 Cmo 167/2022-303, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. května 2021. Odvolací soud ? vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně? především přitakal jeho závěru o platnosti sporné směnky, která obsahuje náležitosti určené čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Dále zdůraznil, že: a) Sporná směnka „zůstala v rukou“ žalobce; dohoda o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou (včetně dohody o jejím vyplnění) tak není neplatná (§ 39 obč. zák.) proto, že blankosměnka byla vystavena na řad žalobce.
b) Dohoda o vyplnění blankosměnky není neplatná (ani) pro neurčitost; je z ní zcela zřejmé, za jakých okolností a jakým způsobem mohl žalobce blankosměnku doplnit. c) M. J. požádala o poskytnutí úvěru 4. ledna 2012; smlouvu o úvěru uzavřely smluvní strany (až) 16. ledna 2012; jmenovaná tak měla dostatek času ke zvážení, zda jsou pro ni přijatelné žalobcem navržené podmínky úvěrové smlouvy (včetně zajištění). Smluvní pokuta sjednaná za prodlení (0,1 % z dlužné částky denně) ani sjednaný úrok do splatnosti úvěru (celkem 131.977,- Kč) nelze hodnotit jako tzv. zneužívající klauzule ve smlouvě o úvěru; celková výše dlužné částky (rozuměj směnečné sumy) je důsledkem dlouhodobého porušování povinnosti M.
J. a žalovaného. d) V žalovaným odkazovaném nálezu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I.
ÚS 199/11,
Ústavní soud dovodil, že „za neplatná pro rozpor s dobrými mravy je nutno považovat ujednání v rozhodnutí uvedená, nikoli smlouvy jako celek“; to odpovídá i základnímu principu výkladu smluv, podle něhož jsou-li možné oba výklady, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy (srov. též § 41 obč. zák.). e) Správné jsou i závěry soudu prvního stupně týkající se realizace vyplňovacího práva žalobcem v souladu s ujednáním stran smlouvy o úvěru, které nezakládalo značnou nerovnováhu v jejich právech a povinnostech.
f) Počet zajišťovacích prostředků odpovídá ekonomickému riziku žalobce (viz výše poskytnutého úvěru); nešlo o „přezajištění“ pohledávky žalobce, které by mohlo mít za následek neplatnost (úvěrové) „smlouvy“ pro rozpor s dobrými mravy. Navíc nelze přehlédnout, že v průběhu řízení se stal vlastníkem zajištěných nemovitostí žalovaný (dědic po M. J.), který tyto nemovitosti „obratem zcizil“, v důsledku čehož nelze považovat za „efektivní“ zajištění vinkulací pojistného plnění či ručením žalovaného. g) Nejsou důvodné námitky, že žalobce zneužil směnku k tomu, aby žalovaného zbavil možnosti bránit se uplatněnému nároku „v řádném řízení“, a nezohlednil částečné plnění na pohledávku ze smlouvy o úvěru.
h) Směnečná suma sestává jen z jistiny úvěru a úroků a úroků z prodlení za časově omezené období; uplatnil-li by žalobce vůči žalovanému pohledávku z titulu jeho ručitelského závazku, mohl by požadovat příslušenství pohledávky za celé období od uzavření smlouvy o úvěru (respektive od vzniku prodlení) až do zaplacení. ch) Smyslem právní úpravy ochrany spotřebitele není, aby spotřebitel nenesl žádné důsledky za porušení smlouvy, nýbrž to, aby nešlo o důsledky zcela zjevně nepřiměřené, nespravedlivé a hrubě vychylující práva a povinnosti stran v jeho neprospěch.
Ujednání zakládající povinnost spotřebitele hradit náklady spojené s uzavřením smlouvy ve výši, která je v porovnání s výší úvěru zanedbatelná, úroky představující odměnu za poskytnutí úvěru a úroky z prodlení v případě porušení smlouvy, nezakládají zjevnou nerovnováhu smluvních stran; nejsou neplatná pro rozpor s touto právní úpravou či dobrými mravy. i) Úvahy žalovaného o nepřiměřenosti smluvní pokuty nejsou přiléhavé již proto, že ve směnečné sumě není smluvní pokuta „zahrnuta“; požadavku žalobce (uplatněnému prostřednictvím zajišťovací směnky) na vrácení poskytnutých prostředků spolu s úroky a úroky z prodlení (jen) za část období nelze odepřít soudní ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, která má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje (posuzováno podle obsahu dovolání), že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku ve vztahu k posouzení otázky (ne)platnosti ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru blankosměnkou v kontextu všech ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru.
V této souvislosti dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru,podle něhož je „ustanovení“ o zajištění pohledávky blankosměnkou zneužívající klauzulí (znamená v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu k jeho újmě jako spotřebitele v právech a povinnostech), pročež je neplatné. Poukazuje i na obsah smlouvy o úvěru co do rozsahu sjednaného zajištění, výše úroku a smluvních pokut (nejen za prodlení, nýbrž i za jiná porušení smlouvy), jakož i na skutečnost, že žalobce nebyl při vyplnění blankosměnky „časově limitován“ (mohl ovlivňovat „promlčení“ či splatnost). Nesouhlasí ani s tím, že
odvolací soud založil své právní posouzení věci i na skutečnostech, které nastaly až „po podpisu smlouvy“. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s (dovolatelem označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a zrušil směnečný platební rozkaz. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, respektující právní názor vyslovený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, když žádné z ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru (samostatně ani ve vzájemné souvislosti) není zneužívající klauzulí a smlouva o úvěru i směnečné ujednání jsou platné.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se zajištění pohledávky ze smlouvy, která má spotřebitelskou povahu, blankosměnkou, když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem nerespektuje níže uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu a závazný právní názor Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru a vystavení sporné směnky) spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2).
Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3). Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2). Nejvyšší soud (znovu) předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech (shrnutých v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle
nichž:
1) Spotřebitelská smlouva (§ 52 obč.
zák.) nepředstavuje zvláštní smluvní typ, definováním subjektů smluvního vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní režim se vedle obecného občanského práva řídí rovněž zvláštní úpravou spotřebitelského práva. Spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně upravená jako konkrétní smluvní typ, tak smlouva nepojmenovaná (inominátní), případně smlouva smíšená. 2) Spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.) je definován jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu.
Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je přitom rozhodující především účel jednání takové osoby. 3) Dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Také pro posouzení, zda jednající osoba má postavení dodavatele podle § 52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen formální hledisko; postavení dodavatele bude mít například i neoprávněný podnikatel ve smyslu ustanovení § 3a obch. zák. Nejvyšší soud již v předchozím (kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3864/2019 zdůraznil, že:
a) Smlouva o úvěru uzavřená podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí obchodního zákoníku. Není-li dlužník podnikatelem (a je-li věřitel dodavatelem), je smlouva o úvěru přes svou povahu výlučného obchodního závazku smlouvou spotřebitelskou (§ 262 odst. 4 obch. zák. ve spojení s § 52 a násl. obč. zák.). Viz (též) důvody rozsudku ze dne 24.
července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. b) Jakkoli je v poměrech dané věci správný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, za stavu, kdy smlouvu o úvěru uzavřel žalobce jako dodavatel (§ 52 odst. 2 obč. zák.) a M. J. jako spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je zcela zjevné, že jde o smlouvu spotřebitelskou.
c) Povahu spotřebitelské smlouvy má i (ve smlouvě o úvěru obsažené) ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru spornou směnkou [viz obdobně opět R 105/2017, včetně v jeho důvodech zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2013“), jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a ze dne 11. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018].
d) Závěr obsažený v R 93/2013, podle něhož v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky), se tak prosadí i v poměrech dané věci (rozuměj pro smlouvu o úvěru, mající povahu spotřebitelské smlouvy), když i zajištění pohledávky ze spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák. Dále Nejvyšší soud připomíná, že smlouva o úvěru obsahuje (mimo jiné)
následující ujednání:
1) Celková výše úvěru je 600.000,- Kč, termín jeho čerpání je od 16. ledna 2012 do 28. února 2012; úroková sazba ze smluvní jistiny je 19,9 % p. a.; úvěr je poskytnut na třináct měsíců a bude splacen jednorázově částkou 731.977,51 Kč. 2) Poplatek za vypracování úvěrové dokumentace činí 18.000,- Kč a správní poplatek 1.000,- Kč; o tyto částky se snižuje částka, která bude převedena M. J. 3) Závazky ze smlouvy o úvěru jsou zajištěny: a) Zástavním právem k nemovitostem. b) Spornou (blanko)směnkou vystavenou M. J. avalovanou žalovaným,do které je žalobce oprávněn doplnit údaj splatnosti a údaj o výši dlužné částky (součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut
a poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky). c) Prohlášením ručitele (žalovaného). d) Vinkulací „pojistné smlouvy k nemovitostem (předmětu zástavy)“. e) Smluvními pokutami, jejichž výše činí 20 % z výše úvěru za porušení povinností vztahujících se k pojištění nemovitosti a vinkulaci pojistné smlouvy, 10 % z výše úvěru za neposkytnutí součinnosti při odstranění případných vad smlouvy o zřízení zástavního práva, 20 % z výše úvěru za neseznámení žalobce se všemi skutečnostmi, které nejsou patrné z výpisu listu vlastnictví k nemovitostem, 10 % z výše úvěru za neoznámení skutečnosti, že proti M.
J. a ručiteli je vedeno exekuční řízení, insolvenční řízení nebo „řízení o oddlužení“, 20 % z výše úvěru v případě, že zástavce bez písemného souhlasu žalobce udělí jakýkoli souhlas mající za následek omezení nebo zcizení předmětu zástavy (nemovitostí), a 0,1 % z dlužné částky v případě opožděných plateb úvěru za každý den prodlení do zaplacení. K takto sjednaným smluvním pokutám M. J. prohlásila, že s nimi na základě svého svobodného rozhodnutí souhlasí, nepovažuje tyto za nepřiměřené či odporující dobrým mravům.
Uhrazením smluvních pokut není dotčeno právo žalobce na náhradu škody. 4) M. J. ve vztahu k žalobci prohlásila, že pro případ prodlení se splněním závazku vrátit úvěr s příslušenstvím a nezaplacení smluvních pokut prodlužuje promlčecí dobu na deset let. 5) Je vyloučeno započtení jakékoli pohledávky M. J. vůči žalobci proti pohledávce žalobce ze smlouvy o úvěru.
Posuzováno v kontextu všech ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož ujednání o zajištění pohledávek za smlouvy o úvěru (vedle zástavního práva, prohlášení ručitele, vinkulace pojistné smlouvy a smluvní pokuty) též (blanko)směnkou (ve vazbě na ujednání o vyplňovacím právu, které umožňovalo doplnit jako údaj směnečné sumy částku rovnající se součtu nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků, smluvních pokut a poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky), které následně umožňovalo další „zvýšení“ (směnečné) pohledávky o směnečnou odměnu a šestiprocentní úrok (čl.
I. § 48 odst. 1 směnečného zákona), odporuje principu ochrany spotřebitele, když vykazuje znaky zneužívající klauzule podle § 56 obč. zák. [zakládá k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech (jde /mimo jiné/ o zjevné „přezajištění“ pohledávky)], které nemůže požívat právní ochrany (je neplatné). Na základě takové (neplatné) dohody nemohl žalobce doplnit do blankosměnky údaje směnečné sumy a data splatnosti (přeměnit ji na směnku). Konečně Nejvyšší soud (pro úplnost) dodává, že z pohledu výše formulovaného závěru nepovažoval za významné, že žalobce (následně) doplnil do blankosměnky údaj směnečné sumy (jen) v rozsahu odpovídajícím jistině nesplaceného úvěru s (označeným) úrokem a úrokem z prodlení (tj. nikoli např. v rozsahu smluvních pokut).
Tato skutečnost mu totiž nijak nebránila v možnosti uplatnit další nároky založené smlouvou o úvěru samostatně v jiném řízení. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud změnil rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výrocích ve věci samé tak, že (označený) směnečný platební rozkaz zrušil. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud změnil rozhodnutí soudů nižších stupňů, musel
nově rozhodnout (i) o náhradě nákladů řízení před těmito soudy (§ 243c odst. 3 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Za stavu, kdy by takové rozhodnutí učinil v situaci, kdy se otázkou účelnosti žalovaným vynaložených nákladů a jejich výší (včetně případných předpokladů pro postup podle § 150 o. s. ř.) dosud soudy nižších stupňů nezabývaly, Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu